Asi jsem byl naivní, když jsem si myslel že jí políbím a ona se probere. Moc koukám na pohádky. Uvelebil jsem se zpátky na židli a pozoroval jí. Chtěl jsem jí něco říct, když by jí to pomohlo. Tak jsem přemýšlel co bych tak mohl říct. Ale vůbec na nic jsem nepřišel. V tom mi začal vibrovat mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a přijmul hovor, byla to mamka.
„Ahoj, mami.“
„Justine, Fredo mi volal a všechno mi řekl. Jak je na tom? Probrala se už?“
„Neprobrala.“zašeptal jsem a zase mi stékaly slzy po tvářích.
„Přijedu za tebou.“
Potom co to dořekla hned zavěsila. Dal jsem si hlavu do dlaní. Co jsem to jenom provedl? Zvedl jsem se a popošel jsem k oknu. Koukal jsem se oknem ven a přemýšel při tom co jsme mohli zrovna teď dělat kdyby tu neležela. Opřel jse si hlavu o okno, zavřel jsem oči a snažil se chvíli na nic nemyslet. Jenže problém byl v tom, že to nešlo. Proč se mi nic nedaří? Proč se mi lepí smůla na paty? To nemůže být jediný, blbý den bez nějakých starostí?
Někdo zaklepal na dveře, pootočil jsem se tak abych viděl kdo vstoupí a ten někdo vstoupil. Byla to moje mamka. Podívala se na Michel ležící nehybně na posteli a pak přišla ke mně a objala mě. Přimáčkl jsem se k ní, položil hlavu na její rameno a brečel. Hladila mě po vlasech a utěšovala. Jak je ze mě hned bez Michel bezmocný člověk, jednoduše troska. Takhle jsme tam stáli pěknou dobu.
Na pokoj přišel doktor. Skontroloval přístroje a ještě něco tam dělal. Pak jsem se ho ale musel zeptat.
„Pane doktore, je to pořád stejné nebo se něco změnilo?“
Doktor se podíval na mamku a pak na mě. „Noo, abych řekl pravdu je to stále stejné. Je mi to líto ale nic nového není.“
To jsem slyšet nechtěl. To mě úplně dodělalo. Teď už jsem opravdu nebyl schopný říct „děkuju“. Musela to za mě říct mamka. Po tom co odešel z pokoje doktor, jsem se postavil a prošel jsem se ke dveřím. Hrozně se mi podlamovala kolena, opřel jsem se o dveře a sjel po nich na zem. Pokrčil jsem kolena, přitáhl si je k sobě a schoval jsem si do nich hlavu. Nesměl chybět pláč. Klepal jsem se a nedalo se to zastavit.
Mamka ke mně přiběhla a snažila se udělat všechno možného ale nic nezabralo.
„Nebýt mě, neležela by tu.“ téměř jsem šeptal.
„Justine, nic takovýho si nenamlouvej.“
„Ne, já říkám pravdu.“
„Justine, no tak ty za to nemůžeš.“
Rychle jsem zvedl hlavu. „Já za to můžu.“ vyletěl jsem po mamce, téměř jsem křičel.
Věděla, že to všechno dělá ten stres a ten strach o Michel a tak to vzala v pohodě.
„Dojdu do automatu pro kafe, chceš taky?“
Kývl jsem hlavou na ano. Odšoupl jsem se kousek od dveří aby mohl vyjít a pak se zase přesunul zpátky. Musím to udělat. Začnu na ní mluvit. Určitě to pomůže. Zvedl jsem se a přešel k posteli. Posadil jsem se na židli a jako pokaždé jsem ji chytil za ruce.Podíval jsem se na okno a pohled přesunul na Michel.
„Michel, prosím, probuď se. Nenechávej mě tu samotného. Co si bez tebe počnu? Vždyť jsi jako moje droga. Už teď mám krizi. Prosím tě vrať se nám. Všichni tě tu chtějí. Neboj zapomeneme na všechnu minulost a začneme úplně od začátku. Klidně si zopakujem jakýkoliv den co budeš chtít. Jen se mi prosím vrať.“
Podíval jsem se na hodinky kolik je hodin. Bylo 7 hodin. Ten čas co tu s ní trávím utíká rychleji než normálně. Mamka se už nevrátila, volala mi že musí jet něco zařídit. Pochopil jsem to, dělá pro mě toho takhe už dost.
Na pokoj přišla sestřička Michel píchnout nějakou injekci. Sledoval jsem každý její pohyb. Potom mi ale řekla že už musím odejít, protože skončili návštěvní hodiny. Ty už skončili dávno ale nechali mě tu ještě chvíli. Naposledy jsem Michel políbil na čelo a pohladil po vlasech. Pozdravil jsem sestřičku vyšel jsem z pokoje k výtahu. Dojel jsem dolů a šel do auta. Jel jsem dneska domů, bylo mi blbý obtěžovat Freda s Luc. Za prve si tam připadám jako křen, za druhé když vidím jak jsou spolu šťastní a dovádí spolu připomíná mi to nás s Michel a je mi ještě hůř.
Po příjezdu domu jsem to hned zavolal Fredovi. Nesouhlasil se mnou, protestoval proti tomu abych zůstával sám. Proto přijel ke mně a on bude spát u mě. Říkal jsem mu, že má Luc, ale na to mi už neodpověděl.
Celý večer jsme proseděli u telvize, dávali fotbal. Už mě nebavil ani ten fotbal. Nějak jsem to ani nevnímal. Sebral jsem se, šel jsem si dát sprchu a zalehl jsem do postele. Snad bude dnes klidnější noc než včera. Pomalu to začínám po psychycké stránce nezvládat.
Samozřejmě že jsem spal ještě húř než minule. To nemělo cenu chodit spát když jsem z celé noci spal jen neúplné tři hodiny. Vstal jsem a šel jsem si dát studenou sprchu. Sice mě to trochu probralo ale moc mi nepomohla. Oblíkl jsem se a sešel jsem dolů do kuchyně. Uvařil jsem si velké, silné kafe a sedl si s ním na barovou židličku. Koukal jsem do zdi a přemýšlel, co jiného v poslední době taky můžu tak dělat.
Dorazil za mnou i Fredo který se posadil vedle mě.
„Fredo, já to nezvládnu.“
„Justine, musíš tu pro ní být. Ona se z toho dostane uvidíš.“
„Ale já už to nevydržím čekat. Nedokážu spát, nedokážu se najíst, skoro nic nepiju, protože se o ní hrozně bojím.“
„No tak, se Scooterem jsem to domluvil, pošoupli jsme všechny koncerty o dva měsíce. A mám vyřídit že drží palce.“
„Já už takhle dál nemůžu. Nezvládám naprosto nic. Klepou se mi ruce, podlamují se mi kolena. Cítím jako bych měl každou chvíli odpadnout. Nemám na nic náladu, jednoduše nic nezvládám. Je ze mě troska.“
„Opovaž se si něco udělat. Ani na to nepomysli.“
Podíval jsem se na něho se slzavými oči. Poklepal mě po zádech a odešel z kuchyně. Dopil jsem kafe a došel si pro klíče od auta.
V nemocnici měli dnes nějaký fofr. Vešel jsem do pokoje Michel a jako vždy na přivítanou jsem jí políbil na čelo. Sedl jsem si tentokrát k ní na postel. Na chvilku jsem si k ní lehl, až jsem uní i usnul. Vzbudil jsem se a byly čtyři hodiny. Po dlouhé době jsem spal delší dobu než tři hodiny.
Sedl jsem si a hladil jí po líci.
„Lásko, snad mě právě posloucháš. Chtěl bych ti přečíst pár vzkazů od beliebers. Mě ohromně překvapili. Tak to jsou oni: Držíme Vám palce, ať všechno dobře dopadne. Jsme tu pro vás. My vám pomůžeme. Beliebers při vás stojí. Zústaňte silnými.“
Odmlčel jsem se, odhlásil jsem se z twitteru.
„Jestli jsi mě slyšela, určitě jsi z nich šťastná tak jako já. Včera tu byla mamka. Zítra možná přijede Jeremy s dětmi. Scházíš jim a chtěly by tě vidět. Už se na tebe těší. Tak to je asi všechno co bych ti mohl dneska říct. Už budu muset jít ale ráno zase přijdu, nemusíš mít strach že tu budeš sama. Tak se měj.“
Na rozloučenou jsem jí políbil tentokrát na rty a odjel jsem domů.
