All I ask for is a little bit of pain

79

Fňuf, já vím, trvalo to věky. Snad je tu ještě někdo, kdo na tenhle příběh nezanevřel 😅
——————

Troye se vrátil až dost pozdě v noci. Snažil jsem se moc nepřemýšlet, kde strávil tolik času, ale když do mého pokoje donesl věci pro číču, tak jsem raději předstíral spánek. Nechtěl jsem s ním teď mluvit, pořád jsem byl uražený, i když bylo vážně pěkný mít tu malou chlupatou kouli u sebe.  Tiše jsem zamručel, když mi Troye přitáhl peřinu až ke krku a pohladil mě krátce ve vlasech.  Slabě jsem se pousmál a pevněji sevřel oči.  Musel vědět, že jsem vzhůru, ale bylo mi to jedno. Ani on nic neříkal.  Zhasnul, nechal otevřené dveře a odešel, nejspíš k němu do ložnice.  Opatrně, abych nezalehnul kotě, jsem se přetočil na druhý bok a sledoval, co všechno přivezl.  Nechtěl jsem vědět, kolik s tím vším za to zvíře dal, ale vlastně bylo docela pěkný, že všechno tak rychle zařídil.  Zavrtěl jsem hlavou a znovu zavřel oči.  Potřeboval jsem se na druhý den pořádně vyspat.  Měl jsem z toho nervy. Z toho, jak Troye zareaguje.  Vyhodí mě i odsud? Vrátí tu kočku? Bude křičet? Doufal jsem v to, že už ho alepsoň maličkato znám a nic takového se dít nebude, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím šílenější věci mě napadaly.

—

Probudil jsem se jen pár minut po půl páté ráno, bez šance znovu usnout. Zvedl jsem se z postele, vzal si kotě do náruče a odnesl ho k Troyeovi do ložnice Pousmál jsem se nad tím, jak teď Pán vypadal. Měl jsem rád ten klid v jeho tváři. Chvilku jsem ho jen sledoval, pak vedle něj položil číču a seběhl potichu schody dolů, abych přichystal snídani. Měl jsem v plánu vypadnout z domu dříve, než se probudí. Nesměl jsem ho dnes moc vidět, alespoň ne do té chvíle, než mu dám podepsat mou výpověď. Začínalo mi z toho být opravdu mizerně. Zvykl jsem si na to vidět ho každý den v práci, vědět, co se s ním děje. Teď bude každičký den v kanclu jen on a princ Krasoň. Někde uvnitř jsem věděl, že Troye nemá o Aarona žádný zájem, ale i tak jsem se bál, aby si ho nechtěl srovnat stejným způsobem, jako to udělal se mnou. Tiše jsem se zasmál a vyndal z lednice suroviny na omeletu. Představa toho, jak Aaron pokorně klečí před mým Pánem mi přišla dost směšná.
Nechal jsem Troyeovi na stole připravenou snídani spolu s kávou a papírkem s poznámkou, že se uvidíme až v práci a šel se obout.  Nechtěl jsem, aby se o mě zbytečně strachoval. 
Do taxíku jsem nastoupil zase až na konci lesní cesty a těžce si povzdechl. Chtěl jsem to mít už za sebou.  Nebyl jsem zvyklý sám od sebe dělat takhle velká rozhodnutí, vždycky tu byl někdo, kdo mi věci zakazoval nebo naopak povoloval. Vždy jsem za to byl rád, ale moc dobře jsem věděl, že i přes to, že v herně nám to s Pánem šlo opravdu dobře, jsem od něj tohle očekávat nemohl.  Bylo to tak asi správně. Naučit se konečně dělat rozhodnutí v osobním životě sám za sebe, umět se o sebe postarat.  Nebát se, co se stane, až si jednou budu muset sám něco vybrat. 
Nechal jsem se vysadit u mé oblíbené kavárny a na chvíli se posadil uvnitř.  Měl jsem ještě dost času, takže jsem tam v klidu posnídal a dopřál si poměrně velkou dávku kofeinu.  Nenáviděl jsem, když se mi pak klepaly ruce a tlouklo zběsile srdce, ale ten den jsem potřeboval něco, co mě bude pohánět dopředu.  Nechal jsem slečně za pultem pár drobných navíc a rozešel se směrem k obří budově.
Proběhl jsem v tichosti kolem spodní recepce a vyhnul se výtahu. Cesta nahoru sice netrvala dlouho, ale ani tak jsem si nebyl jistý, zda bych to v klidu zvládl. Moje tělo teď překypovalo energií, z které jsem měl pocit, že se zblázním. V hlavě mi hrál refrén Enjoy the silence a schody jsem bral rovnou pod dvou. Bylo mi opékáček, že nahoru jsem došel celý zadýchaný, nikdo tu ještě nebyl, takže jsem to ani nemusel před nikým skrývat. Zapnul jsem svůj notebook, zapojil sluchátka a i přes to všechno si došel udělat do kuchyňky další kávu. Nasypal jsem do kávovaru další várku kavových zrn a nesmyslně udělal otočku.  Měl jsem nakonec docela dobrou náladu, nedokázal jsem se přestat usmívat a podléhat tanečním pohybům.  Troye by mě nejspíš přizabil, kdyby mě takhle viděl. Teď na tom ale nezáleželo, bylo brzo, jistě teď možná tak sedal do auta.  Vzal jsem si svůj hrneček a trochu zpomalil, abych se nepolil. Otevřel jsem pak zády dveře do kanceláře a sednul si na židli do tureckého sedu. Byl jsem si jistý, že mi tohle místo bude chybět, ale ohledně svého rozhodnutí jsem nepochyboval. Dal jsem si kávu pro jistotu až na parapet, byl jsem teď až moc roztěkaný na to, abych dával pozor na to, jak moc mácham rukama. Uvelebil jsem se na židli a jako první poslal do tiskárny dva výtisky mé výpovědní smlouvy. Teď už nebylo cesty zpět. Pousmál jsem se a pustil si hudbu do sluchátek. Z toho ticha by mi dost pravděpodobně přeskočilo. Otevřel jsem pak jeden ze svých nedokončených článků a pustil se do práce. Nepředpokládal jsem, že by mě Troye opravdu nechal odejít ze dne na den, ale ta představa byla pěkná. Nemít už dnes večer žádný strachy, že nás někdo odhalí.
Zpozorněl jsem, až když ve vedlejší místnosti někdo rozsvítil zbytek zářivek. Tiše jsem zamručel, vstal opatrně ze židle a protáhl se. Doufal jsem, že tu Troye bude jako první a vyhnu se tak jakémukoliv přihlížejícímu, ale měl jsem smůlu.