All I ask for is a little bit of pain

32

Vypadl jsem z Harryho klubu tak rychle, jak jen to šlo a snažil se nepanikařit. Nebyl to nijak těžký úkol. Troye jen chtěl, abych koupil vařečku, což samo o sobě neznělo nikterak děsně. Jenže pokaždé, co jsem si vzpomněl, k čemu vlastně bude sloužit, jsem byl rudý až za ušima. Bylo mi trapně a to jsem byl teprve pár kroků od klubu. Bylo mi jasné, že si tohle můj šéf musí plně vychutnávat. Tohle by nebylo příjemné nikomu. Přihlouple jsem za sebou táhnul cestovní kufr a v druhé ruce se na mobilu snažil najít nejbližší obchod, kde bych mohl vůbec vařečku pořídit. Nechtěl jsem do žádného velkého nákupního centra, zase tolik času jsem neměl. Troye sice říkal, že mě za běžné věci trestat nebude, ale stejně jsem ho nechtěl zbytečně vytáčet. Věřil jsem tomu, že by byl i přes ten slib trest, který jsem měl slíbený o něco ostřejší. Jen jsem si nebyl vůbec jistý, jestli jsem se tomu chtěl vyhnout.

Nakonec jsem měl docela štěstí. Měl jsem obchod s domácími potřebami dokonce cestou. Nikdy jsem si toho malého obchůdku nevšiml, ale teď jsem za něj byl docela vděčný. Musel jsem působit hloupě, protože bylo poměrně brzo ráno, nejspíš teprve před pár minutami otevřeli a já se tam hned nahrnul, navíc s obrovským kufrem a panikou v očích. Myslím, že větší pozornost jsem na sebe už přitáhnout nemohl. Neměl jsem rád tolik šílená rána. Potřeboval jsem čas na to, abych se probral. Troye mě sice donutil vstát dost brzy, ale ani tak jsem se nestihl dostatečně rozkoukat. Nebo jsem spíš nebyl zvyklý na tak šílené nápady hned po ránu. Prudce jsem se nadechl a postoupil dál do malého krámku, snažíce se nevnímat ten otravně intenzivní pohled prodavačky. Připadal jsem si jako hlupák a to ani nemohla vědět, proč tady vlastně jsem. Musel jsem se pousmát a pokroutit hlavou. Zajímalo by mě, kolik lidí vlastně podobné věci kupuje v běžných obchodech. Mohla by být legrace vidět ty výrazy prodavačů, pokud by zjistili, že jezdecký bičík, který právě namarkovali, rozhodně neslouží k upřesnění pobídek koni, ale naopak ke zmalování zadku toho někoho, kdo si ho kupoval. Ta myšlenka mě fascinovala. Vlastně se mi nakonec líbilo, že mě Troye k něčemu takovému donutil, i když to nebylo ani trochu příjemné. Mělo to ale nápad. Bylo to jiné a to se mi zamlouvalo. Navíc mě to dokázalo zaměstnat.

Popadl jsem první vařečku, na kterou jsem narazil a mířil s ní k pokladně. Pořád jsem se nedokázal zbavit toho přihlouplého úsměvu. Šílel jsem z té představy. Vážně mi tímhle nařeže. On, ten arogantní šéf, kterého jsem ještě před pár dny, možná spíš hodinami nenáviděl. Navíc v jeho kanceláři. Netušil jsem, jestli mě to víc děsí nebo vzrušuje. Rozhodně to ale bylo bláznivé. Víc, než jsem byl zvyklý. Poplašeně jsem zaplatil a vytratil se z malého krámku tak rychle, jak to jen šlo. Nedávalo to smysl, ale měl jsem ze sebe radost. Nešlo o nijak náročný úkol, vlastně to byla docela blbost, ale ani tak jsem se toho pocitu nedokázal zbavit. Spěšně jsem zkontroloval čas ve vedlejší výloze s televizory a trochu přidal do kroku. Zatím jsem stíhal, ale počítal jsem ještě s tím, že nějaký čas strávím v kavárně. Nechtěl jsem dnes Troye odbýt nějakou levnou kávou. Chtěl jsem ho potěšit. A sebe vlastně taky. Potřeboval jsem pořádně nakopnutí.

Stavil jsem se v kavárně jen kousek od práce a vzal si dvě velké, oříškové kávy s sebou. Měl jsem rád věci, které pro mě byly automatické. Nemusel jsem nad nimi přemýšlet. Občas jsem měl problémy objednat si něco jiného nebo zajít někam, kde jsem se v nabídce neorientoval. Andy to na mně nenáviděl, ale nikdy mi to vlastně přímo neřekl. Jen měl hodně řečí kolem.

Rychlostí jsem prošel kolem recepce, nejistě pozdravil Tylera a zapadl do výtahu. Všechno šlo dobře. Měl jsem ještě dvanáct minut k dobru, navíc jsem měl všechno, co po mě Troye chtěl. I tak jsem ale byl poměrně nervózní. Věděl jsem, že první impulz k trestu budu muset dát já. Možná proto, že na mě Troye nechtěl tlačit. Spíše jsem si ale byl jistý, že to bylo jednoduše proto, že mě chtěl slyšet prosit. Nejspíš jsem mu to nemohl mít za zlé. Nebylo toho zase tolik, co by z našeho vztahu mohl vytěžit. Tahle psychická zátěž – pokud se to tak dalo nazvat – bylo téměř jediné, co se mnou zatím mohl dělat. Je sice pravda, že včera v herně nevypadal, že by mu něco chybělo, ale ani tak jsem nevěřil tomu, že tohle je pro něj uspokojující. Jistě jednou přijde ta chvíle, kdy ho doženou všechny ty přirozené pudy a půjde to s ním stejně do kopru, jako s Andym. Z té představy mi bylo mizerně. Vzpomněl jsem si na ten pocit, který jsem měl včera s Troyem v herně, a i když už od té chvíle uplynulo už několik hodin, tak jsem měl pořád tolik krásně stažený žaludek. Měl jsem rád, když se mnou něco takového vzpomínky dělaly. Měl jsem vždycky zpětně pocit, že ta situace byla správná.