All I ask for is a little bit of pain

52

Zkontroloval jsem čas na velkých nástěnných hodinách a přidal do kroku. Chvíli jsem přemýšlel, že bych se svezl s těma dvěma výtahem, ale to jsem zase hodně rychle zavrhnul. Trapný jízdy nahoru mi bohatě stačily s Troyem. Pořádně jsem se nadechl a s odhodláním stoupal do schodů. Byla by to taky o dost menší pakárna, kdybychom měli kancl o pár pater níž.

Zastavil jsem se až na správném poschodí a chvíli počkal, dokud jsem alepsoň maličko nesrovnal svůj dech. Chodil jsem do těch schodů poslední dobou vážně částo, ale nebylo to vlastně o nic lepší. Pokroutil jsem nad sebou hlavou a zamířil do kanceláře. Neměl jsem na Aarona náladu. Vlastně to možná bylo nejlepší, když jsme tam s Troyem byli sami.

Dal jsem si ještě pár vteřin na uklidnění, než jsem se odhodlal vzít za kliku. Bylo pěkný cítit kožený obojek kolem krku. Uklidňoval mě a hlavně mi připomínal ten parádní moment, kdy mi ho Pán nasadil. Krátce jsem se usmál a trochu se ošil, aby se látka roláku víc otřela o všechny ty rány na zádech. Neexistovalo nic dokonalejšího.

„Dobré ráno," zabroukal jsem energeticky a tiše zavrčel, když jsem zahlédl Aarona v tak těsné blízkosti mého Pána. Hajzlík. „Vaše káva," zavrněl jsem a položil kelímek na stůl tak, aby mi musel Krasoň uhnout. Nenechám ho aby tohle dělal. Ne přede mnou.

„Dobré," zopakoval Troye a zvedl ke mně krátce pohled. Viděl jsem, jak se jemně usmívá. Musel si tohle užívat. „Aaron chtěl vlastně mluvit s Vámi, tak až si připravíte věci, tak to dořešte," zamručel a mávnul rukou, aby se zbavil nás obou. Dříve by mě to rozčílilo, ale teď mi to nepřipadalo nijak zlý. Navíc celá ta věc s vykáním mi teď přišla ohromně vtipná. Přikývl jsem a zamířil ke svojí točivý židli.

„Tak jo, co potřebuješ?" prohodil jsem otráveně a pořádně se napil kafe. Tohle bude dlouhý den.

„Negunfuje mi to heslo z toho papíru, cos mi dal. Nezapomněl jsi na nějaký?" zamrkal a opřel se o můj stůl. Vážně jsem se bál, že se neudržím a něčím ho fláknu. „Máš dnes modřiny i na krku?" zamyslel se a slabě se zamračil. Král otravnejch kreténů.

„Protože sis ho sakra změnil!" zavrčel jsem tise a frustrovaně si vjel prsty do vlasů. „Můžeš se alespoň na malej moment starat o práci a ne o mě?! V mým životě je momentálně všechno v naprostém pořádku, nikdy jsem nebyl spokojenější, tak zařaď zpátečku."

„To je v pořádku, takhle reaguje většina lidí, je to taková obranná rea-,"

„To heslo sis změnil sám. Ještě nějaký otázky?"

Sral mě. Proč se sakra vůbec zajímal. Nedávalo to nejmenší smysl. Možná bych je měl dát s Tylerem vážně dohromady, aby ho někdo poradně zaměstnával.

„Ne," protočil oči a prsty poklepal do desky stolu. „Vlastně jo. Co když si ho nepamatuju?"

„Příjdu ti jako expert na počítače?" povýtahl jsem znechuceně obočí.

„Těžko říct. Troye říkal, že píšeš články o módě ale soudě podle toho, jak děsně vypadáš dnes se jistě spletl," zabroukal, mrknul na mě a konečně zmizel. Praštil jsem hlavou o stůl hned, co mi zmizel z dohledu. Chtěl jsem křičet a rozbít všechno kolem. To jsem tady vážně nemohl být jednou šťastný?

—

Odpoledne jsem počkal, až ti dva vypadnou a vylezl jsem ze svého kanclíku až když jsem si byl opravdu jistý, že se nevrátí. Nedokázal jsem to ráno dostat z hlavy. Užíralo mě to. Už jen kvůli tomu, jak pro nás bylo tohle pako nebezpečný. Věřil jsem tomu, že to se mnou opravdu myslí dobře a nejspíš chtěl jen vážně pomoct, ale zatraceně - kdo se ho o to prosil?! Vzal jsem si od Troye klíčky od auta a rozhodl se na něj počkat až dole. Bylo to bezpečnější a ještě lepší by vlastně bylo, kdyby mě nabral až někde za rohem. Neměl jsem už ale náladu tohle řešit. Těšil jsem se na odpoledne s mým Pánem. Opravdu bylo krásný vědět, že mě vezme k sobě a pravděpodobně skončíme v herně.

Sednul jsem si na místo spolujezdce a s úsměvem prsty přejel přes látku po obojku. Pořád tam byl. Všechno bylo zase dobrý. Na chvilku jsem zavřel oči a uvelebil se na sedadle. Vůně v tom autě byla dokonalá. Nebyla totožná s tou mého Pána, ale i tak to bylo něco, co hladilo moje smysly a nutilo moje srdce k tomu, aby zase začalo tlouct v normálním rytmu.

Troye nic neříkal a rovnou se rozjel. Tohle mi vyhovovalo. Jistě věděl, z čeho jsem vytočenej a dost pravděpodobně nás i slyšel. Byl jsem za to vlastně rád. Nechtěl jsem bonzovat, ale zároveň jsem měl pocit, že takovou věc by Troye vědět měl. Tohle bylo přeci to, o čem mluvil u snídaně. Chtěl na mě dávat pozor se vším všudy. Když to říkal ráno, tak mi to přišlo jako nesmysl, ale teď to vlastně neznělo tolik zle.

„Nenecháme ten obchod na jindy?" zamumlal jsem tiše a protřel si oči. Byl jsem zralej tak na to si zalézt do postele a srabácky brečet.

„Nutit tě nebudu," prohodil tiše. „Jen jsem myslel, že by ti to mohlo trochu zvednout náladu. A taky jsem zvědavý, s čím přijdeš. Je to po cestě, no tak."

„Jsem hrozně otrávený, promiň," šeptl jsem a otočil k němu hlavu. „Slibuješ, že ty věci hned vyzkoušíme?"

„Velmi rád," přikývl rychle a zastavil hned po pár metrech.  „V takových chvílích bývám nedočkavý," uculil se a letmo mi prohrábl vlasy.  Přivřel jsem oči a tichounce zavrněl. Netušil jsem, co se se mnou děje, ale tohle se mi zamlouvalo. 

„Domluveno," vydechl jsem tiše a vyhrabal se z auta.  Vlastně jsem ani nevěděl, po čem koukat.  Byl bych spokojený klidně i jen s koženým páskem.

Dovnitř vešel Troye jako první, za což jsem byl opravdu rád. Tohle bylo poprvé, co jsem na takovém místě byl a popravdě jsem byl nervózní jak blázen. Kupovat hračky po internetu bylo o moc lehčí.

„Nebudu ti stát za zadkem, Connore. Mazej," zasmál se tiše a rozcuchal mi vlasy. „Nemusíš pospíchat."

Slabě jsem přikývl a rozhodl se to tu nejdříve projít a všechno si prohlédnout. Třeba jsem vážně mohl narazit na něco, co by mi udělalo radost.  Dělal jsem krátké a váhavé kroky a hlavou střídavě otáčel na obě strany. Tolik předmětů. Bláznivý. Jako první jsem sáhnul po dvou hodně tmavých rákoskách. Cítil jsem, že je Pánovi dlužím.  Nervózně jsem si s nimi pohrával a pokračoval dál. Byl jsem si jistý, že tenhle obchod byl přímo specializovaný pro kinky lidi, protože jsem neměl ani nejmenší tušení, že se tolik možností důtek vůbec vyrábí. Uculil jsem se a natáhl se pro jedny černožluté. Ideální, přesně pro nás. Nedokázal jsem se přestat usmívat. Tohle byl způsob, jak si zase oblíbit žlutou a zapomenout na všechno špatný. Věřil jsem tomu, že to půjde. Vyhoupl jsem se na špičky a rozhlédl se.  Byl jsem si jistý, že nic jiného už mě stejně nezaujme. Chtěl jsem ty důtky cítit na mých zádech. Hned. Kousnul jsem se silně do rtu, ale i tak ze mě vyšlo tlumené zasténání. Bude to tolik intenzivní. Bože. Zrychlil jsem krok a usmál se, když jsem konečně našel Pána. Měl v rukou taky pár věcí, ale snažil jsem se je ignorovat. Chtěl jsem překvapit.

„Máš všechno?" pousmál se uvolněně a se zájmem ke mně otočil hlavu.

„Ano, Pane," přikývl jsem a zamířil k pokladně.

„Ať tě to ani nenapadne!" houknul na mě a rychle se za mnou rozešel. „Tohle platím já."

„Děláš, jak kdybys byl můj Sugar Daddy," zasmál jsem se hloupě. Nechtěl jsem, aby za mě platil.

„Já se nebráním ničemu," pokrčil rameny.

„Určitě? Vůbec ničemu?" zamrkal jsem a kousl se do rtu. Vlastně mě ještě něco napadlo, ale bylo to takové klišé až jsem se bál, že mě s tím kopne do zadku. 

„Naprosto ničemu," uculil se nadšeně. „Cokoli tě napadne."

„Okay, tohle vezmi a zaplať, pokud si to přeješ. Zbytek bude překvapení," usmál jsem se nadšeně a vrazil mu důtky i rákosky do rukou.  Vždycky jsem chtěl zkusit, jestli mám zvířecí subspace a teď byla ideální chvíle to vyzkoušet.