Tohle nemůže být pravda. Prosím. Ne, ne, ne, jen to ne. Vůbe jsem nevěděl jak reagovat, co jí mám povědět, co se bude dít dál. Jak jsem tam tak na ní koukal okamžitě se mi vybavili ty nejkrásnější vzpomínky, ty dny kdy jsme byli pouze spolu, nikdo nás nerušil, nikdo nebo nic nám to nepřekazilo, doba kdy jsem si jen užívali dokud jsme mohli. A co teď? Co se bude dít? Zemře mi před očima a já mám dělat co? Takhle to nemělo dopadnout, nikdy. Díky tomu jsem i porušil moje slova ale kvůli ní objetuji všechno jen aby mi tu zůstala. Pomalými krůčkamy jsem došel k ní sedl si naproti ní na postel, chytl jí za ruku a podíval se jí do očí. Bylo v nich vidět strach, výčitky a bolest.
„To se nemůže stát. Nemůžeš mě opustit.“ musel jsem už přestat mluvit jelikož mi přeskakoval hlas. Ruku mi chytila i tou druhou a přitáhla si mě k sobě.
„Justine, slib mi že neuděláš žádnou chybu.“
„Ne, nemluv takhle.“ se slzami v očích jsem jí svíral zápěstí.
„Prosím slib mi to.“
Nemohl jsem jí na to nic říct, to jí mám jako odpovědět slibuji, že se nezabiju, nebo slibuji, že se nepodřežu hned jak odjedu z nemocnice po tom co ty tu umřeš. Určitě bych jí tím uklidnil. Jenže ja to bez ní nevydržím, stačilo mi jak byla v komátu natož aby zemřela. Nesmí nenechám jí to udělat.
Seděl jsem tam naproti ní a nebyl jsem schopný vidát ani hlásek. Z očí se mi valily slzy, pomalu jsem jí přestával vidět. Silně jsem zavřel oči. Ucítil jsem jak mě někdo hladí po zádech ale zjišťovat kdo to je byla poslední věc co mě v tuhle chvíli zajímala. Za ruku si mě Michel k sobě řitáhla, neodporoval jsem naopak přimáčkl jsem se k ní a hlavu jsem si schoval do jejího ramene. Vždycky byly chvíle kdy jsme takhle leželi ale tak že ona byla ta co se mi schoulila na rameni, ne já. Je to takový divný pocit brečet své dívce na rameni. Nechtěl jsem se od ní už nikdy, nikdy odtáhnout.
Po chvíli jsem ucítil jak se mě snaží silou od sebe odtáhnout. Nechtíc jsem jí pomohl a podíval se jí do očí. Až teď jsem si všiml že ona taky brečí. Sklopil jsem hlavu, bylo mi na nic protože jsem jí zase rozbrečel.
„Prosím, moc Tě prosím, slib mi to.“
Podíval jsem se jí co nejhluběji do očí a sledoval co se jí odehrává za pocity v očích – bolest, nervozita, sklamání.
„Já-á nemůžu, pro-promiň.“
„Musíš to slíbit. Jestli to neslíbíš, vzdám se boje a odejdu hned. To chceš? Chceš abych šla rovnou? Ty už nechceš prožít ještě nějaké ty hezké společné chvíle? Prosím umožni mi to a já Ti za to slíbím, že tu zůstanu pořád u tebe, ale né tělesně, bohužel.“
„Na to ani nemysli. Ty tu zůstaneš ještě na hodně dlouho. Nevzdáš se a budeš bojovat. A pomyslela jsi na ostatní lidi, co máš kolem sebe? Nemáš jenom mě. Copak jsi zapomněla na svou rodinu? A co takový Jaxon s Jazzy? Na nich Ti taky nezáleží?“ vyletěl jsem, ve chvíli kdy jsem začal mluvit jsem vyskočil na nohy a pochodoval zase po pokoji. Mohl jsem se ovládat ale jako by jsem to nebyl já.
„Justine uklidni se. Teď právě ty ubližuješ Michel. Copak je ti ukradený jak na tom je? Že má bolesti tak velké že jí musí píchat něco na bolest a i to jí někdy nepomáhá?“ to už po mně vyjel Fredo.
Já jsem takovej blbec. Ještě štěstí že po mně Fredo vyjel, jinak bych i to neuvědomil a dál mlel ty voloviny co jsem mluvil před chvílí. Zase myslím sám na sebe a okolí z toho vynechávám. Měl bych se naučit ovládat se a myslet i na okolí. To co jsem řekl jsem dostatečně přehnal. Rychle jsem se ohlídl na Michel, jak to vzala. Jako bych to neříkal. Totálně jsem to dosral. Přiběhl jsem k posteli, sedl si vedle Michel a co nejsilněji jí objal.
