All I ask for is a little bit of pain

16

Zmizel jsem z herny hned, jak Harry udělal ten malý, nepatrný pohyb, kterým mi to dovolil. Přišlo mi vtipné, že přes to všechno, co jsem právě zjistil, jsem na to opravdu čekal. Možná jsem se prostě před Harrym neuměl chovat neposlušně. Nebo vždycky uměl vycítit tu chvíli, kdy už jsem toho měl opravdu plné kecky. Což teď bylo vážně slabé přirovnání. Mou hlavou lítalo asi milion myšlenek, neuspořádaně tam a zase zpátky. Řvaly jedna přes druhou, každá další byla o něco šílenější a otravnější. Potřeboval jsem svou hlavu vypnout. Nemyslet na to. Zapomenout na kudrnatého, hubeného modroočka, svázaného v provazech.

Doběhl jsem k recepci, za kterou teď seděl jedem z Harryho zaměstnanců, na jehož jméno jsem si nevzpomínal. Rozhodně ale naštěstí nevypadal, že by mu to nikterak vadilo. Pohyboval prstem po menším tabletu a přihlouple se usmíval. Poprosil jsem ho, jestli by za mě mohl vzít i zbytek večera a úlevně vydechl, když to ihned přijal. Vděčně jsem poděkoval a vyběhl nahoru, do svého pokoje. Potřeboval jsem vypnout, což znamenalo jednu jedinou možnost. Tyler.

--

Druhý den ráno jsem se omluvil z práce hloupou esemeskou. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Asi jsem chápal, co měl Tyler na trávě. Možná to ale spíš všechno bylo proto, že jsem to zatraceně moc nechtěl řešit. Harry mi začal volat už včera kolem půlnoci, takže pravděpodobně hned, jak zjistil, že nejsem ve svém pokoji. Poslal jsem mu taky jednu omluvnou zprávu a vyplížil se z Tylerova bytu. Potřeboval jsem chvilku jen sám se sebou. Popřemýšlet. Ujistit si, co chci. Jasně jsem ale věděl, že nemůžu zůstat na obou místech. Pokud se Troye od Harryho vážně přiučoval, nemohl jsem ho brát v klubu jako dominantního v práci si z něj vystřelovat. Na chvíli mě napadlo, že bych ho prostě mohl začít brát trochu vážněji, ale hodně rychle jsem to zase zamítl. V práci se choval jinak. Protivně a arogantně. Možná to bylo přesně proto, že chtěl schovat tuhle svou stránku před ostatními, ale já si byl jistý tím, že pokud se nezačne chovat alespoň trochu normálně, nemůžu ho respektovat. A stejně tak ho nemůžu v klubu poslat do háje. A pak tu taky byla ta věc, že si mě určitě jednou všimne. To, že jsem se mu dvakrát úspěšně schoval, rozhodně neznamenalo, že se mi to povede i potřetí. Vlastně to bylo hodně nepravděpodobné.

Bože.

Bylo by to o tolik lehčí, kdyby byl nakonec vážně submisivní. Nebo možná ještě lépe, kdyby byl vanilkový.

Zašil jsem se na své oblíbené místo kousek za městem a poslal Harrymu fotku okolí. Bylo mi tak nějak ukradené, jestli sem sám trefí nebo jestli vůbec ví, kde to je. Nechtěl jsem s ním teď mluvit v klubu nebo někde ve společnosti dalších lidí. Potřeboval jsem to celé probrat v klidu, rozumně a beze strachu, že mě Harry při prvním vyštěknutí ohne přes koleno. Možná jsem jen zbytečně vyšiloval. Stejně ale tohle místo bylo bezpečnější. Lehl jsem si na záda a dlouhým zamručením zavřel oči. Miloval jsem ten klid tady. Žádný hluk města, troubení aut nebo jekot lidí. Dokonalé.

„Mám chuť udělat z tebe srnčí guláš," uslyšel jsem jen kousek od sebe chvilku po tom, co se mi konečně povedlo najít vhodnou polohu k ležení. Nezněl tolik naštvaně, jako jsem si myslel, což bylo dobré. Otevřel jsem oči a mírně zaklonil hlavu, abych viděl na udýchaného Harryho. Místo na kopci rozhodně nebylo nic, co by vyhledával.

„Takhle starý zvíře už by nikdo jíst nechtěl, věř mi," uchechtl jsem se a dal si ruku přes oči, aby mi do nich nesvítilo slunce.

„Vyděsils mě, pitomče," sedl si s hlasitým povzdechem hned vedle mě.

„Jo," zasmál jsem se lehce. „To ty mě taky, Harry. Tohle mi nemůžeš dělat. Víš vůbec, jaký zmatek mám teď v hlavě?" zadíval jsem se na něj a pokroutil hlavou. Možná si ani neuvědomoval, jak bláznivé to je. Nemohl si to uvědomovat. Nevěděl, jak Troye znám. Nejspíš to celé zase myslel přehnaně dobře. Zatracený Harry a jeho ochota dělat lidi šťastné.