Avengers-šípy sympatií [Dokončeno] (postupně editováno)

Dny tréninku

    Tak teď jenom rychlé shrnutí toho, co se stalo  za těch pár dní výcviku a pak už přijde to klíčové, proč jsem to tu tak rychle popsala. Chci totiž, abyste v mém příběhu vídali Avengers častěji a nějak jsem se k tomu musela dopracovat. Tak a teď už žádné spoilery :D 

      Jinak pro všechny, kteří čekají na Avengers-AGE OF ULTRON- na stažení. Už je na Ulož.to! Sice s titulkama, ale je tam. Byla jsem na tom v kině a je to bestovní film:) Přeji pěkný den a ať už je víkend! 

P.S.: Na obrázku je ta hra, o které jsem minule mluvila:)

                                                                                                                                                                      *Nika Smith*

      Chvíli jsme si povídali, ale uteklo to jako voda a my ihned musely zpět. Za chvíli jsme už stály na střelnici. Hillová nás učila střílet, poznávat zbraně a vysvětlovala, kterou na co lze použít. ,,Jen dva zásahy z deseti?" křičela právě na mě, když se k nám přiblížil můj terč.
,,Omlouvám se," pípla jsem tónem, který u mě nebyl moc zvykem.
 ,,Jak jako omlouvám se? Už by jsi byla mrtvá! Slyšíš? Mrtvá!!!" už přímo řvala.
 A nebylo to poprvé za den. Hlavou mi projela bolest, nedalo se to vydržet. Do očí mi vhrkly slzy, spíš kvůli té bolesti než řevu. Ale všechno se sebou souviselo. Ať ta žena přestane křičet, prosím.  

Spadla jsem na zem. Chvíli co chvíli jsem před očima viděla nějakou vzpomínku. Jak do mě děda píchá injekce, jak mě bolí hlava, jak... táta s mámou mají pohřeb. Brečela jsem a křičela.
,,Má emoční záchvat!" vykřikla Steph a nejspíš se ke mně chtěla rozběhnout, protože Hillová zavelela: ,,Zůstaň kde jsi, musí se to naučit přemoct! Smithová, zvedejte se!" zařvala. 

Tátova černá rakev.
 ,,Smithová, vaše výlevy nikoho nezajímají!"
 Mámina rakev. ,,Smithová!"
Vzpomínka, jak jsem se sesypala bolestí a myslela si, že umírám.
 ,,Nechte mě být!" taky jsem zařvala, což mě stálo dost sil.
,,Smithová!" chytla mě za tvář, aby mi zvedla hlavu a viděla mi do očí, ale spálila se o líčka plná slz a uskočila.
 ,,Smithová, okamžitě toho nechte, ve válce pro sraby není místo! Nemáte právo brečet, budete jinak zastřelena, válka nezná slitování!"
Zhluboka jsem se nadechla, měla pravdu, ale ono to nešlo přemoci, prostě jsem nemohla. Tohle nebylo jen mou slabou psychikou. Něco mi prostě nedovolilo se zvednout a utřít si slzy. Něco uvnitř mě bylo zlomené a ač jsem to chtěla slepit, nešlo to.
,,Jonesová, běžte střílet do terčů, musíte cvičit!" zavelela a dál se dívala, jak ležím na zemi a skučím.
 ,,Vstaňte, přemozte tu svou odpornou slabou stránku!" řvala.
Křičela dál a dál. Nakonec jsem jí přestala vnímat a asi 10 min jen ležela a brečela. Bolela mě hlava, honily se mi v ní vzpomínky živější, než je možné, všechno bylo strašné. A pak jako kdyby mi slzy došly. Jen jsem ležela a za dalších 5 minut jejího stálého křiku-ta ženská měla výdrž-jsem vstala.
,,Konečně jste se Smithová vzpamatovala, pamatujte, že pro slabochy tu není místo!" zakřičela a podala mi pistoli. Člověk by si řekl, že je to velmi nerozvážné rozhodnutí v tuhle chvíli. Ale já byla poslušná a střílela pouze do terčů.

 Viděla jsem, jak se Steph klepala, ale nepodívaly jsme se na sebe. Za hodinu už jsme stály před Clintovým autem a čekaly na něj.
,,To bylo strašné, jsi v pořádku?" ptala se Steph a objímala mě.
 ,,Vždyť má pravdu, jsem slaboch, šla jsem sem, abych se to naučila překonávat!"
 ,,Musíme to vydržet!" usmála se povzbudivě.

Clintovi jsem nic neřekla. Raději jsem si slíbila, že druhý den zvládnu líp.

Druhý den to však nebylo o moc jiné, ráno jsme cvičily, Hillová na nás stále křičela a já dostala záchvat ještě před obědem. Svíjela jsem se na zemi, brečela a mlátila do země. Hillová křičela, že jsem srab a že takhle to nejde, že to musím přemoci. Jenže ono to prostě nešlo, čím víc na mě křičela, tím víc jsem byla rozčílená. Když jsem se konečně trošinku vzpamatovala, začala Hillová Steph vysvětlovat, že ty její šipky by si měla uchránit, pak na ni křičela, že takhle by mohla zranit nevinné lidi a že to je tím, že se nesoustředí. Pomalu jsem došla ke Steph a zahojila jí rány, ale než jsme se vůbec stačily dát dohromady, už jsme zase běhaly. Oběd jsme strávily u Avengers, kteří však měli trochu víc práce, a tak si ani nevšimli, že jsme obě bledé jak stěny. Odpoledne jsme boxovaly a nakonec jsme přijely domů a usnuly.

Nebylo to o moc lepší, ale stále byla šance, že další den bude lepší. Chtěla jsem to zvládnout a svým způsobem jsem s Hillovou souhlasila. 

Třetí den jsem už dokonce nedostala ani záchvat! Steph se sice několikrát bodla šipkami, když zvedala činky, ale jinak dopoledne proběhlo v pohodě. Zaskočilo nás, ale, že Avengers jsou pryč, takže jsme musely obědvat jen spolu a dokonce jsme nemohly ani k nim do jejich místnosti. Když jsme odpoledne dělaly kotrmelce, zase mě rozbolela hlava a Hillová dlouho nechtěla Steph dovolit, aby mi dala injekci, nakonec ji ale Steph začala ignorovat, prostě se ke mně rozeběhla a injekci mi bodla do nohy. Když jsme obě vstaly, nadále jsme ignorovaly řev Hillové, co si to dovolujeme a začaly jsme běhat kolečka.

Clint nám nechal u nějakého chlápka-agenta- klíče od auta a tak jsme nakonec jely domů bez něj. Řídila Steph.

Musím říct, že nejpohodovější byl den čtvrtý. Nedostala jsem záchvat, Steph vyletěla jen jedna střelka a to ještě dřív, než jsme dojely na cvičení. Bohužel jsme však musely ráno jet zase bez Clinta, zatím se nevrátil domů, pouze nám občas poslal SMS. Náš osobní úspěch tam však byl. Tvrdá práce se začala vyplácet.