All I ask for is a little bit of pain

76

Svým způsobem jsem počítal s tím, že oběd s Aaronem bude otravný, ale i tak jsem si chtěl vrazit pár facek a nebo raději rovnou utéct ještě dřív, než jsme si vůbec v restauraci sedli ke stolu. Byl otravný. Zvědavý. Chápal jsem, že ho tohle téma zajímá, ale já rozhodně nebyl připravený na to, že mu budu na veřejnosti vysvětlovat detaily soužití s mým Pánem, který byl jen tak mimochodem náš šéf. Byl jsem si ale stoprocentně jistý, že na tohle Aaron přijít nesměl. Nenechal by si to pro sebe. A hlavně jsem pořád nemohl spoléhat na to, že je to vážně tak milej kluk, jako se teď prezentoval. Objednal nám oběma jídlo, aniž by se mě vůbec zeptal, co chci. Neprotestoval jsem, jelikož vybírat si z poledního menu bylo něco, co jsem bytostně nesnášel. I přesto ale bylo zvláštní nechat rozhodovat někoho jiného, než byl Troye. Ano, sice za mě dříve Harry taky vyřešil, co budu mít k obědu, ale to bylo jiné. Bylo to před tím, než mi Troye začal dělat Pána a hlavně dávno předtím, než jsem k němu začal být tolik vázaný.

„Dáš si se mnou sklenku bílého?" položil mi najednou otázku, která se konečně netýkala toho, kolik barev může mít zadek po výprasku důtkami nebo toho, jak vlastně ovlivním, aby se mi nedělo něco, co jsem nechtěl. Vysvětlovat mu systém barev uprostřed plné restaurace bylo vážně boží.

„Přeješ si dostat v práci znovu za uši?" povytáhl jsem obočí a trochu se narovnal. Copak neměl z Troye ani trochu respekt? Já dříve skoro utíkal plakat na záchody, když si mě pozval na kobereček.

„Skleničku bílého vína by nepoznal. Navíc, pak se mi tak nějak líp píše. Ale nutit tě nebudu. Protože pokud tě dostanu do průšvihu, tak už se mnou nikdy na oběd nepůjdeš."

„Tohle je náš poslední oběd tak či tak. Smiř se s tím. Z nás nikdy dobří kamarádi nebudou."

„To znamená, že si se mnou tu skleničku dáš? K tomu jídlu se hodí. Myslím. Teda vlastně vůbec nevím, jaký víno se hodí k jakýmu jídlu, ale červený je hnusný, takže bude muset fungovat tohle."

„Ty prostě jen chceš, aby Troye křičel i na někoho jiného, huh?" povzdechl jsem si a napil se vody. Jestli si teď dám víno, tak usnu dřív, než výtah dojede do správného patra. To bylo bez debat. Opravdu jsem se potřeboval vyspat.

„Naopak," zamručel a upravil si kudrnaté vlasy tak, aby mu nelezly do obličeje. „Jen bych rád, kdyby ses konečně uvolnil. Nebo tvůj dominant snad taky chodí na oběd do téhle restaurace? Pracuje snad někde poblíž? Vyzvedává tě hned po práci? Musíš mu kouřit hned v autě?"

„Ne," zastavil jsem ho dřív, než stihl pokračovat. Možná by bylo lepší být bez oběda. Protože tohle bylo k zešílení. „Rozhodně nepracuje nikde poblíž. Dojíždím za ním," zalhal jsem a znovu se napil vody. Nesnášel jsem lhaní, ale zároveň jsem mě a Pána musel držet v bezpečí od týhle zvědavý časovaný bomby.

„Proto jsi furt tak nevrlej, to dává smysl. Jsi jen nevyspalej, protože dojíždíš daleko pro dávku rozkoše," pokýval chytře hlavou. Nic jsem mu na to neříkal. Potřeboval jsem, aby tomu věřil. Od objednání vína už jsem ho ale zastavit nedokázal. A co bylo horší, opravdu mi v tu chvíli přišlo vhod. Troye mě zabije, jestli tohle zjistí.

--

Napsal jsem Pánovi zprávu o tom, že na něj pro jistotu počkám až u pekařství a vypadnul z práce až když jsem si byl opravdu jistý, že Aaron už bude někde s Tylerem. Vážně jsem se začínal obávat toho, že to praskne, což bylo děsivý, protože Troye jsem se vzdát nehodlal. V tuhle chvíli by pro mě bylo milionkrát jednodušší podat výpověď, což jsem ale taky nechtěl, protože jsem si to místo dokázal dokončeně tak nějak užít. Představa toho, že bych si to klidně mohl nakráčet k němu do kanceláře a jen mu klečet u nohou ale naopak nebyla vůbec špatná.