Marauders [CZ FF, 1]

34. Pokoj primusů

Sarah s Remusem do Velké síně dorazili těsně před tím, než dovnitř vstoupila profesorka McGonagallová se zástupem prvňáků.

Oba dva si urychleně sedli ke svému kolejnímu stolu a pozorovali ty překvapené a vylekané tváře, které si prohlížely celou Velkou síň.

Sarah se pro sebe usmála. I ona tak musela vypadat, když sem poprvé vstoupila. Přestože znala Bradavice z vyprávění rodičů a svých starších sestřenic, bylo něco jiného to vidět na vlastní oči.

Profesorka nechala stát prvňáčky před stupínkem, na kterém stála stolička s Moudrým kloboukem.

,,Než začneme se zařazováním, poslechneme si píseň Moudrého klobouku," řekla McGonagallová. Klobouk v tu ránu ožil a začal zpívat.

Sarah tomu však nevěnovala pozornost. Víc ji zajímal jeden člověk, který seděl u profesorského stolu. Muž, mohl mít nejvíc třicet let, seděl na místě, kde před tím sedávali profesoři obrany proti černé magii. Došlo jí, že to tenhle rok bude on.

Znala ho od vidění. Její rodiče pracovali oba jako bystrozoři a tudíž se stalo, že někdy nějaký došel na návštěvu, buď zdvořilostní, přátelskou či pracovní. Znala téměř všechny bystrozory, se kterými její rodiče pracovali.

Na jméno tohohle si však nemohla vzpomenout.

Klobouk náhle přestal zpívat a síní se ozval potlesk. I ona se přidala a začala tleskat, spíše ze zdvořilosti. Ne, že by se jí píseň nelíbila, ale stále se opakovaly. Byly totiž pouze dvě s střídaly se ob rok. Tuhle slyšela už po čtvrté a znala její slova nazpaměť.

Profesorka začala vyvolávat jméně a děti postupně usedaly na stoličku. Několika lidem nedosedl klobouk ani na hlavu, když zařičel jméno koleje. Jednalo se většinou o Zmijozel či Nebelvír.

Pokaždé jemně zatleskala, aby bylo vidět, že není zaujatá vůči nějaké koleji. Nejvíc však tleskala, když někdo připadl do Havraspáru.

Chris vedle ní hlasitě zapískal, až málem ohluchla. Jednou rukou si třela postižené ucho a druhým poslouchala zařazování.

Poslední prvák byl zařazen do Nebelvíru, jejich kolej hlasitě začala tleskat a vítat nováčka mezi sebe.

Sarah se nahnula, aby viděla, kolik jich připadlo k nim. Letos žalostně málo. Pouze šest, dvě děvčata a čtyři kluci.

Havraspárská kolej měla vždy nejmíň studentů. Vybíralo se podle inteligence a schopnosti řešit problémy, což byl docela oříšek.

Poslední dobou šlo nejvíc studentů do Zmijozelu nebo Nebelvíru. Mrzimor byl vždy ve středu. Měl studentů akorát.

Sarah však za míň studentů byla ráda. Nemuseli se u stolu tlačit, v pokoji taky bylo místa dost a ve společenské místnosti nebylo přecpáno. Jí to vyhovovalo.

Mrzelo ji, že letos nebude v útulném, modře zbarveném pokoji, ve kterém spávala celých šest let. Jednou útěchu jí dodávalo, že bude moct do všech společenských místností, včetně Nebelvíru, takže bude moct být se svými přáteli.

Bude se ale vracet do havraspárské věže, kde věčně panoval klid. Studenti si většinou dělali úkoly, četli nebo tiše povídali, aby nerušili ostatní. To se jí na tom právě líbilo. Ten klid.

,,Gratuluji všem zařazeným, že se dostali tam, kam se dostali." Albus Brumbál, ředitel Bradavic, povstal a celá síň utichla. Sarah zvedla hlavu a podívala se jeho směrem. I na tu dálku si všimla jiskřiček, které měl v očích.