All I ask for is a little bit of pain

50

Zastavil jsem se hned po pár metrech a silně praštil hlavou o strom.
„Zkurvený šišky!" zaječel jsem hlasitě a naplno se rozbrečel. Devítiocasá kočka byla proti těm malejm sviním opravdu jen mírná hračka.  Musel jsem se smát sám sobě.  Copak mě opravdu rozhodilo něco tak stupidního? Připadal jsem si jako blázen.  Navíc by mě nikdy nenapadlo, jak namáhavé je brečet a smát se dohromady. Kdybych byl kuřák, tak už bych byl jistě pod drnem, protože moje plíce už nezvládaly ani menší zhroucení. Možná vlastně nebylo zase tak malý, ale stejně toho mohly vydržet víc. Jediné pozitivní bylo to, jak dobře jsem teď věděl o obojku na mém krku. Troye měl pravdu.  Neměl jsem vůbec žádnou kondičku.

Troye.  Zatraceně.

Pomalu jsem otočil hlavu a úzkostně zaskučel.  Opravdu jsem si přál, aby jen zavřel dveře a už na mě nikdy nepromluvil.  Styděl jsem se.  Celý tohle bylo úplně zbytečný.

„Dá se to natrénovat, jen se musíš soustředit," prohodil tiše a pomalu ke mně došel. Vypadal, jak kdyby se plížil k nějakému super vyděšenému zvířeti.  Nejspíš se bál, že znovu začnu zdrhat. Nebo že ho pokoušu.  Což mi v tu chvíli nepřipadalo jako zase tak špatný nápad.

„Jako na dýchání?" zachraptěl jsem zmateně a nejistě se otočil čelem k němu.  Ty šišky byly vážně všude.  Au.

„Teď jsem myslel chození bez bot," zabroukal tiše a zastavil se až těsně u mě. Naše prsty u nohou se teď dotýkaly a já měl nutkání flusnout mu do ksichtu. Samozřejmě.  On vždy musel všechno perfektně zvládat.  Tuhle možnost jsem naštěstí zamítnul docela rychle a místo toho se mu radši pověsil na krk. Chtěl jsem vrátit čas. Vykašlat se na to lísání. Pak by všechno bylo v pohodě. Třeba by mi tak ani nikdy neřekl.  Connie.  Zavrtěl jsem rychle hlavou a snažil se to celý dostat z hlavy.  Znělo to stejně jízlivě jako když to říkal Andy. 

„Už to nikdy neříkej, prosím," zafňukal jsem tiše a pevně se ho držel. Neprotestoval, ani dokonce nebyl napjatý. 

„Kdybych věděl, že tě to tolik rozhodí, tak by mě ani nenapadlo, že to děláš jen proto, abys zůstal doma," prohodil tiše a dlaní se dotknul vršku mých zad přesně tam, kde se nenacházel žádný šrám.  Ten dotek byl zvláštní. Možná docela příjemný. 

„To nemyslím,"  zahučel jsem a začal se pomalu uklidňovat. Myslel si teď, že jsem šílenec?

„Tak proč jsi utekl?" zamručel a na chvíli přestal hýbat prsty na mých zádech.  Musel jsem se kousnout do jazyka, abych po něm nevyžadoval pokračování.  Bylo to hezky uklidňující. 

„Connie," polkl jsem těžce a ošil se. Znělo to hrozně i když jsem to říkal já. Prokletý slovo.  „Žádný sex, žádný svazování, žádný focení. A taky zlato, lásko a Connie.  Vrací to všechny ty vzpomínky.  Nechci na něj už vzpomínat, ale je to tak zatraceně těžký.  O to víc, když to jde všechno dobře.  Bojím se, že se to posere. Vlastně si to docela posírám sám," zasmál jsem se hystericky. 

Troye byl chvíli úplně zticha, ale vrátil se alespoň k jemným dotekům prsty. Chvílemi se dostal až na krk a já si přál, aby tahle chvíle nikdy neskončila.  Začínal jsem věřit tomu, že o mě opravdu stojí, což bylo zatraceně šílený. 

„Pojď se nasnídat, dobře? Pomalu," pobídl mě a sám se rozešel zpátky do domu.  Jen jsem tiše zakňoural a dával si pozor, kam šlapu.  Už žádný šišky. 

„Troye?" zamrkal jsem a znovu zabrblal, když jsem stoupnul na nějáký kořen. Možná jsem patřil do města, ne na tohle parádní, klidný místo. 

„Poslouchám," přikývl a zamířil rovnou do kuchyně.  Zavřel jsem za námi dveře a následoval ho.  Přejde to jen tak? Nikdo přece nechtěl mít doma pošahance. 

„Myslíš, že jsem blázen?" šeptl jsem opatrně a pohrával si s prsty. Měl jsem slabou chvilku.  Kdybych mohl celý den zůstat tady, cpát se čokoládou a brečet, tak to udělám. 

„Connore," povzdechl si a zavrtěl hlavou, podávaje mi nově připravené kakao.  Neprotestoval jsem. Zoufale jsem do svého těla potřeboval dostat něco sladkého. „To, že máš kvůli tvému ex špatné vzpomínky přeci neznamená, že jsi blázen. Jsem si jistý, že to bude časem o moc lepší.  Jen se mnou musíš víc komunikovat.  Nemůžu vědět, co se ti honí v hlavě."

„Já myslim, že teď už víš o všem, co ze mě dělá hysterickou puberťačku," špitl jsem, zavřel oči a pomalu se napil. Vlastně to kakao byla velmi dobrá volba a já byl šťasný, že ho to napadlo.  Tohle byla naopak chuť, která byla natolik krásně nostalgická, že jsem na ten celý incident skoro zapomněl.

„Byl bych rád, kdybys mi říkal i o těch pozitivních věcech" prohodil tiše a sedl si ke stolu.  „Půjdeš teď ke mně?"

Překvapeně jsem zamrkal a silně se kousnul do rtu.  Nevěděl jsem, co odpovědět. Ani jsem nevěděl, jestli chci. Vlastně docela záleželo na tom, co plánoval. Položil jsem prázdný hrneček na okraj stolu a nejistě došel až k němu.  Byl jsem nervózní. Možná proto, že jsem si opravdu přál, aby to bylo zase v pohodě.

„Pán se chce starat, Connore.  Být s tebou dole v herně je parádní, ale přál bych si, abys mě nechal se postarat i mimo ni," vydechl a velmi opatrně mě chytl za boky, aby si mě stáhl k sobě na klín.  V tu chvíli jsem nedýchal. Byl jsem z toho zatraceně mimo.  Možná byl Troye bláznivý romantik, čemuž jsem v ten moment vlastně docela věřil.  „Necháš mě?" upozornil na sebe a zvědavě si mě prohlížel. Nebyl to ten pohled, jako by mě chtěl sežrat, ale stejně jsem se radši zadíval na linku za námi, abych alespoň trochu zamezil rozpačitému rudnutí. Byla to poměrně marná snaha, protože jsem až moc dobře cítil, jak mi hoří tváře.

„Já nevím, jestli jsem na tohle připravený," šeptl jsem a pomalu vydechl.  Netušil jsem sice, co všechno se za tou péči schovávalo, ale jistě to nebyla nějaká prkotina.  Jedno jsem se už totiž stihl naučit. Pokud něco Troye dělal, tak to dělal pořádně a vkládal do toho veškerou energii. „Tvoje ruce na mém krku ale nebyly tak špatný" špitl jsem a odhodlal se podívat se mu do očí. Byl tak zatraceně blízko. Chtěl jsem svých slov litovat, protože takhle to třeba vůbec nemyslel. Byl jsem jistě trapnej. Bože. Dnešní den byl prokletej. 

"To je jako začátek dobrý," uculil se nadšeně a nejdříve mi prsty přejel po ramenou, než se jimi vrátil na má záda. Vážně jsem se snažil zůstat potichu, ale nejspíš jsem byl v minulém životě kočka, protože tohle rozhodne vydržet nešlo.  „Pojeď do práce se mnou.  Budu o moc klidnější, když tě budu mít na očích. Můžeme pak někam zajít, kdybys chtěl."

„Chtěl bych si ho nechat," šeptl jsem zničeně a palcem si přejel po obojku na krku.  „Do práce, myslím," dodal jsem rychle.

„Nemáš žádný rolák?" zamrkal a krátce mi vejl prsty do vlasů. Jo, tohle bylo taky zatraceně příjemný.  Vlastně mě jeho reakce překvapila.  Čekal jsem, že v tomhle bude opatrnější už jen proto, že to poŕád byl můj šéf.

„Když v roláku zase vypadám, jak kdybych neměl žádný krk," zamumlal jsem a otřel si oči.  „Tobě by to nevadilo?"

„Jen bych chtěl, aby ses cítil dobře. A pokud si dáme pozor, aby si obojku v práci nikdo nevšiml, tak v tom nevidím problém," pousmál se jemně. „Pomůžu ti vybrat nějaký, v kterém budeš vypadat dobře i bez krku, co říkáš?"

„Děkuju" vydechl jsem vděčně a rychle mu slezl z klína. Nepoznával jsem ho, ale rozhodně jsem si nehodlal stěžovat.  Možná bych s ním opravdu mohl být šťastný.