V tu chvíli jsem nebyl schopnej udělat ani jeden pohyb. Zůstal jsem tam stát na místě jak přidělaný k zemi. Vzpomněl jsem si že u mě jsou děti a ty sebou nemůžu brát. Vytočil jsem rychle Fredovo číslo. Už bylo třetí pípnutí a on to pořád nezvedal. Já se jen tak nevzdám, položil jsem to a vytočil ho znovu. Co ty slova jsem tu pro tebe, když budeš cokoliv potřebovat, ozvi se. Kam se to podělo? Konečně mi to vzal.
„Justine víš kolik je hodin?“
„Nevim ale potřeboval bych abys okamžitě přijel a pohlídal Jaxona s Jazzy. Musím jet do nemocnice, volal mi doktor.“
„Dobře, obleču se a jsem tam.“
„Děkuju ti.“
Položil jsem to a vyběhnul nahoru do ložnice se obléct. Děti ještě spali, snažil jsem se být co nejvíc potichu. Ale pokazil mi to zvonek. Ten je opravdu rychlí. Při běhu po schodech jsem si dooblíkával triko. Otevřel jsem mu dveře a zase odběhl nahoru. To už děti seděli n posteli a koukali na mě co se děje.
„Dobré ráno, je mi líto že tu s vámi nemůžu zůstat ale volali mi z nemocnice. Bude vás hlídat Fredo.“
Nasoukal jsem se do kalhotů, před zrcadlem jsem si na rychlo upravil rukou vlasy a oboum dvoum jsem dal na hlavu pusu. Fredo stál ve dveřích a s pobavením mě pozoroval. Nechápu, co je tady směšného. Schramstl jsem do ruky klíče jak od baráku tak od auta a upaloval jsem. Ještě jsem na ně zakřičel na rozloučenou. Skočil jsem do auta a dupl na plyn. Tak rychle jsem ještě nejel. A to je co říct. Ale musím tam být co nejdřív, už takhle mám zpoždění. Zastavil jsem před nemocnicí a vyběhl po schodech za doktorem. Zaklepal jsem na dveře a vstoupil jsem. Seděl na židli a s někým hovořil. Počkal jsem chvíli u dveří. Když dotelefonoval vyzval mě ať se posadím na židli ke stolu.
„Tak co jste potřeboval?“
„Mám pro Vás novinku. Myslím si že budete šťastný.“ zasmál se doktor.
„Tak ven s tím, už se nemůžu dočkat.“
„Michel se Vám probrala, asi zabralo jak jste na ní mluvil. Už to vypadalo že to je všechno marné a chtěli jsme ji odpojit ale těsně před tím než jsem Vám zavolal se probrala.“
Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Pořád mi to nedocházelo. Začaly se mi klepat ruce, z očí mi ukáplo pár slz,byly to slzy štěstí.
„Mohl bych jí vidět?“
„Jasně, už se na vás vyptávala.“
„Děkuju doktore, za všechno.“
Potřásl jsem si s nim rukou a vyšel z místnosti. Zabočil jsem za roh a zastavil se před jejím pokojem. Naposledy jsem se nadechl, zaklepal jsem na dveře a vstoupil do pokoje. Podíval jsem se na postel kde vždycky ležela nehybně a dnes tam sedí a kouká na mě. Pomalým krokem jsem k ní přistoupil a první co mě napadlo jsem i udělal, objal jsem jí. Konečně je tu se mnou. Nechtěl jsem jí pustit, bál jsem že bych ji zase stratil. Hned mě taky objala, teda zmáčkla.
„Chyběla jsi mi.“ pošeptal jsem jí do ucha.
Trochu jsem si ji od sebe odtáhl a podíval jsem se jí do těch krásných očí, jé to mi tak scházelo. Brečela. Setřel jsem jí z tváří slzy a usmál se. Políbil jsem jí na čelo a zase objal.
„Všechno, úplně všechno ti odpustím. Nenechám tě odejít. Neopustím tě. Nezvládl bych to bez tebe.“ povídal jsem jí a kolíbal s ní na uklidnění.
„Miluji tě.“ pošeptala.
„Já tebe taky, lásko.“ posadil jsem se na postel a políbil ji tentokrát na rty.
