All I ask for is a little bit of pain

42

          

Nahoru do obývacího pokoje jsem už sice došel poměrně v klidu po svých, i tak jsem pak ale zůstal schoulený na gauči, zatímco Troye připravoval kakao. Ta jeho starost mi dělala radost. Bylo to milý. Možná až moc. Na chvíli mě napadlo, že to možná dělá jen proto, abych mu dříve kývnul na sex, ale na tohle jsem zakázal sám sobě myslet. Nechtěl jsem si to kazit. To nedorozumění v herně stačilo, navíc mě to i takhle o pár minut později zatraceně štvalo. Tolik se přeci zase nestalo. Nemusel jsem reagovat tolik panicky. Teď s tím jen tak nepřijde, a když to dvakrát za sebou navrhnu já, tak to bude jistě znít až příliš hloupě.

Zavrtěl jsem se a vyhrabal se do sedu až když přišel Troye a natáhl ke mně ruku s hrnečkem – modrým - jak jinak. Tiše jsem poděkoval a pomalu se napil. Tohle byla oproti čaji výhoda kakaa. Nemuselo být vždycky horké, protože mléko stačilo prostě jen trochu ohřát. Ideální pro někoho, kdo měl od čaje neustále popálený jazyk. Zavřel jsem oči a jen si užíval, jak postupně zahřívá moje tělo. Vážně jsem mu byt vděčný za to, že si ze mě nedělal srandu. Někomu už bych na to mohl připadat starý. Andymu, například.

„Chtěl bych jít ven. Alespoň na chvíli," prohodil jsem nejistě a jen tupě zíral před sebe. Připadal jsem si teď v jeho přítomnosti až moc jako ostuda. A taky jsem chtěl mluvit s Tylerem.

„Můžu ti zavolat taxíka, jestli chceš zpátky do města, je to odsud dost daleko. Nejdříve to ale dopij a jdi se obléknout. Měl by ses dát nejdříve opravdu dohromady, než půjdeš někam sám. Tam dole jsi byl chvíli dost mimo."

„Počkej," zamrkal jsem a položil si hrneček na koleno, hledaje místo, na kterém by zůstal stát bez přidržování. „Takže můžu jit?"

„Já nevím, jsi tu snad ve vězení?"

„Ne. To ne. Jen. Myslel jsem, že se ti to nebude líbit," zamumlal jsem zmateně a kousal se nervózně do tváře.

„Jsme oba dospělí, Connore a i když bych tě měl teď o moc raději u sebe, tak tě tu rozhodně nebudu držet proti tvé vůli. Jestli si potřebuješ pročistit hlavu, tak to udělej. Jen mi dej vědět, kdyby ses pak rozhodl zůstat jinde."

„Nechceš vědět, kam chci jít?" pousmál jsem se a pomalu se vyhrabal na nohy, abych mohl odnést prázdný hrneček do kuchyně a umýt ho po sobě.

„Chci," prohodil a já ucuknul, jelikož jsem vůbec nepostřehl, že by šel hned za mnou. „Ale když to z tebe budu páčit, tak si nejspíš jen něco vymyslíš. Chci ti věřit a doufám, že to není chyba, tak si to nepokaz," zamručel a stiskl pevně obě moje ramena.

„Díky," přikývl jsem a na chvíli se o něj jen opřel, než jsem sebral odvahu, abych se otočil a podíval se na něj. Od té chvíle v herně jsem se k tomu neodhodlal. Bylo mi trapně. „Do tmy jsem zpátky."

Troye na mě chvíli jen zíral a pak přikývl, odcházeje zpátky do obýváku. Nezlobil se. Alespoň ne nahlas. Jenže já cítil, jak moc jiný to teď bylo. Možná byl zklamaný. Nebo ho štvalo, že jdu pryč. Myslel si, že půjdu k Harrymu? Bude mě pak taky chtít zkontrolovat? Nad tou představou jsem tiše zakňoural a raději se utíkal obléknout. Tyler mě určitě dokáže rozptýlit. Vždycky to zvládl. Jen jsem si nebyl jistý, jestli mu tohle vážně můžu přiznat. Byl to skvělý kamarád, jen občas říkal víc, než by měl a já se bál, že o nás bude vědět celá budova dřív, než vůbec stihnu vylézt do schodů.

Jo. Bude lepší si to nechat pro sebe.

Vzal jsem si na sebe první věci, co mi přišly pod ruku a mou oblíbenou mikinu s kapucí. Tyler rád trávil čas vysedáváním venku a já teď vážně nechtěl být nemocný. Ne teď, když mají nastoupit do práce ti nováčci. Byl jsem z toho nervózní a nenáviděl jsem se za to. Houkl jsem ještě na Troye, poděkoval za taxík a utíkal ven. Usmál jsem se nad tím, jak moc venku voněl les a čerstvý vzduch a prostě jen chvíli hloupě stál, než jsem se odhodlal nastoupit. Tohle místo se mi zamlouvalo. Byl tu klid, něco úplně jiného, než když jsem vylezl ven z práce nebo od Harryho. Nahlásil jsem řidiči Tylerovu adresu a opřel se do kožených sedaček. Jezdit taxíkem byl luxus, který jsem si nikdy předtím nedopřával a rozhodně jsem si na něj nehodlal stěžovat. Teď, když už nešlo o společné bydlení s Andym, mi na penězích tolik nezáleželo. Chtěl jsem si začít trochu užívat. Dělat věci, které mě vážně baví. Vlastně bylo možná dobře, že si to Troye takhle načasoval. Kdybych ho potkal u Harryho dřív, nikdy by to nemohlo klapnout. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, jak moc mě Andy ve všem držel zpátky. Navíc bych ho nikdy nepodvedl. Neměl jsem na to žaludek. A i kdybych ho měl, nikdy jsem to neviděl jako správný řešení. Vlastně jsem byl rád, jakým způsobem to mezi námi skončilo. Rychle a jasně. Teď jsem si byl jistý, že už bych se k němu nikdy nevrátil. Ani kdyby to se mnou Troye vzdal. Nebo já s ním. Bez Andyho mi bylo zkrátka o moc líp.

Cesta trvala necelých čtyřicet minut, ale utekla až překvapivě rychle. Byl jsem nezvykle uvolněný a byl to zatraceně pěkný pocit. Poděkoval jsem a chystal se za sebe zaplatit, ale řidič mě zastavil s tím, že je to již vyřešené. Nechápal jsem sice, jak Troye zvládl zaplatit, když s ním ani nemluvil, ale nehodlal jsem to řešit. Teď jsem se těšil za svým kamarádem. Bylo prima nemuset sem utíkat. Zhoupnul jsem se na patách a ukazováček zabořil do tlačítka zvonku, které jsem odmítal pustit, dokud nevyleze. Byl to nejefektivnější způsob, jak ho dostat od seriálu nebo jiný zatraceně důležitý činnosti.

„Ahoj," zabroukal jsem energeticky, když konečně otevřel a protáhnul se kolem něj, sundávaje si hned v chodbě boty a mikinu. Měl tu teplo. Jako vždycky. „Neruším nebo tak?" Otočil jsem se k němu a věnoval mu široký úsměv.

„Přiznej se, na čem frčíš?" zamrkal rozhozeně a zabouchnul za mnou dveře. Byl jen v trenkách a šedivém triku, vlasy rozházené na všechny strany, brýle pravděpodobně zapomenuté někde na stole. Nejspíš jsem ho probudil. Ups.

„Děláš, jako by to u mě bylo reálný," zašklebil jsem se a poplácal ho po tváři. „Tak ruším nebo ne?"

„Ne," zamrkal a podrbal se ve vlasech. „Nerušíš, pojď dál. Asi máš spoustu novinek. Pivo?"

„To asi ne," pousmál jsem se a uvelebil se u něj v křesle. „Čaj postačí, díky," zabroukal jsem a sedl si do tureckého sedu. Pivo vlastně znělo pěkně. Já si ale dost vážil toho, jak lehce mě Troye nechal jít a nechtěl jsem se hned vrátit opilý. Nebylo by to ode mě fér. Hlasitě jsem se zasmál a pokroutil nad sebou hlavou. Vážně jsem takhle přemýšlel? Myslel jsem na to, že by ze mě byl Troye zklamaný? On? Ten pitomec. Nakrčil jsem nos a opřed se do křesla. Nebyl to pitomec, to už jsem věděl až moc dobře.

„Vážně, Con," zamručel Tyler starostlivě a sednul si proti mně. „Chováš se divně. Jsi v euforii nebo tak? Nebyl jsi s Andym? Třeba ti hodil něco do pití," zadíval se na mě vážně. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou, i když vlastně ani neříkal takové nesmysly. Andy by možná něco takového klidně udělal. Když to takhle Tyler řekl, tak mě poměrně překvapilo, že do mě můj skvělej ex nikdy nenacpal viagru. Hodně by mu to zjednodušilo jeho počínání.

„Ne, nebyl jsem s Andym, nejsem v euforii, nejsem sjetej ani opilej," zavrtěl jsem hlavou a položil si ruce na stehna. „Jen jsem spokojený, to je celé. Myslel jsem, že se zastavím. Dlužím ti omluvu. A poděkovaní. Ale asi spíš omluvu. Choval jsem se jako blbec," zaskučel jsem tiše.

„To je v poho," zamrkal a nespustil ze mě ani na chvíli oči. „Jsi teď s Harrym nebo jak?" zabroukal zvědavě a já jen znova zavrtěl hlavou.

„Ne. S Harrym ne. Ale asi mám nového Pána a vypadá to dobře," usmál jsem se a zarazil ho dřív, než stihl cokoli říct. „A ne. Nepovím ti, kdo to je. Ne teď. Bylo by to trapný, kdyby se to pokazilo. Je ještě brzo a ty neumíš držet jazyk za zuby" zasmál jsem se tiše.

„Seš drzej," zamračil se dotčeně. „Očividně zase tak dobrej Pán to teda není."

„Nemám být drzej na něj, u ostatních je to buřt," pokrčil jsem rameny a lehce naklonil hlavu.

„Děsíš mě," povzdechl si a došel si pro lahev whisky. „Fakt si nedáš? Třeba bych to z tebe pak dostal."

„Jo. A já bych dostal přes prdel."

„A to je problém?"

„Ne. Není," usmál jsem se a zavrtěl se. To by vůbec nebyl problém. I když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli by mě Troye vážně trestal výpraskem. Na chvíli se mi stáhl žaludek. Ne strachem, spíš nejistotou. Trestal by mě vůbec za tohle? Říkal přeci, že tresty zůstanou jen za chování v herně. Měl bych s ním o některých věcech začít mluvit. Nejistota se mi nelíbila. Ani trochu. Trest by mi nevadil, ale nechtěl jsem, abychom se hádali. Toho už bylo až příliš.

„Takže si dáš? Potřebuju ti rozvázat jazyk, Con. Co když je to nějakej psychopat a ráno už budeš mrtvej?" zašklebil se a nalil rovnou do dvou skleniček. Nechtěl jsem pít. Vážně ne. Ale udělá mi vůbec jedna sklenička něco? Do večera bych mohl zase vystřízlivět.

„Je to psychopat, tím jsem si jistej," pokýval jsem důležitě hlavou. „Ale asi je mi s ním dobře," zavrněl jsem a vzal do ruky malou skleničku, přiťukávaje si s mým nejlepším kamarádem. Bylo mi parádně, po neskutečně dlouhý době opravdu ano a hodlal jsem si to náležitě užít.