Avengers-šípy sympatií [Dokončeno] (postupně editováno)

Z pohledu Steva-V jedné posteli

Dneska už vážně poslední! :D Vy jste děsní! :D A ano, já jsem byla ta dole :D Steph nahoře:3 Dnešní kapitola je z pohledu Steva:o Zatím jediná, kterou jsem z jeho pohledu napsala! (A jednu mám z pohledu Clinta!:) ) Tak jsem zvědavá, jak Vás osloví, koukejte mi to napsat!:) Fakt totiž nevím, jestli jsem vystihla, jak by asi mohl v tu danou chvíli přemýšlet:o

                                                                                                                                                        *Nika Smith*

                    Vyšel jsem ze sprchy, byl jsem rád, že mi Clint nevyčítal, že jsem Steph a Dom do té mise poslal, na druhou stranu jsem si to vyčítal sám. Dominicu už jsem viděl plakat mnohokrát, v náručí jsem ji nesl vícekrát, než kdokoliv jiný, ale i přesto jsem si myslel, že je silná. Je fakt, že tahle mise by asi položila i silnou ženu. Ten muž jí osahával, chtěl jí zastřelit, položil jí nůž ke krku a ještě ke všemu nevěděla, kdo všechno ji viděl nahou. Muselo to pro ni být děsné. Ve skutečnosti jsem vůbec nečekal, že se to takhle zvrtne a kdybych čekal, nemyslel bych si, že to takhle zvládne, očekával bych, že se schoulí do klubíčka a bude prosit, abychom pro ni někoho poslali. A ani to bych jí nevyčítal. Všechno co se událo jsem si mohl vyčítat jen sám sobě. Byl jsem to já, kdo je tam poslal a byl to Stark a Thor, kdo je zachránili. Natáhl jsem si kalhoty od pyžama a s těžkými myšlenkami jsem usnul.

                             Uslyšel jsem bolestný křik, rychle jsem otevřel oči. ,,Dominica!" zvolal jsem a co nejrychleji běžel k ní do pokoje, už nekřičela, ale sténat jsem ji slyšel i přes dveře. Vtrhl jsem dovnitř, praštil do vypínače a uviděl Dom, jak leží na posteli, je zpocená, klepe se a bolestí se drží za hlavu. Ze zavřených víček jí tekly slzy. ,,Dom, jsem u tebe, co se děje?" chytil jsem ji za ruku. Škubla sebou ještě víc. Takhle už jsem ji viděl mnohokrát, měla záchvat. Otevřel jsem její šuplík a uviděl v něm pět injekcí. Peřinu jsem z ní sundal a hodil jí na zem. ,,Dom, teď na tebe sáhnu, nelekni se prosím," zašeptal jsem. Bál jsem se, aby sebou dál neškubala, abych jí mohl dát injekci. Ulevilo se mi, když jsem si všiml, že i přes bolest kývla. Bylo mi strašně líto, že takhle trpí. Ruce se mi trochu třásly, i přesto jsem položil ruku na její roztřesené stehno. Lehce jsem jehlu zabořil do její kůže a obsah vymáčkl dovnitř. Vytáhl jsem jehlu. Dom nohou trochu zatřepala a pochvíli se uvolnila. Až teď jsem viděl, v jak obrovské křeči byla. Zase se ve mně hnulo svědomí, za tohle jsem taky mohl já. Hlavně, že jsem vedoucí avengers. Stále jsem měl ruku na její noze, trochu jsem ji tedy pohladil a ona se uvolnila ještě víc. ,,Jak ti je?" ,,Špatně," přiznala. Byla úplně bílá. Přemýšlel jsem, co bych pro ni měl udělat. Co jí vždy pomohlo, když dostala záchvat. ,,Kde máš ten svůj čaj?" zeptal jsem se a sám na sebe jsem byl tak trochu hrdý, že jsem si vzpomněl. Vsadil bych se, že se trochu usmála. Otevřela oči. ,,V šuplíku," kývla hlavou směrem k nočnímu stolku. Trochu jsem zarachtal a vytáhl sáček s čajem. ,,Dojdu ti uvařit vodu, nebo myslíš, že hned usneš?" ,,Děkuju Steve, myslím, že neusnu," zavrtěla hlavou. Rychle jsem tedy seběhl. Zatímco se vařila voda, přemýšlel jsem. Jak často se jí tohle může stávat? Je jasné, že je to ze stresu, že to bylo kvůli té misi. Ale co když se to bude opakovat každou noc? Co když... Co když se to bude opakovat ještě dnes v noci? Konvice cvakla a já nalil vodu do hrníčku. Rozhodl jsem se, že Dom budu hlídat, nelíbilo se mi, že by měl kdokoliv trpět takovou bolestí, natož někdo z mých přátel. Odnesl jsem hrnek nahoru. S úsměvem mi poděkovala, ale i přesto se třásla. ,,Fakt se omlouvám, nechtěla jsem..." začala. Nejspíš mi chtěla říct, co všechno udělala špatně a jak je to její vina, ale to jsem nechtěl slyšet, už tak jsem si to vyčítal, chyba to byla moje. Skočil jsem jí tedy do toho. ,,Dom, napij se a nemluv," řekl jsem rozhodně a trochu se usmál. ,,Budu tady s tebou do rána. Je už půl čtvrté," oznámil jsem ji. ,,To ani náhodou!" reagovala rychle. ,,Nenechám tě bez dozoru," namítl jsem. ,,Steve, já vím a omlouvám se, že jsem tě vzbudila, ale tohle fakt není nutné," ujistila mě. ,,Ano je," řekl jsem. Usmála se, nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, ale než jsem se nad tím stačil zamyslet, zase otevřela pusu. Ta holka prostě musí mít poslední slovo. ,,Co kdybychom si oba nechali otevřené dveře, takhle ničemu nezabráníš," navrhla. ,,To ne, ale budu u tebe co nejdříve," vysvětlil jsem jí a opřel se o opěradlo. Zakoulela očima. Ušklíbl jsem se, protože to znamenalo, že jsem vyhrál. Dom se odevzdaně posunula na polovinu postele, nevnímal jsem to a přemýšlel, jestli mám být radši na židli neb na zemi. Dominica ale jen zvedla obočí. ,,Budeš jako sedět tam, jo?" řekla nechápavě a její tón byl drzý, nad čímž jsem se zase pousmál. Ta holka mě fakt dostávala. Ale pak jsem začal přemýšlet nad významem jejích slov. ,,Pojď si aspoň lehnout nebo sednout sem, klidně si přines vlastní deku. Ale neseď prosím tě na té židli," její tón byl už jemnější. Usmál jsem se a došel si pro deku. Zhasnul jsem velké světlo, rozsvítil lampičku na pracovním stolku, takže k nám doléhalo jen tlumené světlo a lehl si vedle ní. Jednu ruku jsem si dal pod hlavu a přemýšlel, jak ji z toho dostat. Vypadalo to ale, že jí už je líp, protože se zamyšleně dívala směrem ke mně, nejspíš si to ani neuvědomovala, a přitom se trochu usmívala. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Po chvíli zavřela oči a za chvíli už její svaly v obličeji povolily a ona klidně spala. Díval jsem se na ní a přemýšlel, jak by na jejím místě reagovala Romanonová. Je fakt, že Natasha byla úplně jiná. Dom dávala svoje city víc najevo, otevřela se větší spoustě lidí a byla vychovávána úplně jinak, než Nat. Steph by možná reagovala stejně, i když stejné nebyly. Stephanie zase svoje pocity schovávala za vtipy a bláznivé chování. Přemýšlel jsem, jestli právě to se na ní Clintovi líbí, možná, že když přijde z práce plné závažných situací, je rád, když se s ní zasměje. Dom se snažila svoje chování vždy víc vystavovat jako slečna, i když se jí to vždycky nedařilo. Je ale fajn, když se někdo snaží dodržovat staré zvyky, už dřív jsem si všiml, že na stole měla knihu etikety. Najednou mi hlavou bleskla myšlenka, jak by reagovala agentka Carter. Když jsem o Peggy přemýšlel ve spojitosti s Dom, nedokázal jsem si to moc vysvětlit, ale přišly mi stejné a přitom naprosto rozdílné. Po chvíli jsem ale přestal myslet na Dominicu a vzpomínal na Peggy. Teď jsem měl být šedý dědeček s vnoučaty na klíně a Peggy vedle sebe. Neměl jsem být Kapitán ztracený v čase, který leží s puberťačkou v posteli-pravda, ta puberťačka byla agentka, ale stejně. Nevěděl jsem jestli se za to mám nebo nemám stydět, ale do oči mi vhrkly slzy. Jako kdyby to Dom cítila, začala ze spaní tiše fňukat. Díval jsem se na ni skrz slzy. Dál tiše naříkala, pohladil jsem ji po rameni, říkal jsem si, že ji tím uklidním, ale naopak, Dom sebou škubla a začala nahlas ze spánku brečet. ,,Prosím, to studí. Ne... nechte mě. Nestřílejte. Andrew, Jesse...," přerývaně dýchala. Posadil jsem se a rozsvítil lampičku. Chtěl jsem ji vzbudit, ale ona dál mluvila. ,,Steve prosím, nesvlékej se. Steve, omlouvám se." Vytřeštil jsem na ni oči. Co dělám v jejím snu já. ,,Stevne, já se nechci svléknout. Prosím, žádný nůž," brečela. Sotva jsem jí rozuměl. Zatřásl jsem hlavou a zastyděl se, že tady poslouchám o čem se jí zdá, místo toho, abych jí vzbudil a pomohl přestat vidět ten děsný sen. ,,Dom," sáhl jsem na ni. Se škubnutím zakřičela: ,,Nechci!" a otevřela oči. Podívala se na mě. ,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a díval se na ni. Hlavou mi šrotovalo, kde jsem se v jejích snech vzal já. Přikývla, pak trochu přimhouřila oči a podívala se hluboce do mých. ,,Ty jsi," nadechla se, ale jakoby si to rozmyslela a místo toho řekla: ,,A ty jsi v pořádku?" Došlo mi, že si všimla slz, rychle jsem si otřel oči. ,,Ano, samozřejmě." ,,A spal si už?" zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Fakt se nechceš vrátit k sobě?" zeptala se. Jen jsem vytřeštil oči, vždyť ten její sen byl důkaz, že tu mám být. Přikývla a znovu se zachumlala.  I já jsem si lehl. ,,Vážně jsi v pořádku?" zašeptala. ,,Jo," odpověděl jsem. Po chvíli mě únava zmohla a já usnul s myšlenkami na Peggy a na to, co se asi mohlo Smithové zdát.