Avengers-šípy sympatií [Dokončeno] (postupně editováno)

První lekce nočního NY

Dnes malilinko romantiky a hlavně tam je STEVE!:) Myslím si, že ve chvíli, kdy se začnou učit od AVENGERS, to bude zajímavější!:) Děkuju za vaše ohlasy!:) Jste nejlepší:*

*Nika Smith*

,,Bojím se výšek." zamítla jsem návrh, vylézt na střechu. ,,Cože děláš?" vyvalil oči. ,,Nedělám nic, bojím se výšek."zopakovala jsem a on se rozesmál. ,,Nechci ti brát iluze, ale měla by si s tím něco dělat!" ,,S tím se dá něco dělat?" vyvalila jsem oči a pousmála jsem se nad jeho smíchem. ,,To zjistíme!" zamířil k výtahu a jelikož jsem do něj byla zavěšená, šla jsem s ním. Vyjeli jsme na střechu. Bylo to nádherné. Hezčí než pohled z vyhlídek, protože tohle bylo víc... osobní. Žádní turisti nebo tak, prostě jen světla, tma, pod námi pár lidí, aut. ,,To jenádherné!" vydechla jsem. Jen se usmál a šel blíž k okraji. ,,Nespadni, prosím." prohodila jsem a dál se rozhlížela. ,,Tak toho se bojíš? Že spadneš?"už zase zvedl jedno obočí a jeden koutek, tváří se tak snad pořád. Přikývlajsem. ,,Tak to pojď zkusit!" gestem naznačil, ať jdu k němu. Pomalu jsem se přiblížila. Stál půl metru od okraje a já další metr od něj. ,,Čeho se bojíš? Co by se stalo?" usmál se nechápavě. ,,Co asi..." protočila jsem oči. ,,Máš regenerační schopnosti." ,,To neznamená, že jsem nesmrtelná." zasmála jsem se, ale v tu chvíli foukl vítr a vlasy mi zavlály do obličeje. Trochu jsem se otřásla zimou. Začal si sundávat sako. ,,Na" podal mi ho. ,,To je v pohodě!" odmítla jsem. ,,Není, je ti zima." naléhal. Natáhla jsem ruku, ale kousek s ní ucukl, zasmála jsem se, udělala malý krok, ale znovu posunul ruku blíž k sobě. ,,Fakt se bojím!" můj hlas zněl na půl vyděšeně a na půl rozesmátě. ,,Nemáš čeho, jsem tu s tebou." řekl to důvěryhodným tónem a já se v té chvíli musela zamyslet, co by se mi mohlo stát, když je tu se mnou Kapitán Amerika? Nadechla jsem se a rozhodně jsem k němu udělala další krok. Usmál se a přidržel mi sako. Obrátila jsem se k němu zády a strčila ruce do rukávů. ,,Děkuju." ,,Pojď ještě blíž!" udělal krok k okraji. Tohle chování bych očekávala spíš od Tonyho, ale nic jsem neřekla. Chtěla jsem cítit ten krásný pocit, že dokážu překonat sama sebe. Pomalounku jsem došla až k okraji. ,,Koukni dolu!" pobídl mě. Bála jsem se, ale nechtěla jsem to přiznat. ,,Viděla si Titanic?" zeptal se a já pochopil a nebo minimálně doufala, že chápu, protože jinak by to byl fakt trapas. Roztáhla jsem ruce a Steve mě přidržel. Podívala jsem se dolu. Najednou sem ucítila, že se mé nohy odlepují od země a trochu mě bolí ruce. Steve mě nadzvedl. Mým tělem projel záchvěv strachu, ale stále jsem mlčela. Špičky přesahovaly přes okraj a nohy znovu lehce dopadly na zem. Nebo aspoň část. ,,Podívej se dolu." zašeptal. Roztřeseně jsem sklonila hlavu.Tentokrát mým tělem projela vlna adrenalinu a úžasného pocitu. ,,Wau!"zakřičela jsem se smíchem a úlevou v hlase. Ale byla jsem šťastná. Slyšela jsem Stevův úsměv, nevím jak to, ale prostě jsem ho slyšela. Vítr mi foukal do vlasů, pod sakem mi vlály šaty, měla jsem roztáhlé ruce jak ve filmu, držel mě boží kluk a já stála na Tonyho budově a koukala dolu na krásnou Ameriku. Užívala jsem si ten pocit. ,,Krásné, že?" ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu, stál tam Steve. Což znamenalo, že mě nedržel. Zatvářila jsem se vyděšeně, podívala jsem se mu na ruce, pak na svoje špičky a když jsem už, už chtěla panikařit, došlo mi, že stojím sama na okraji budovy, aniž by mě držel. Usmála jsem se a opět jsem stočila hlavu ke krásnému pohledu. ,,Dokázalasi to!" řekl a já si vychutnávala ty slova... ten pocit. ,,Jak tak koukám, první lekce je hotova, myslel sem si, že začneme až v pondělí, ale.... Tak jdeme zpět?" zeptal se a já jen přikývla. Nabídl mi ruku, přijala jsem ji a postavila se zpět do bezpečí.