Po přečtení zanechte komenty, zda se Vám čát líbí nebo ne chěla bych vidět vaše názory ať vim jestli mám něco změnit nebo ne.
Z pohledu Michel*
Dveře se pomalu otevřeli a do pokoje vstoupil usmívající se Justin. Úsměv mu hned z tváře vyprchal dyž nás uviděl ubrečený.
„Stalo se něco?“
Nevěděla jsem jak začít, jakým způsobem mu to říct aby byl v pohodě. Aby to vzal co nejlíp a hlavně s nadhledem. Planulo v místnosti naprosté ticho. Byla jsem z toho strašně nervózní. Bála jsem se. Něco mě donutilo se podívat na Freda, potřebovala jsem něco co by mi naznačilo začít o tom mluvit. Když jsem dostala od něho co jsem chtěla podívala jsem se zpátky na Justina. Rukou jsem poklepala na místo vedle mě aby si tam sedl a taky to tak uskutečnil.
„Justine je tu něco co by jsi měl vědět.“ chytila jsem jeho dlaň do té své.
„No... mluvila jsem s doktorem o mém stavu.“
„Zlepšuje se to? Já věděl že se to podaří.“ zase se mu rozzářil na tváři ten jeho krásný úsměv. Nemohla jsem ho už dál čekat. Nechtěla jsem ho ještě víc napínat a dělat mu naděje na štěstí.
„Ono je to pravý opak.“
Byl zticha. Nic mi na to neřekl. Ani se na mě nepodíval. Tak a je to v háji. Já věděla že muto nemám říkat. Já blbá je poslechla a řekla mu to. Proč musím vždycky všechno podělat? Proč si nemůžu někdy něco nechat pro sebe. Mohla by být úplně jiná situace, všichniby jsme se tu něčemu smáli a prostě si užívali.
„Takže je to blbý?“ po chvíli na mě promluvil.
„V brzké době nastane můj čas.“
„Ne řekni že to je jen sranda. To nemůže být pravda.“
Po celou dobu co jsme spolu vedli tento rozhovor kýval nesouhlasně hlavou. Prosím, Bože, pomož mi a nenech mě v tom samotnou. Slituj se nade mnou. Složila jsem si hlavu do dlní a brečela. Náhle jsem vedle sebe ucítila závan. Otočila jsem se zatím a uviděla Justina jak chodí. Bylo mi ho tak strašně líto. Strašně jsem se chtěla k němu rozeběhnout a silně ho obejmout a nepustit. Nutilo mě to brečet ještě víc. Nemohla jsem se uklidnit. Nešlo to. Lucy mě objímala a snažila sena mě otočil a mi pomoct, Fredo z druhé strany to samý, marně. Při tom jsem z Justina ale nespustila oči.
Po nějaký době co pochodil po pokoji sem a tam se otočil na mě a jen tak tam stál. Podívala jsem se mu do očí ale nic jsem nepoznala, žadný city. Zavřela jsem raději oči a dala slzám volný průběh. Neměla jsem sílu na to, sldovat ho takhle skleslého. Jako neříkám že jsem ho už neviděla skleslého ale ne až takhle. Opatrně jsem zase otevřela oči s myšlenkou že už mě nesleduje ale smůla, stál na tom samém místě. Pomalu ke mně došel a vzal mě za ruce.
„To se nemůže stát. Nemůžeš mě opustit.“
Ty slova se mi vryly do srdce. Pořád se mi v myšlenkách opakovala do kola. Za obě ruce jsem si ho přitáhla úplně k sobě. Potřebovala jsem ho cítit při sobě, jeho doteky mě dokáží pokaždé uklidnit. A taky se tak stalo.
„Justine, slib mi že neuděláš žádnou chybu.“
„Ne, nemluv takhle.“ pomaloučku mu stékaly slzy tak jako mně.
„Prosím slib mi to.“
Tentokrát mu z očí stékaly obrovské slzy. Ten mi to teda ulehčuje. Rychle jsem si setřela oči a jednou rukou jsem ho hladila po zádech. Vím co přesně v tuhle chvíli potřebuje, je to jediná věc, a to objetí. Přitiskla jsem si ho na hruď, silně ho objala a nechala ho ať se vybrečí. Na jeho místě bych byla úplně stejná, lépe řečeno ještě horší.
