Zvedl jsem rychle hlavu za hlasem svého šéfa a ošil se. Nedokázal jsem se rozhodnout, kterého z nich jsem v tu chvíli proklínal víc. Andy stál jen malinký kousek ode mě a v obličeji byl teď úplně rudý, pravděpodobně vytočený tím, že na mě vůbec někdo mluvil. Troye, na druhou stranu měl jen zvědavě povytažené obočí a pohledem těkal po celém mém těle. Možná by si mě vůbec nevšímal, kdyby se celé mé tělo hloupě netřáslo.
„Konečně jednou včas. Pojďte rovnou se mnou, prosím," pokračoval Troye svým typickým, nadřazeným tónem, prohlížeje si Andyho záda. Nechtěl jsem nikam chodit ani s jedním z nich. Ale u Troye byla alespoň nějaká šance, že šlo o něco pracovního. Vlastně nebyl důvod s ním teď nejít. Troye nevěděl o mně a klubu. Nemohlo v tom být nic jiného. V tichosti jsem přikývl a nevědomky přikrčený se proplížil kolem Andyho. Pořád jsem tak nějak čekal na to, že mě zarazí nebo se alespoň začne dohadovat. Kupodivu si ale jen odfrkl, pokroutil hlavou a pokračoval dál poloprázdnou ulicí, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Trvalo to jen pár vteřin, než se rozvibroval mobil v mé kapse. Dvě zavibrování a konec. Tedy, vlastně jen na chvíli. Pak se to celé několikrát opakovalo. Dělalo se mi špatně jen z pomyšlení na to, co v těch zprávách bude. Rychle jsem zavrtěl hlavou a proklouzl kolem Troye, vcházeje svižným krokem do dveří. Zešílím, jestli bude mít nějaké připomínky.
Proběhl jsem kolem recepce a zapadl do výtahu, naivně doufaje, že mě Troye nechá o samotě. Potřeboval jsem to celé tak nějak vydýchat. Uklidnit své tělo. Všechno by to šlo o moc lépe, kdyby mi přestal alespoň na malou chvíli vibrovat telefon. A taky, kdyby Troye nenastoupil na poslední chvíli za mnou. Za celou dobu, co jsme tady společně pracovali, jsme spolu nikdy nejeli sami jedním výtahem. Proč zatraceně dnes? Nechtěl jsem u něj být tak blízko. Bylo to nepříjemné. Tak nějak.
„Ten člověk byl Váš přítel?" zeptal se zvědavě hned, jak se zavřely dveře výtahu. Zmetek. Tohle nebylo fér. Andy si mě alespoň odchytl někde, kde jsem před ním mohl utéct.
„Bývalý přítel," opravil jsem ho tiše a opřel si hlavu o stěnu výtahu. Možná bych se vážně měl naučit chodit po schodech. Už jen z principu. Tam bych před ním utekl. Nebo bych mohl hlasitě funět a dělat, že ho neslyším.
„Moc nevypadal na to, že by si takový fakt uvědomoval," prohodil neutrálně. Nedíval jsem se na něj, zíral jsem tupě do stropu, ale i tak jsem věděl, že si mě celého prohlížel. Nepříjemné.
„To není Vaše věc," zamračil jsem se a natiskl se více na stěnu. Troye byl ten poslední, komu jsem se chtěl s tímhle svěřovat.
„Myslím, že je, pokud Vás tolik rozhodil," zaprotestoval s dlouhým povzdechem. „Dělá Vám takové scény často?"
„Není. To. Vaše. Věc," zavrčel jsem podrážděně a probodl ho pohledem. „Nechci se o tom bavit."
„Prima, tak já budu příště to oslovení ignorovat," zabroukal a mírně naklonil hlavou. „Protože pokud to nevadí Vám, tak na tom není co řešit. A Vám to očividně nevadí," prohodil s mírným nezájmem. Nechápal jsem, proč ho to tolik zajímalo. Tak mi řekl lásko. Nebylo na tom přeci nic zase tak divného.
„Díky," přikývl jsem a úlevně vydechl, když se konečně ozvalo slabé cinknutí a otevřely se dveře výtahu. Jo. Definitivně už budu chodit jen po schodech.
„K tomu není důvod. Jen zkuste příště tu kávu udržet v rukou. Nemuselo by to pro Vás být nic těžkého," zamručel podrážděně a pomalu vystoupil z výtahu. Sevřel jsem ruce v pěst a zavřel oči, ve snaze se alespoň trochu uklidnit. Proč si tyhle jeho hloupé poznámky nemohl odpustit? Bylo to tak moc zbytečné. A nejhorší na tom bylo, že nějaká část mého já toho tak nějak litovala. Měl mě za neschopného?
„Connore?" promluvil do příjemného ticha a já nad jeho hlasem mírně nadskočil. Proč zatraceně už neodešel? Mohl si zase hodit nohy na stůl, zaujmout svou klasickou pozici a peskovat odtamtud.
„Ano?" šeptl jsem nejistě a zase otevřel oči. Tohle byl rozhodně ten nejhorší pátek vůbec. Litoval jsem toho, že jsem vůbec vstal z postele.
Troye na mě chvíli jen hloupě civěl a vypadal, že z něj vypadne další nepříjemná poznámka, ale nakonec jen pokroutil hlavou a odešel do kanceláře. Frustrovaně jsem zamručel a přešlápl na místě. Neměl bych se v jeho přítomnosti zamýšlet. Neměl bych mu vlastně už vůbec dávat důvody k tomu, aby rozebíral to, co se před chvilkou stalo venku. A to mě ještě čekaly všechny ty zprávy od Andyho. Tenhle den bude ještě náročný.
„Víte, co mě zaráží?" začal hned, co jsem za ním vešel do kanceláře. Tentokrát ale seděl ve svém křesle jako slušně vychovaný člověk, možná až přehnaně moc narovnaný.
„Tak to nemám nejmenší ponětí," zasmál jsem se a zvědavě na něj zíral. Bylo o moc příjemnější být ve větší místnosti. Konečně trocha osobního prostoru. Dodávalo mi to odvahu.
„Vzhledem k tomu, jak se ke mně chováte, nevypadáte zrovna jako člověk, co by se sebou nechal někým vyjebávat," pousmál se a plně se opřel do křesla. Tohle bylo nejspíš poprvé, co jsem od něj slyšel nějaké sprosté slovo. Možná byl prostě jen opravdu moc bláznivý den. „Pak ale nechápu, proč zrovna od Vašeho ex přítele si necháte takovou přezdívku líbit. Měl byste za sebe trochu bojovat i mimo tuhle kancelář. Protože jestli sem chodíte jen proto, abyste mě každý den neskutečným způsobem rozčiloval svým chováním, tak na to opravdu nervy nemám," založil si ruce na prsou a drze si mě prohlížel. Tohle nemohl myslet vážně. Do mého osobního života mu nic nebylo. Navíc. O nic přeci nešlo. Nebylo to zase tak divné oslovení vzhledem k tomu, že mě nejspíš chtěl zpátky.
„No tak mi řekl lásko, to je toho," protočil jsem nad tím oči a opřel se o stěnu.
„Lásko?" zasmál se hlasitě, možná až nepřiměřeně moc. „O tomhle já ale vůbec nemluvím," smál se pobaveně dál. Měl jsem takovou neskutečnou chuť ho praštit.
„Tak o čem?" zamručel jsem nasupeně a udělal k němu pár odvážných kroků. Nepůsobil pro mě jako autorita, takže rozhodně nebyl důvod, abych se od něj držel dál. Byl to jednoduše jen jouda, který se kvůli své aroganci snažil být dobrým dominantem, což se pochopitelně nikdy nemohlo stát.
„O tom, jestli přede mnou budete taky stát s takovou pokorou, když Vás budu nazývat neposlušnou čubkou," prohodil s milým úsměvem a pomalu se zvedl na nohy.
Zatraceně.
Naprosto jsem na tuhle část zapomněl. Možná mi tak Andy říkal natolik často, že jsem to přestal úplně vnímat. Připadalo mi to normální.
„Došla Vám slova?" zabroukal s úsměvem a přibližoval se. Teď už mi ta místnost nepřipadala tak veliká. Přál jsem si, aby někdo přišel. Alespoň jeden z jeho líných zaměstnanců. Nebo možná, vlastně úplně maličko, jsem si přál přesný opak. Abychom tu takhle zůstali, úplně sami. Troye se teď tvářil jinak, než jsem byl zvyklý. Dost podobně, jako v klubu. Nepůsobil teď tolik arogantně, ani vzhledem k tomu, jak moc nahraný jsem teď byl. Naopak. I přes to, že se ke mně blížil až moc rychle, jsem z toho měl zvláštně dobrý pocit. Jako by mě najednou vůbec neohrožoval.
„Nejste on. Nemůžete mi tak říkat," prohodil jsem rázně a snažil se zůstat stát na místě. Nebudu před ním couvat. Před ním ne. Ani jsem neměl potřebu, i když jsem si byl jistý, že přesně to po mně chtěl.
„Nejsem on z jakého důvodu? Protože Vám nenosím nevkusné květiny nebo proto, že nečekám už od rána před Vaším pracovištěm, abych Vás deptal hloupými řečmi?" zastavil se jen malý kousek přede mnou, stále s přidrzlým úsměvem na tváři. Z nějakého pochybného důvodu se mi líbilo, jak uvolněný byl.
„Byl to můj přítel. Jen mě chtěl zpátky," zalhal jsem a trochu se napřímil. Nechtěl jsem před ním ukázat svojí slabost.
„Tak jinak," povzdechl si a lehce naklonil hlavu. „Dám Vám malou radu."
„Nepotřebuju Vaše rady," vyštěkl jsem a trhaně vydechl. Tohle mu vážně mohlo být ukradené. Neměl nejmenší ponětí o tom, co se mezi mnou a Andym dělo.
„Tuhle ano, věřte mi," ušklíbl se vítězně. „Když dva používají ten samý parfém, nikdy nebudou vonět stejně. Myslel jsem si, že jste to Vy. Už od prvního okamžiku, co jste se přiblížil, zatímco já před Vámi klečel svázaný, se zavázanýma očima. Opravdu jsem si tím byl téměř jistý. Jenže tu byla jedna věc. Vaše chování. Nešlo to dohromady. Nepůsobíte jako submisiv, rozhodně ne tady, přede mnou. Snažil jsem se tu myšlenku vyhnat z hlavy. Ale pak, když jste druhý den nepřišel, tak mě to nutilo přemýšlet dál. A dnešek. Oh, Connore. Dnešek byl jasným znamením, že jsem se nespletl."