Avengers-šípy sympatií [Dokončeno] (postupně editováno)

Dědečci

Vzhledem k tomu, že z první kapitoly musí být lidé zmatení, přidávám ještě teď druhou kapitolu, ale musím si sehnat někoho, kdo mě zastaví, protože jinak vám sem během pár minut přidám všechno, co jsem za ty dva dny napsala:D (cca 7 000 slov :p )  

      Aby jste pochopili ten začátek-nepochopíte, ale přesto- tak moje příběhy zatím vždy začínaly smutnou větou a pak byly dost veselé, tenhle začal tedy taky smutnou větou, ale zatím moc veselý není:D Každopádně bych řekla, že sebe v příběhu dost vystihuji, ale když na to tak koukám, musím vypadat jak CRY-BABY -_- :D 

     Slibuji, že se budu snažit psát od teď víc vesele, ale... všichni o mně říkají, že jsem suchar, tak s tím moc nepočítejte:D No nic, přestanu to okecávat, já bych Vám tady toho mohla psát... Jsem děsná:p

btw. Na obrázku mozek- né můj, ale nějakej německej -_- :D

                                                                                                                                                                  OOO:) *Nika Smith*

,,Mohla bych se jít osprchovat?" zeptala se Stephanie a usmála se na Clinta. 

,,Jasně, najdeš to?"
,,Myslím, že jo," s úsměvem vstala a odešla.

 Začala jsem uklízet krabice od pizzy. 

,,Takže? Co se děje Dom?"  zeptal Clint, který stále seděl u stolu.

 Otočila jsem se a kousla se do rtu. ,,Pamatuješ na dědu Toma?" šla jsem si sednout naproti němu.

 Přikývnul. 

,,A pamatuješ, jak byl hodně v laboratoři a zkoumal tam různé látky a stále se snažil něco vynalézt?"

 Clint znovu přikývl a nedal znát žádné emoce.

 ,,Já jsem měla dědu moc ráda, stejně jako ty a děda... Děda potřeboval na někom ty věci vyzkoušet." 

Zdálo se mi, že Clint má trochu prázdnější výraz, ale stále se z jeho výrazu nedalo nic vyčíst a tak jsem pokračovala.

 ,,Měl potvrzené, že to není nebezpečné, ale potřeboval to vyzkoušet na člověku. Jeho největší kamarád byl Harry, jenže i ten byl vědec a tak to na něm nemohl testovat, potřebovali být oba v pohodě a tak. Harry zase vymýšlel jiný objev, Harry byl totiž děda Steph," chrlila jsem ze sebe překotně.

 ,,Co na vás vyzkoušeli?" zeptal se a mě se moc ulevilo, že už promluvil, i když na něm bylo znát, že je naštvaný.
,,Steph dostávala injekce se speciální látkou, která jí pronikala do kostí, už nemá normální kosti. Její kosti jsou ohebnější a nejspíš si je ani nemůže zlomit. Pravidelně si píchá injekce a to, co její kosti už nepotřebují , se jí objeví za nehty u rukou. Je to tvrdé a špičaté a dá se to používat jako šipky, dokáže namířit ruce a myšlenkami šipky přimět, aby vystřelily. Má pevné vlasy i nehty, tak pevné, že by vlasu unesla člověka." napila jsem se, Clint se na mě koukal a zřejmě zpracovával, co jsem mu teď řekla.

 ,,A ty?" zeptal se, když jsem položila skleničku.

 ,,Děda na mně zkoušel pokročilejší pokusy. Pokusy na mozku." přiznala jsem a Clint na chvíli zavřel oči, jako kdybych řekla přesně to, čeho se bál. ,,Vlastně bych řekla, že je to spíš kouzlo, než věda, používal látky, které normální věda nezná," pokračovala jsem.

 ,,Co to s tebou udělalo?" zeptal se.

 Vyhrnula jsem mu rukáv o kousek víš, už od začátku jsem věděla, že tam má obvaz.

 Začala jsem mu obvaz rozmotávat.

 ,,To nic není, pokračuj v mluvení," řekl, ale ani se nehnul. 

Když jsem obvaz oddělala, uviděla jsem hluboký škrábanec. Vypadalo to ošklivě, ale nebylo to zas tak vážné, i tak to muselo bolet. Promnula jsem si dlaně, abych si je trošku zahřála a položila mu je na ruku. Škrábance se začaly pomalu hojit, došla jsem do kuchyně a přinesla jsem mokrý kapesník, kterým jsem mu otřela zbytky krve, Clint nic neříkal, jen užasle koukal na svou ruku. 

,,Ještě ti můžu dotykem způsobit bolest a vytvořit kolem sebe štít. Oobě v sobě máme sérum, díky kterému bychom se měly učit o něco rychleji než ostatní, prostě vše nové by nám mělo jít rychleji, ale nebylo pořádně dodělané," dořekla jsem a čekala, co Clint na to všechno řekne. 

,,Jaké je vaše 'ale'?" zeptal se a stáhl si rukáv.

 Přikývla jsem, jakože má pravdu, že 'ale'tu je.

 ,,Steph nedokáže tak úplně ovládat svoje šipky, občas prostě vystřelí, aniž by chtěla. Ze začátku měla velké problémy s bolestmi kostí, což už snad přešlo, dostávala na to od dědy injekce, aby to naši rodiče nepoznali."

 ,,Vaši rodiče to nevěděli?" zvedl obočí, evidentně ho to vyvedlo z míry.

 Zakroutila jsem hlavou. 

,,Já jsem nejdřív hodně zvracela, často mě bolela hlava úplně šíleným způsobem," znovu mi tekly slzy, ,,A doteď občas omdlím nebo dostanu záchvat. Většinou to je emoční záchvat, který se prostě musím naučit ovládat." 

 Clint vstal a začal chodit sem a tam.

 ,,Jak to, že si toho vaši nevšimli?" nemohl to pochopit. 

,,Však víš, táta byl velký zvíře. Měl spoustu peněz a tak dále, čili neměl až moc času, ale i přesto by si toho nejspíš všiml, byl moc hodnej a starostlivej. Byl to ten nejlepší táta," slzy se valily víc a víc, ale stále jsem mluvila vyrovnaným hlasem. 

,,Jenomže pokusy na mně začal děda dělat ve třinácti a tátu odpráskly ty svině, když mi bylo čtrnáct. Neměl moc času si čehokoliv všimnout," utřela jsem si slzy, ačkoliv to bylo zbytečné, protože se hned přivalily další, ,,No a mamka... Ta by si toho všimla, jenomže jsem jí nedávala moc prostoru, vyhýbala jsem se jí. No a v tom autě, které vybouchlo, jela s tátou," teď už můj hlas nebyl vyrovnaný, dokonce jsem začala vzlykat. 

Clint si asi uvědomil až teď, že brečím. Zastavil se, podíval se na mě a šel mě obejmout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. 

,,Au!" vykřikl a odtáhl se, ,,To pálí!" řekl a díval se, co ho to spálilo. 

,,Promiň!" vykřikla jsem a přiložila si ruku k puse, ,,Spálila jsem tě hodně?"
,,Ne, ale jak...?"
 ,,To ty slzy, když se někoho dotknou, začnou ho pálit, ale mě nepálí," vysvětlovala jsem omluvně.
 ,,Je to další vedlejší reakce, takovéhle pokusy se prý vždy projeví na slzách. Když pláče Steph, mrazí to. Má šíleně ledové slzy a je to nesnesitelné. "
 ,,Fajn, ale co s tím budeme dělat?" znovu se posadil.
 ,,Potřebujeme se naučit se ovládat a pak... pak jsme ochotné svůj talent věnovat, jsme ochotné ho využít tak, jak by bylo třeba," stáhla jsem rty do úzké čárky a čekala, co on na to.
,,Nevíš do čeho jdeš. Je to fyzicky dost těžké a psychicky ještě víc, je to šílené a..."
 ,,Copak ty to nemiluješ?" nenechala jsem ho to doříct a zadívala jsem se mu do očí.
,,Miluju." řekl po chvilce ticha.
 ,,Nevím do čeho jdu, ale mám matnou představu. Ty nevíš, v čem jsme žily. Ty nevíš, v čem žijeme," dořekla jsem, Clint mlčel. ,,Jdu se osprchovat," řekla jsem po chvíli, on jel přikývl a koukal do blba. Vstala jsem, prohrábla jsem mu vlasy a odešla.