All I ask for is a little bit of pain

15

Zaraženě jsem stál uprostřed dveří a snažil se nějakým způsobem zase nadechnout a probrat se. Tohle bylo kurva nereálné. Překvapeně jsem mrkal a silně se kousal do tváří, když mi pomalu začalo docházet, co vlastně vidím. Znělo to tak nemožně. Ne. Bylo to nemožné. Můj kreténský pan šéf teď rozhodně nemohl klečet a být přivázaný k jednomu z dřevěných sloupků uprostřed místnosti. Jistě už si stihli s Harrym pár věcí vysvětlit, jelikož Troyeova stehna zdobilo několik poměrně dobře viditelných šrámů, pravděpodobně od rákosky. To by vysvětlovalo to, proč teď klečel poměrně klidně. A pak tu taky byl ten malý, ale proklatě důležitý detail, který mě jako jediný udržoval klidný. Normálně jsem tyhle klapky na oči nenáviděl, ale teď jsem byl rád, že je Harry používá. Bylo téměř nemožné si je sundat, pokud člověk neměl volné ruce, což Troye teď rozhodně neměl. Tenhle úvaz nevypadal zrovna jednoduše a já nechápal, jak to mohl Harry tak rychle zvládnout. Navíc to ani nevypadalo, že by svou práci odbyl. Provazy byly kolem hubeného těla napnuté a všechny uzlíky vypadaly bez chybičky. Vlastně to byl moc hezký pohled. Až moc pěkný. Možná jsem zapomínal na to, kdo v těch provazech vlastně je.

Zpátky do reality mě probralo až poměrně hlasité lusknutí prsty. Harry věděl, že to nemám rád. Ten zvuk byl až moc protivný. Teď možná ale bylo třeba, aby to udělal. Možná na mě i mluvil, ale já ho nevnímal. Omluvně jsem se na něj pousmál a došel k místu, na které ukazoval prstem. Nikdy bych nevěřil, že někdy budu za tuhle naši bezeslovnou komunikaci rád. Teď se to až příliš hodilo. Stejně mi ale připadalo, že s každým dalším krokem ztrácím kyslík. A i Troye o cizí přítomnosti věděl, jelikož se poměrně dost zavrtěl.

Přivřel jsem oči nad svištivou ranou a těžce polkl. Bylo zvláštní být v té stejné místnosti, ale nebýt tím, kdo je ve hře důležité. S touhle podívanou jsem ale mohl zamítnout jakoukoli Troyeovu dokonalou poslušnost, protože ani ta silná rána pro něj nebyla dostatečnou motivací k tomu, aby klečel v klidu. Harry si jen dlouze povzdechl a naznačil mi pohledem, abych se ani nehnul. Přikývl jsem a nervózně se kousal do tváří. Pořád jsem moc nerozuměl tomu, proč mě sem vzal. Hlavně pokud to tomu kudrnatému paku vadilo. Minimálně vypadal, že ho to nedělalo šťastným. Na druhou stranu, Harry měl vždycky zvláštní způsoby k tomu, jak posouvat subčí hranice. Možná Troye miloval nátlak. A šrámy na nohou. Nemohlo mu to být až tolik nepříjemné. To by to přeci zastavil. Určitě ano.

Trhaně jsem vydechl, když Harry popadl poměrně drsně Troye za vlasy a zaklonil mu hlavu, čímž udělal celou jeho pozici o dost nepříjemnější. Troye ale nic neříkal. Jen nakrčil nos, spíš znechucením, než bolestí a čekal, co bude dál. Vtipné, že ho přinutilo poslouchat něco takového, zatímco rákoska ho nerozhodila ani trochu. Možná vážně nebyl zase o tolik jiný.

„Připomeň mi, prosím, co po tobě dnes chci," zavrčel Harry tiše a trochu víc zatahal za kaštanové vlasy někoho, kdo by mu teď pravděpodobně nejradši nakopal zadek. Rozhodně jsme nebyli stejní. Já bych to stopl v momentě, kdy by Harry přivedl někoho dalšího a o to víc, když by on viděl a já ne. Vlastně jsem nechápal, jak Troye mohl být tolik klidný. Nezajímalo ho snad, že na něj teď někdo civí? Možná spoléhal na to, že jsem někdo cizí. Měl bych být někdo cizí. Začínal jsem se stydět za to, že tam jen tak postávám a drze ho okukuju. Jenže. Copak na něj šlo nezírat? Byl to sice idiot, ale zatraceně hezký idiot.

„Abych se soustředil jen na tebe," semkl pevně čelist a polkl, ret rozkousaný od zubů. Tenhle hlas jsem neznal. Ani způsob, jakým mluvil. Nemohl patřit jemu, stejně tak jako klukovi, který ještě před chvilkou drnkal na kytaru. Teď působil zlomeně.

„Nahlas."

„Ha-,"

„Nahlas. Může to být ještě horší. Nebo toho můžeme nechat. Chceš, abychom toho nechali?" prohodil o něco jemněji Harry a narovnal se v zádech. Troye dlouze vydechl a mírně zatřepal hlavou.

„Ne, Pane."

Teď už zněl rázně. Byl rozdíl mezi tím, jak každé z těch slov vyslovil. Možná jen nerad Harryho oslovoval Pane. Možná ho vůbec jako svého Pána nebral. Pak jsem ale už vůbec nerozuměl tomu, proč tu teď byl svázaný. Kdyby si chtěl jen ulevit, mohl to mít dávno za sebou. Harry nikdy neměl potřebu někoho ničit bezvýznamně.

„O moc lepší," poplácal ho vítězně po tváři a zadíval se na mě. Rychle jsem pokroutil hlavou a o krok ucouvl. Bylo mi jedno, co plánuje. Chtěl jsem už pryč. Dělat, že jsem tohle nikdy neviděl. Jenže celá ta situace mě nějak upevňovala v tom malém místečku v mé hlavě. Myslím, že bych se tomu neubránil, ani kdybych chtěl. Nebo jsem jen možná nechtěl. Bylo to pohodlné, zase se cítit trochu dobře. Vlastně mi i bylo jedno, že i k tomu pomohl někdo, koho jsem z duše nenáviděl. Znovu jsem se nadechl a popošel o trochu víc k těm dvěma, padajíc na kolena jen pár centimetrů před svého šéfa. Propadl bych se hanbou, kdyby mě teď viděl. Harry jen souhlasně zamručel a pohladil mě krátce po hlavě, než se zase začal věnovat hubenému chlapci.

„Pořád čekám," zabroukal Harry neskutečně mile a začal přejíždět rákoskou po Troyeových stehnech. Koukal při tom ale přímo na mě. Děsilo mě to, tak nějak.

„Mám se soustředit jen na tebe, Pane," vypadlo z Troye, tentokrát ale bez jediného zaváhání. Neměl jsem nejmenší ponětí, co Harry udělal, i když jsem to celé pozoroval.

„To je ono," přikývl nejstarší z nás a pokračoval v ranách přes stehna, které Troye přijal bez jediného zvuku nebo zbytečného pohybu. „Jen na mě. Nezajímá tě nikdo jiný," šeptl jemně a věnoval mi přihlouplý úšklebek, když si byl jistý, že má vyhráno. Vážně už by mohl udělat něco, co by mi nějak ujasnilo, co se vlastně děje. Alespoň trochu. Chtěl jen donutit Troye k tomu, aby vnímal pouze jeho? Ale, proč? A proč se mnou? Ještě když věděl, že ho znám? Nedávalo to nejmenší smysl. Deptalo mě to. Tak moc.

„Jen ty," šeptl Troye odevzdaně a pomalu se podával všem těm ranám. Bylo hezké pozorovat, jak se jeho tělo postupně uvolňuje a padá do provazů. Možná už ani necítil bolest. Záviděl jsem mu tenhle stav. Taky jsem chtěl. Možná tohle byl Harryho účel. Donutit mě žárlit. Vyhecovat mě.

„Moc dobře," propaloval mě při těch slovech pohledem. „Teď už víš, jak přesně by se měl jednou tvůj sub cítit."

--

Trrrrm. Budete mě mít rádi, i když jsem super prokrastinátor a  ošklivácky se do toho zamotávám? 

^^

N.