All I ask for is a little bit of pain

13

Cestou k Harrymu jsem si uvědomil, že můj dokonalý plán má asi tak milion chyb a nedomyšleností. A to mi to zpočátku vážně připadalo tak parádní. Jenže pak mi došlo, že by mě Harry klidně mohl brát k někomu úplně jinému, kde bych mohl vidět věci, které vážně vidět nepotřebuji. Musel jsem se oklepat nad představou, jak si Harry někoho bere, navíc ještě v mé přítomnost.

Ne. Ne. Ne.

Tohle jsem vidět nechtěl.

Vlastně jsem takhle nechtěl vidět ani Troye. Jen jsem se potřeboval ujistit, že jsem si to vážně všechno dal v hlavě dohromady správně.

Největší chybou mého plánu byl ale ten fakt, že i kdyby se mi nějakým zázrakem povedlo dostat do herny společně s Troyem, pak by i on věděl, že na to místo chodím, což bylo vlastně to poslední, co jsem si přál. Připadalo mi to jako neskutečná výhoda. Něco na něj mít. Něco takového.

Bože. Jak moc pokrytecké.

Možná to bylo prostě jen moc divné. Divné u někoho, jako byl on. V práci by nikdy nikomu neustoupil. Přišlo mi to až moc nepředstavitelné. Na druhou stranu, proti Harrymu by vypadal tak maličce. Možná by to bylo roztomilé, kdyby nebyl Troye král kokotů.

Nejhorší ale bylo, že i když jsem se proklatě moc snažil, bylo nemožné dostat z hlavy představu, jak trpělivě klečí u stěny a čeká, co s ním Harry provede. Nenáviděl jsem se za takové přemýšlení. Nic mi do toho přeci nebylo. Proto tu ten klub byl. Aby si každý bez předsudků mohl užít. Uvolnit se. Poslat všechno špatné do tramtárie. A já nejspíš prostě jen hloupě žárlil, že on to na rozdíl ode mě pořád dokázal. Možná ta celá nepovedená hra s Harrym byla jen kvůli němu. Zatraceně, bylo by tak nádherné, kdyby to byl ten důvod. Tak jednoduchý. Jenže já se tak nějak bál, že mě už nikdy nikdo nedostane na to krásné, bezpečné místečko v mé hlavě. Možná to Andy celé rozbil. Stejně jako svazování. To jsem jako jediné věděl jistě. Zešílím, jestli se mě někdo pokusí znehybnit, ať už mu budu jakkoli důvěřovat. Andymu jsem taky věřil. Takovou dobu. Opravdu jsem si myslel, že to se mnou myslí dobře. Že jen hledá zlatý střed k tomu, abychom spolu mohli v klidu a pohodě fungovat. Přitom by bohatě stačilo, kdyby neprahl po sexu.

Pokroutil jsem sám nad sebou hlavou a zastavil se před dveřmi do klubu. Bylo naštěstí pořád dost brzo na to, aby bylo uvnitř plno, ale ani tak se mi moc nechtělo brát za kliku. Bál jsem se Harryho a jeho starostlivých otázek. Věděl jsem, že to se mnou myslí dobře. On ano. Ale ani tak jsem mu nechtěl na nic odpovídat. Bylo tak hloupé, že se do mého pokoje nedalo dostat jinak. Možná bych si měl prostě sebrat svých pár švestek a vrátit se k rodičům.

Ugh.

To bych se možná raději nechal uškrtit prvním psychopatem, na kterého bych narazil. Naši těžko skousli fakt, že jsem gay. Kdybych k tomu ještě přidal submisivní masochista, tak by mě pravděpodobně ani nepustili přes práh. Sice jsem jim tuhle věc nikdy nehodlal přiznávat, ale ani tak nehrozilo, že bych se tam vrátil. Bylo by to ponižující.

Úzkostně jsem zakňoural a vešel se sklopeným pohledem dovnitř. Bylo hloupé, že už jsem se na tom místě necítil tolik speciálně jako dřív. Chtěl jsem si namlouvat, že je to jen tím, že tu teď bydlím, ale někde v hloubi duše jsem věděl, že hlavní důvod je ten, že už jsem nejspíš ani nepatřím. Harry by mě za takové přemýšlení zabil. Nenáviděl, když jsem o sobě jakkoli pochyboval. Divím se, že ze mě nezešílel, když mě zezačátku všechno učil. Hrozně jsem vyváděl, protože jsem si tak nějak odmítal připustit, že tohle je vážně něco pro mě.

Jenže - jako by se tomu snad dalo bránit. Možná by to šlo, kdyby Harry nebyl tolik posedlý tím, aby vždycky dosáhnul svého. A taky kdybych nebyl idiot, který má problém říct někomu ne.

Proběhl jsem v rychlosti kolem prázdné recepce a úlevně vydechl, když se mi podařilo zapadnout do pokoje, aniž bych někoho potkal. Vlastně mě vůbec cestou sem nenapadlo, že by to mohlo být tolik lehké. Dal jsem si rychlou sprchu a s blaženým úsměvem padl do postele. Chtěl jsem jen zavřít oči a spokojeně spát. Dnešek byl náročný sám o sobě a Troye mi k tomu musel ten hloupý článek třikrát vrátit s tím, že s ním nebyl spokojený.

Pitomec.

Vždycky si něco našel, když chtěl. Hlavně čas na přečtení, který většinou nemívá. Vlastně mé články málokdy kontroluje, a když už, tak mi je vážně téměř nikdy nevrátí s rozumným odůvodněním. Nevím, co ho zrovna dnes vedlo k tomu štvát mě ještě víc, než normálně.

-

Druhý den ráno už jsem si raději ani nedělal nároky na to, že by všechno mohlo vycházet dobře. Zmizel jsem z klubu ještě dřív, než se všichni ostatní stihli vůbec probudit a nějak přežil zbytek dne s protivným panem šéfem, stejně jako ve středu, která byla pochopitelně o dost náročnější. Nějakým způsobem mě ale drželo v alespoň trochu dobré náladě to, že ten večer zase přijde a já ho budu moct nenápadně pozorovat. Vlastně jsem vážně hodně doufal v to, že opravdu přijde. Třeba ta jeho nedělní návštěva byla jen náhoda. To by bylo bláznivé. Mohl tam klidně být poprvé. Zvláštní. Celé by to pak najednou bylo jinak. Klidně to mohla být sázka, kterou prohrál.

Poprosil jsem Harryho, jestli bych si k víkendům jako ten jeden den v týdnu mohl vzít středy. Kupodivu s tím neměl problém a jedinou jeho otázkou bylo prosté proč, na což jsem mu odpověděl, že je to jednoduše střed týdne a zdá se mi to být nejlepší volbou. Nezapomněl jsem se u toho ale chovat trochu nervózně a vynervovaně. Zahodil jsem svůj nápad z pondělí. Mnohem lepší mi přišlo Harrymu nenápadně naznačovat, že se mi ten kudrnatý ignorant líbí, což naštěstí nebylo nijak těžké, protože pokud ho člověk neznal, tak vypadal vážně hezky. Tak nějak jsem doufal, že Harry udělá všechno jen proto, abych byl s někým vážně šťastný. Jen to chtělo ještě promyslet, jak to pak celé zastavit. Stačilo mi jen, aby mi toho o něm trochu řekl. A já věřil tomu, že se časem zlomí.

Vlastně jsem ani nebyl nikterak nervózní z toho, že přijde. Našel jsem si podle čísla jeho karty, kdy má přesně přijít a tak nějak počítal s tím, že se prostě dřív neukáže. Myslel jsem si, že k tomu nemá důvod. Což byla chyba. Očividně měl naopak důvodů nespočet.

Měl ještě dobrou hodinu a půl času, když vešel do dveří a já se znovu přikrčil za malým barem. Proklínal jsem sám sebe za tak idiotský nápad být tu dnes dobrovolně. Vážně mě nenapadal jediný způsob, jak se stát na necelé dvě hodiny neviditelným. A on prostě jen s klidem a kytarou v ruce zapadl na gauč k další partě lidí, aniž by se vůbec podíval mým směrem. Alespoň že vážně tolik neměl zájem o dění kolem. Bylo to jediné, co mě zachraňovalo.

Nejšílenější ale bylo, že se mi svým způsobem líbilo vidět ho tolik uvolněného. Tahal kytaru z černého obalu a jemně se usmíval, jen o trochu méně, než když v neděli odcházel. I tak to ale bylo až moc nezvyklé. Nepůsobil tolik napjatě, jako v práci. Obě jeho ramena byla až příliš povolená, což způsobovalo, že se tak trochu krčil nad malým stolkem, na kterém si dělal místo na papíry, které zrovna tahal z toho stejného vaku. V práci nikdy nebyl hrbatý nebo vůbec takhle „poklidný". Vždycky chodil až přehnaně napřímený, což ještě víc podtrhovalo jeho hubenou postavu.

Přihlouple jsem se uchechtl a protočil oči. Možná jsem se o něj zajímal až moc. Zbytečně moc. Jenže bylo tak těžké na něj teď nezírat. Někde na něj takhle narazit, tak od něj jen těžko odtrhnu pohled. Stejně jako jeden z těch kluků od jejich stolu. Kdyby jen věděl, jak se běžně chová. Jak se choval ještě před pár hodinami. Rozčilovalo mě to. Vlastně ještě víc, než předtím. Naštvaně jsem si povzdechl a dosedl na nízkou židli ve snaze prostě ignorovat, že tam vůbec je. Pořád jsem sice slyšel, že jednomu z těch kluků něco vypráví, ale naštěstí jsem nerozuměl slovům.

Vážně jsem si myslel, že mám vyhráno.

A pak ten proklatý bastard udělal něco, co mě zlomilo úplně.

Nikdy bych nevěřil tomu, že by někdy Rihanny S&M mohlo znít tolik dobře. Už vůbec ne, když si tu bláznivou písničku bude broukat můj šéf a hrát k tomu naprosto dokonale na kytaru. A já nemyslel na nic jiného, než na to, jak u toho vypadal. Přál jsem si být nikdo neznámý. Prostě se jen zvednout a zírat spolu s ostatními.