Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 128. část

,,Masao, co se děje?" zakřičel jsem, když mě Masao nesl k dětem do pokoje.

Vběhl jsem do Toshuova pokojíku, kde si hrál i s Karou. Mariho jsem položil na zem a ihned zavřel dveře, ke kterým jsem se zády přitiskl, aby se to sem nedostalo.

,,Mami, co se d-" začala Kara, ale pohledem jsem ji umlčel. Sedl jsem si k miláčkům a tiše jim šeptal: ,,Něco je s tatínkem. Musíme být opatrní."

Rychle jsem oddechoval a strachy se třásl. Mari byl u dětí.. přišel mi až moc klidný.. jak? Vždyť ta věc šla po nás.. musel to vidět.

Pomalu jsem vstal a šel k Masaovi. ,,Zlato, nikdo tam není," broukl jsem a chytil ho za ruku.

Co? Jak to myslí? Pevně jsem jeho ruku stiskl a zakroutil hlavou. Je tam! Viděl jsem to!

,,Zlato, nikdo tam není. Díval jsem se na stejně místo jako ty a nikdo tam není."

Sklopil jsem pohled k zemi. Nebyl jsem schopný mu tohle uvěřit... Ale proč by mi lhal? Když jsem pohled opět zvedl, nestál přede mnou Mari, ale ta věc. Přitiskl jsem se vystrašeně ke dveřím a během sekundy vyběhl ven. A rovnou i z domu. Proto lhal... Nebyl to on...

,,Ale ne," zasténal jsem. ,,Mami c-" začala zas Kara, ale já ji musel přerušit. ,,Zlatíčka, musíte zůstat tady doma ano? Ať se stane cokoliv. Já najdu tátu," rozkázal jsem a děti kývly. Miláčkové moji. Rychle jsem vyběhl z pokoje a napadlo mě jedno možné řešení. Zavolal jsem na policii a všechno jim vyložil. Slíbili, že přijedou a dají se do pátrání. Já vzal ještě klíče a mikinu a vyběhl ven a snažil se Masaa najít.

Běžel jsem co mi nohy stačily. Ani jsem nekoukal kam běžím. Chtěl jsem jen utéct těm stínům, které mi nechtěli dát pokoj. Co po mě chtějí? Já chtěl jen šťastnou rodinu.. chtěl jsem mít Mariho... Mou lásku.. ale když tamto nebyl on, kde je teď?? Co je skutečný?!

Napadlo mě, že ho kdyžtak budu muset nějak zastavit a ta jsem se rychle vrátil pro uspávací pistoli. Pak jsem se rozběhl po Masaových stopách. Dlouho jsem sice nikoho nestopoval, ale pořád jsem to zvládal. Před pár lety jsem totiž zjistil, že když se hodně soustředím, dokážu vycítit známé lidi.

Doběhl jsem někam, kde těch tvorů bylo strašně moc. Všichni se na mě dívali a usmívali se. Jeden mi dal zezadu ruku na rameno a já, jak jsem se lekl, udeřil jsem ho a rozeběhl se jinam.

Zrychlil jsem a cítil, že se přibližuju. Musel jsem utíkat rychleji než Masao. Jenže Masao měl namířeno do centra a když asi potkal lidi, myslel, že jsou to ty příšery nebo co to vidí. Jeden muž ležel na zemi a mluvil o bláznovi, co ho praštil, ale můj Masao už byl pryč.

Běžel jsem dokud jsem nenašel nějaké místo, kde ty věci nebyli.. nebo to tak aspoň vypadalo. Vůbec jsem nevěděl kde jsem.. Nebe bylo tmavě oranžové s hnědými mraky.. zem šedá a stromy skoro černé. Co mám dělat..? Jsem tady sám? Nakonec jsem si bezradně sedl k jednomu stromu.. a to tak, aby mě neviděly ty věci kdyby přišly.. chvíli jsem oddechoval, ale pak propukl v němý pláč. Nechci tady být...

Přede mnou se objevil park a já Masaa cítil silněji. Jenže mi už z toho třeštila hlava. Tak jsem přestal stopovat a pomalu jsem šel parkem.

Snažil jsem se utírat si slzy, protože jsem se bál, že mě najdou. Pak jsem si v dálce jedné z těch věcí všiml. Rozhlédl jsem se, jestli tady nejdou další. Nebyly. Tak jsem z pohledu té věci vlezl za strom. Ať už mě nechají...

,,Masao?" zavolal jsem a zastavil jsem se kus od stromu.

Uslyšel jsem svoje jméno. Znělo to úplně jako Mari... Ale já vím, že tam je ta věc. Vím to! Ne, zůstanu tady. Strašně jsem se bál a šlo to i poznat...

Už jsem nevěděl co dělat a nezvladal jsem to. Pomalu jsem přišel ke stromu, sedl si pod něj a rozbrečel se. Chci mého Masaa zpět.

Bylo to tak blízko... Opravdu bych přísahal, že to je Mari.. že to oni mi ho vzali a teď mě takhle mučí, že ano... Zacpal jsem si uši, silně se kousnul do kolene a nechal si jen po tvářích stékat slzy. Nechtěl jsem aby mě ta věc slyšela. I když, co takhle zvládnu? Nebylo by lepší vzdát se jim..?

Už mi zbyla jen poslední možnost. S pláčem jsem vstal, vytáhl pistoli, namířil na Masaa a vystřelil. ,,Promiň lásko."

Najednou se ta věc objevila přímo vedle mě. Zalapal jsem po vzduchu, ale v tu chvilku od toho tvora vyletěl podivný předmět, který se mi zabodl do nohy. Polekaně jsem vstal, ale​ zamotala se mi hlava. Najednou se tvor rozplynul a stál tam Mari.. a brečel. Pomalu a ztěžka jsem k němu natáhl ruku, ale pak mi vše potemělo...

Zavolal jsem ještě policii, že jsem Masaa našel, ale že potřebuju pomoc. Řekli mi, že hned přijedou. Zavěsil jsem a propukl v hlasitý pláč, přičemž jsem se svezl na zem a položil si Masaovu hlavu na klín.

Jakoby z dálky jsem slyšel hlas a pak pláč. Ale pořád jakoby se vzdaloval až úplně utichl..

Po chvíli se objevila policie a ani nevím, jak se to všechno semlelo, ale jeli jsme domů, kde mi pomohli s Masaem do ložnice a odjeli. A já miláčka radši přivázal.

Pomalu jsem se začal probouzet. Neměl jsem ani nejmenší pojem o čase nebo místě.. jen mě strašně bolela hlava a stehno. Jakoby mě tam někdo kopl..

Zašel jsem za dětmi a řekl jim, co se děje. Byli smutní a asi i unavení, tak jsem je uložil do postýlek a šel za Masaem.