Z pohledu Justina*
Po nějaké době přišel na pokoj doktor a zkontroloval Michelin stav. Udělal jí všechno co se dělá když přijdete na prohlídku k obvodnímu lékaři.
„Lepšíte se rychle.“ prohlásil doktor.
„A kdy mě propustíte?“ zeptala se Michel.
„No když to bude takhle dál tak brzo. Zítra Vás čeká první chemoterapie. Jak na Vás zapůsopbí tak se podle toho taky bude rozhodovat. Takže možná čtyři až pět dní si u nás ještě poležíte.“
„Děkuju moc.“
Pobral si svoje věci a zase odešel. Takže už začínají chemoterapii. Bože prosím stůj při nás a přej nám štěstí, to momentálně potřebujeme ze všeho nejvíce. Michel to nese blbě. Bylo na ní vidět že je z toho všeho špatná. Snažila se nebrečet ale marné snahy. Ona mi před očimabrečí a já tu jen tak sedím. Rychle jsem jí vzal za ruku a věnoval jí polibek na čelo.
„Neboj se já tu jsem s tebou. Klidně zítra na tu chemoterapii půjdu s tebou. My to zvládneme uvídíš. Prosím nevzdávej to hlavně. Moc tě o to prosím.“
Sám už jsem to nad ní nevdržel, z očí mi vytékaly slzy a na konci se mi zlomil hlas. Je mi jí tak strašně líto, ani slovy to nejde vyjádřit jak moc. Vrhla se na mě takovou rychlostí sže jsem se až leknul. Objala mě kolem krku, musím říct že celkem pevně, na nic jsem nečekal a objal jí kolem těla. Držel jsem si jí při sobě, dělal jsem všechno možně jen abych jí mohl uklidnit. Od hlazení po zádech, pusy do vlasů až po kolíbání. Trochu se i klepala, ale podařilo se mi jí nakonec uklidnit. Chtěl jsem jí vidět do obličeje, proto jsem si jí od sebe kousíček odtáhl a potom jsem jí utřel tváře od slz. Vyronil se jí na tváři úsměv.
„Nechceš rozdělat pendreky?“ zasmála se.
„Pro tebe cokoli, princezno.“
Nahnul jsem se nad tašku a málem jsem i spadl ale udržel jsem rovnováhu.Vytáhl jsem z tašky pytlík s pendrekamy a narovnal se jako před tím. Než jsem jí ho podal rozdělal jsem to. Nutilo mě to se jí smát jak ty pednreky jedla. Když si m na místo penreku domyslim “něco“ jiného. Mm, už jen při té myšence. Sakra, v celku mi to i schází. Neříkám že bych nějaký ten večer nedostalchuť, nepustil si porno a nevyhonil si ho, protože bych lhal.
„Čemu se tlemíš, Bieber?“
„Tobě, Smith.“
„Co je na mě směšného?“
„To jakým způsobem ten pendrek jíš.“
Po tom co jí to došlo se na mě podívala krásným vraždícím pohledem. Jak milé.
„Můžeš na to chvíli nemyslet?“
„ Při tobě se to nedá, zvlášť když vyvádíš takovéhle blbosti.“
„Jsi ošklivej.“ nafoukla se. Byla tak rpztomilá jako malé dítě které nedostalo lízátko.
„Myslím že by ti můj o něco širší pendrek chutnal víc.“ ušklíbnul jsem se.
„Hej, to by stačilo.“
Nastal konec srandy. Jelikož mě bouchla do mého nářadíčka hned jsem se za něho sklonil, takovej ten reflex. Kluci to poznají.
„Prosim tě, sotva jsem se tě dotkla tak si tu nehraj na bolísku.“
„Já si na nic nehraju. Víš jak to bolí?“
„Ale prosim tě. Nemám ti to pofoukat?“ Ona nemůže vědět jaká je to bolest.
„Jo, to mi teda pofoukáš.“
