Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - Část 1.

Další den v ústavu. Jako každý den jsem seděl ve vypolstrovaném pokoji přitulený ke zdi a brečel jsem. Tolik mi chybí bráška.

Dnes jsem dostal do rukou položku s, pro mě, novým pacientem. Při pročítání dokumentů jsem lehce svraštil obočí a rozhodl se ho navštívit.

Přitáhl jsem si kolena k tělu a vzpomínal na brášku. Byl jsem v tomhle ústavu už tři měsíce a za tu dobu jsem se hodně změnil. Teď jsem byl vyhublý na kost a neustále jsem měl zarudlé oči od pláče. Psychiatři si se mnou většinou nevěděli rady a tak mě prostě nechali o samotě.

Netrvalo mi dlouho než jsem došel do části budovy kde byly ubytovaní pacienti kteří na tom nebyli vůbec dobře.. Našel jsem si správné číslo pokoje a před vstupem slušně zaklepal. Když jsem pomalu a opatrně vešel, naskytl se mi pohled na naprosto zničenou osobu...

Ze vzpomínek mě vytrhlo zaklepání. Povzdychl jsem si a podíval se ke dveřím. Dovnitř vešel nějaký . . . asi psychiatr, kterého jsem neznal. Odvrátil jsem od něj pohled a zabral se zpět do svých vzpomínek.

Pořádně jsem si ho prohlédl a pak opatrně a hlavně pomalu přisedl k němu. Chvíli jsem mlčel. Nechtěl jsem ho děsit. "Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Masao Chisaka." Začal jsem tiše, ale tak aby mě slyšel. Ze začátku jsem mu chtěl navodit příjemný pocit a jistotu, že se nemusí bát.

Sedl si ke mně a začal na mě mluvit. Vnímal jsem, na co se ptá, ale neodpovídal jsem. Nikdy a na nic. Proto mě psychiatři nechávali na pokoji.

Neodpovídal.. To byl trošku problém ale i přes to jsem se pousmál a seděl tam s ním dál. "Kdybych ti vadil, klidně mi to řekni." Broukl jsem, položil se na záda a ruce si dal za hlavu. Zkusím ho rozmluvit.

Neodpovídal jsem. Věděl jsem přesně, kam se otázky budou ubírat. Začne se ptát, proč jsem tady a co se mi stalo. Ale já o tom nechci mluvit. Odsunul jsem se od něj kousek dál a otočil se k němu zády.

Hmm.. Zajímavý. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl malý bonbónek. Spoustu mých pacientů je mělo rádo a tak jsem to chtěl zkusit i u něj. "Dáš si?" Zeptal jsem se a přisunul ho k němu. Aby si snad nemyslel že tomu něco je, dal jsem si taky jeden.

Něco mi nabídl. Otočil jsem se na něj a viděl, že je to nějaký bonbon. Vzpomněl jsem si na brášku. Pokaždé, když jsem byl smutný, objal mě a dal mi bonbon. Odvrátil jsem od toho psychiatra hlavu a rozvzlykal se.

Tohle jsem teda rozhodně nečekal.. "Hej.. udělal jsem něco špatně?" Posadil jsem se a koukl na něj. "ššš.. Notak, nebreč.." Položil jsem mu ruku na záda a hladil ho po nich.

Odtáhl jsem se od něj dál. Možná jsem neměl schovávat svoje kočičí uši, ocas a packy. První psychiatr mi zavázal ruce obvazem, dal mi čepici a donutil mě schovat ocas do kalhot. Třeba, kdyby to neudělal, dal by mi tenhle psychiatr pokoj.

"Ale notak.. Nic ti neudělám. Chci ti jen pomoct. A kdyby jsi se trochu rozpovídal, mohli by jsme být i kamarádi." Pousmál jsem se a neodbytně se přisunul trošku blíž.

Zvedl jsem hlavu. Kamarádi? On by se chtěl kamarádit? Povzdychl jsem si, otočil se k němu čelem. Chci, aby odešel. Sundal jsem si čepici, obvazy a vytáhl ocas z kalhot. Snad se vyděsí a uteče.

Trochu jsem se zarazil, ale né na dlouho. Podobný případ jsem už viděl a navíc.. přišlo mi to jistým způsobem hezký. Jakoby měl celoroční kostým kočky. A já mám kočky rád. Usmál jsem se a lehce zakroutil hlavou. "Sluší ti to," zvedal jsem mu sebevědomí.

Podíval jsem se na něj a vykulil oči. Nikdo kromě brášky mi nikdy neřekl, že mi to sluší. Přestal jsem vzlykat a zkoumavě se na něj zadíval.

Trochu jsem si na nose upravil své brýle a o trochu víc se na něj usmál. Nechal jsem ho aby si to všechno srovnal v hlavě. Třeba mi i něco řekne.

Přitáhl jsem si kolena blíž k tělu a mírně jsem se na něj usmál. . .ale pak jsem hned zesmutněl. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem z něj strach. Takhle si mě získal předchozí psychiatr. A když jsem mu začal věřit, odvedl mě z pokoje a začal testovat, aby zjistil, v čem se vlastně liším. Bylo to hrozný. Šíleně se doktorů bojím. Ale psychiatrů ne. Radši jsem se posunul o něco dál.

Nevěří mi.. Bylo mi to líto, ale když na něj budu tlačit tak se to jen zhorší. "Chceš abych už odešel?" Zeptal jsem se ho. "Ale zítra zas přijdu. Nikdo jiný teď k tobě nemůže, takže ti budu dělat aspoň na krátkou dobu společnost."

Nevím, co mě to popadlo, ale zakroutil jsem hlavou. Když tady je, cítím se líp. Nevím proč, ale chci, aby tady se mnou aspoň chvíli ještě zůstal.

"Tak já tu ještě budu." usmál jsem se a trochu se uvelebil. Už jsem se pro dnešek nesnažil dostat do jeho osobního prostoru a tak jsem seděl na místě v tureckém sedu. "Představíš se mi aspoň? Stále neznám tvoje jméno." Jo, to zní jako blbost, ale u pacientů si vždy čtu jen příjmení, pokud i jméno není nutné. Takže s nimi pak můžu navazovat rozhovor lehčím způsobem.

Tak . . . . tady to je. První díl. Moc doufám, že se to bude líbit XD Moc díky Dezzinou za to, že se rozhodl to se mnou napsat. Je to moc fajn kluk a úžasně píše, určitě si přečtěte jeho povídky (la reklama XD) Jinak to bude vycházet . . . . . . . asi zatím jednou týdně a to v pátek (pokud bude dost textu samozřejmě XD). A pokud bude, tak i v úterý. Ale nic neslibuju. Časem se to asi ustálí možná i na víc dnech. Uvidíme XD Za komentář nebo hvězdičku budeme moc rádi XD U další kapitoly páá :D