Marauders [CZ FF, 1]

10.Setkání se sestrou

Stála na známém místě u Černého jezera. Slunce jí svítilo do očí a ona rychle obličej otočila na druhou stranu. Zůstala zaraženě zírat před sebe.

„Laro?" vydechla překvapeně a udělala nejistý krok k ní.

„Ahoj, Niko," pousmála se dívka a přešla ke své sestře.

„Co se děje?" zašeptala Nicole vystrašeně. „Jsem mrtvá?"

To jediné jí dávalo smysl. Její sestra byla mrtvá, viděla její smrt na vlastní oči, byla na jejím pohřbu. A pokud ji vidí a může s ní mluvit, je jediná možnost – zemřela.

„Nejsi," zavrtěla Lara hlavou a pohladila ji po tváři. „Jsi naživu, ale jen o vlásek. Proto mě poslali, abych si s tebou promluvila."

„Nemůžu uvěřit, že tě vidím a cítím," zavzlykala Nicole a skočila sestře kolem krku. Lara si ji k sobě přitáhla blíž a smutně se usmála. Odtáhly se od sebe a Nicole se na sestru tázavě podívala. „O čem chceš mluvit?"

„Tady ne," zavrtěla Lara hlavou a otočila se směrem k hradu, který se nad nimi tyčil. „Nechceš mi ukázat Bradavice?"

Nicole souhlasně přikývla a vydala se po trávě k hradu. Lara šla vedle ní a zvědavě se rozhlížela kolem. Prošly přes nádvoří a do hradu, který byl podivně klidný.

„To je divné," poznamenala Nicole a zamyšleně se rozhlížela kolem sebe.

„Co myslíš?"

„Je to tu klidné," vysvětlila Nicole. „Nikdy tu není klid, ani během hodin. Obrazy mluví."

„Nejsme ve skutečném světě," řekla Lara s mírným úsměvem. „Ale ani v tom, ve kterém žiju já. Jsme mezi, kde jsme jenom my, aby nás nic nerušilo."

„Tak co bys ráda viděla?" vrátila se ukázce hradu Nicole.

„Všechno," usmála se zeširoka dívka. Nicole přikývla a vydala se k Velké síni. Lara zadržela udiveně dech, když procházely kolem kolejních stolů. Ačkoliv to nebylo takové, jako při společné hostině, vypadala síň neuvěřitelně.

Dívky vystoupaly schody k profesorskému stolu a otočily se tak, aby před sebou měly kolejní stoly.

„Každá kolej má svůj vlastní stůl," promluvila Nicole a jednotlivé stoly pojmenovala, aby byla její sestra v obrazu. „Většinou se toho všichni drží a sedí se svými kolejními spolužáky, ale sem tam to někdo poruší."

„Už chápu, proč jsi sem chtěla," přikývla Lara uvědoměle. „Je to tu nádherné a zároveň úplně jiné, než jak to je v Krásnohůlkách."

„Přesně tak," přitakala Nicole s úsměvem. „Krásnohůlky jsem měla ráda, ale tohle místo má svoje vlastní kouzlo, které nejde zaměnit."

Sešly schůdky a vyšly zase na chodbu. Nicole se otočila na Laru se zamyšleným výrazem.

„Ukázala bych ti naši společenku, ale nevím, jestli se tam dostaneme, když obrazy nežijí."

„Dostaneme se všude," ujistila ji Lara. „Dveře jsou tu otevřené."

Nicole nejistě přikývla, jako by si tím tvrzením nebyla zcela jistá, ale vydala se chodbou vpřed. Minuly hromadu sudů a několik obrazů, včetně toho, který vede do kuchyně, a začaly sestupovat po schodech do sklepení.

„Netvrdila jsi mi, že Nebelvír je ve věži?" namítla Lara.

„Nejdeme do Nebelvíru, ale do Zmijozelu," vysvětlila Nicole a snažila se rozhodnout, kterou chodbou se dát. Znala jen tu do učebny lektvarů, a tak se rozhodla jít právě do té druhé. „Vždycky mě zajímalo, jak to tam vypadá."