All I ask for is a little bit of pain

6

Tyler Oakley měl ty nejšílenější způsoby, jak vzbudit člověka s nechutnou kocovinou. Zažil jsem to už několikrát, naštěstí až do dnešního dne to pro mě nebylo nějak hrozné, jelikož jsem neměl potřebu se předešlý den opíjet. Jenže dnes už jsem chápal, proč předtím všichni tolik zuřili při pouhém odtáhnutí závěsů. Bože. Pitomé světlo. Tolik ostré a zákeřné. Tenhle typ bolesti se mi vážně nezamlouval. Žalostně jsem zakňoural, schoval si hlavu pod polštář a v panice čekal na další krok, i když jsem věděl, že mi to nikterak nepomůže. Ze všech reproduktorů v obývacím pokoji se naráz rozezněla hlasitá, rádoby dubstepová hudba, díky které jsem ihned naskakoval i s gaučem, na který mě včera Tyler uložil. Bylo by o tolik lepší vrátit se za Andym. Do tepla, šera a ticha. Obejmul by mě a omluvil se. Určitě ano. Až se natáhnu pro telefon, tak na něm určitě bude hodně zpráv, ve kterých mu to bude příšerňácky líto. Tak moc jsem si je chtěl přečíst. Převalit se na bok a hledat na pohovce zapadnutý telefon. Jenže já měl pocit, že mi spolu s dalším pohybem vybuchne hlava. A pak přišel poslední bod téhle šílenosti. Vaječná omeleta, která provoněla celou místnost a já chtě nechtě musel vypadnout z gauče a utéct do koupelny. Peklo, peklo, peklo. Proklaté peklo.

Pevně jsem se chytl umyvadla a poplašeně dýchal, ve snaze ignorovat veškeré impulsy mého těla. Věděl jsem, že jestli začnu zvracet, tak už to nezastavím. Nenáviděl jsem to. Tak moc. Jen ta představa. Nechutné. S povzdechem jsem vydechl, pomalu zvedl hlavu nahoru a jen zíral na svůj odraz v zrcadle. Bezvadné. Jestli Troye nepozná, že jsem prochlastal téměř celou noc, tak to bude zázrak. Chtělo se mi brečet. Tak zoufale moc. A taky zvracet, ještě pořád. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, co z toho bylo horší. Alkohol byl vážně můj nejúhlavnější nepřítel. Natáhl jsem se do skříňky pro jeden z nových kartáčků, které tu Tyler skladoval a pomalu si vyčistil zuby. Jestli mě můj dokonalý šéf nezabije dnes, nezabije mě nikdy.

Jediná pozitivní věc vlastně byla ta, že byl čtvrtek. Čtvrtky a pondělí byly jeho oblíbené dny, čemuž jsem popravdě nerozuměl ještě víc, než středám, ale oproti nim to bylo alespoň trochu příjemné. Jenže já se tak nějak bál, že budu mít smůlu a zrovna dnešek bude tou dokonalou výjimkou. Rupne mi hlava, jestli jen zvýší hlas. A taky, jestli ten blonďatý pitomec ihned neztlumí tu hudbu. Vypláchl jsem si pusu ústní vodou a odhodlaně se odebral do obýváku, kde jsem po chvíli našel zdroj zvuku a v rychlosti tu šílenost vypnul. O moc lepší.

-

O hodinu a dvě silné kávy později jsem postával před známou budovou s usměvavým kamarádem po boku a užíval si poslední nádechy na čerstvém vzduchu. Můj žaludek se svíral nad náporem všeho toho strachu a nervozity, která se zvětšovala i s nepatrným přiblížením ke skleněným dveřím. Alespoň jsem tu tentokrát byl o dost dříve, protože přijít s Tylerem pozdě bylo nemožné. Vždy měl obrovskou časovou rezervu. Stejně jako Troye. Bylo to otravné. A hlavně zbytečné. Klidně jsem mohl dalších dvacet minut spát. Jenže když jsme vešli dovnitř, měl jsem pocit, že mu za to budu líbat nohy. Tedy, líbal bych mu za to nohy, kdyby při každém pohybu nedělal můj žaludek kotrmelce. A ten proklatý výtah byl stále mimo provoz. Měl jsem chuť umřít. Vyběhnout do toho devátého patra jen proto, abych mohl zase skočit zpátky. Byl to ten proklatý malý detail, který mě srazil totálně na kolena. Chtěl jsem se jen schoulit do klubíčka a brečet. Možná by mě mohl někdo politovat a poplácat po hlavě. Jo. To by bylo dokonalé.

„Con?" probral mě zpátky do reality přátelský hlas a já musel hloupě zaklepat hlavou, abych zase vážně začal vnímat. Byl jsem až moc ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Možná to vážně bylo nejlepší řešení. Prostě se na to vykašlat. Stejně se všechno řítilo až moc do kytek. Práce, Andy, moje snaha o cokoliv. Navíc ta proklatá kocovina.