All I ask for is a little bit of pain

80

Jedna taková víc pocitová. Snad to neva ^^

________

„Kdybys viděl, jak se tvářil, když jsme se potkali mezi dveřma," zasmál jsem se a olízl si suché rty.  Troye mě poslal domů hned po tom, co mi v kanceláři věnoval naprosto dokonalý výprask mým vlastním páskem.  Ještě pořád mě dost pálil zadek, ale byl jsem tolik nadšený z těch všech šíleností, které se právě udály, že jsem to ani moc nevnímal.  Všechno se stalo tolik rychle, že jsem nebyl schopný to pořádně zpracovat.  Úsměv z tváře mi ale nezmizel od té doby, co jsem dostal první svižnou ránu koženým páskem. Uvědomoval jsem si, že Troye výprasky zrovna moc nemusel, ale v tu chvíli to bylo perfektní, dokonce jsem si troufal říct, že i Pán si těch pár minut užil.  Choval se jinak, oproti mému prvnímu trestu v kanceláři.  Tentokrát se nijak netrápil tím, jak daleko to dožene.

„Nesoustředíš se," zamručel a trhl mi za vlasy trochu hlavou dozadu. Znovu jsem se pousmál. I on se usmíval. Nebyla možnost to v jeho hlase nepoznat.  Navíc byl nádherně uvolněný. Možná měl z mojí výpovědi nakonec větší radost než já sám. 

„Těšil jsem se, až ti to všechno povím!" usmál jsem se a zaklonil hlavu ještě víc, abych se mu mohl podívat do tváře.  Tenhle jeho úšklebek jsem měl rád.  Snažil se zachovat si vážnou tvář, ale vůbec mu to nešlo. Bylo to vlastně docela rozkošný.

„Někam si poznamenám, že tě po tak velkých událostech nemám tahat hned do herny," zabroukal tiše a letmo mě políbil na čelo. Nadšeně jsem zavrněl a narovnal se.

„Taky máš radost," uculil jsem se a pomalu vydechl.  Měl pravdu.  Byl jsem roztěkaný. Jenže cožpak šlo v klidu stát? Stalo se toho tolik a všechno jen poukazovalo na to, že jsem se vážně rozhodl správně.

„Ano. Ale byl bych mnohem radši, kdyby ses teď soustředil na mě. Nejsi ještě takový expert, nerad bych, aby tohle skončilo panikou," prohodil tiše a znovu protáhl černý provaz kolem mého hrudníku.  Bylo to poprvé,co jsem ho nechal, aby mi trochu upevnil i ruce. Byl jsem přesvědčený, že kdyby dnes nešlo všechno tak dobře, tak nebyla šance, že bych ho nechal.  Ale teď jsem si věřil, mohl jsem to dokázat a zatím to ani nebylo nic hrozného.  Pán byl se mnou a využil každé chvíle, aby se mě mohl dotknout a dát mi tím najevo, že tu opravdu je.  Že se mi nemůže nic stát.

„Jsem v poho, fakt," zavrněl jsem slabě zavrávoral, když Pan schválně utáhnul další uzlík větší silou a já musel udělat krok dozadu, abych chytl balanc.

„Mám si dojít pro roubík?" nadhodil tiše a následně přejel pomaličku prsty po mé čelisti. Nemusel jsem mu na tohle odpovídat.  Věděl jsem, že ve skutečnosti to nebyla otázka.  Tohle jsem na něm obdivoval. Uměl odhadnout situaci.  Uvědomoval si, že by tím kompletně zazdil všechnu tu důvěru, kterou jsme si k sobě vybudovali.  Roubíky jsem měl rád, to Pán věděl. Ujížděl jsem na odporné chuti gumy, připomínala mi, v jaké pozici jsem. Teď jsem ale s Pánem potřeboval komunikovat.  Přeháněl jsem to, byl jsem si jistý, že ano, ale Troye i přesto, jak náročnou věc jsme teď dělali, nepůsobil nijak nespokojeně.  Když jsem tu s ním byl poprvé, tak bych rozhodně nevěřil tomu, že jednou budeme vypadat takhle.  Tenkrát byl hodně ostrý, na což jsem si nestěžoval, bylo to dokonalý, ale teď bylo třeba, aby v herně byla naprosto rozdílná atmosféra.  Úvaz, kterému se Troye věnoval nebyl nijak náročný, pro většinu lidí to byla jistě běžná věc. Něco, co dělají třeba i před každým hraním. Pro mě to ale byl obrovský krok dopředu. Provazy jsme zkusili sice už i předtím, ale teď to bylo jiné. I přesto, že jsem nebyl soustředěný tolik, jak by si Pán představoval, jsem si tu chvíli opravdu užíval.  Vnímal jsem, jakým způsobem se mě dotýkal. Jak postupoval.  Byli jsme tu jistě už dobrou půl hodinu a mého těla se zatím provaz dotýkal jen na pár místech. Bylo to proklatě nádherný.  Bylo to poprvé, co jsem se tomu opravdu dokázal oddat.  Na tomhle nebylo nic erotického, byla to jen ta naprosto božská energie mezi námi. Něco, co se nedalo jen tak popsat. Rozplakal bych se, kdyby mi někdo řekl, že se takhle cítím naposledy.

„Jsem už potichoučku," šeptl jsem po několika dalších minutách a maličko se zavrtěl. Potřeboval jsem na něj promluvit. Ani ne proto, abych se ujistil o tom, že tu Pán je, protože tím jsem si byl stoprocentně jistý, ale z nějakého důvodu jsem měl neuvěřitelnou potřebu slyšet svůj vlastní hlas. Ujistit se o tom, že nesním, že jsem opravdu s mým Pánem v herně a děláme něco, čeho jsem se ještě před několika týdny bál jak čert kříže. Děkoval jsem bohu za Pánovu paličatost. Byla by obrovská škoda, kdyby od vázání upustil jen kvůli tomu, že jsem se toho ze začátku bál. Nikdy předtím jsem s nikým takové uvolnění necítil. Dokonce ani Harrymu jsem tolik nevěřil.

„Všimnul jsem si, Kocoure," zavrněl tiše a vtiskl mi krátký polibek na rameno. Byl odvážný, co se doteků týkalo. Nikdy se mě rty nedotknul tolikrát v tak krátkém čase. Ani jednou se mě ale nepokusil políbit na rty. Neudělal nic, čím by tuhle situaci mohl pokazit. Jistě si uvědomoval, jak moc je pro mě důležité, aby všechno proběhlo v pořádku. Vázání pro něj bylo stejně zásadní, jako pro mě výprasky. Nechtěl o to přijít, což jsem plně chápal. Teď ale bylo jen na nás, aby se nestalo nic, co by mi můj strach vrátilo.

Zavřel jsem na krátký okamžik oči a snažil se soustředit se jen na to, jak se mě provazy dotýkají. Pán sice používal všude stejný tlak, uzlíky vázal s dokonalou přesností, i tak ale provazy tlačily proti mé kůži různou intenzitou. Přál jsem si, aby tohle nikdy neskončilo, ale zároveň jsem se nemohl dočkat toho, až pak uvidím sám sebe v zrcadle. Otlaky od provazů byly něčím, co mě vždy fascinovalo a bylo mi líto, že já se nimi nikdy pochlubit nemohl. Tolik věcí teď bylo jinak. Díky někomu, kdo mi několik měsíců pil krev. Byl to zajímavý paradox.

„Upadneš, jestli se moc zasníš," varoval mě Pán tiše a znovu zatahal za provaz trochu větší silou, aby opět získal alespoň trochu mé pozornosti.

„Vím, že tohle umíš zařídit," zamumlal jsem tiše. Tohle bylo až moc pohodlný na to, abych otevíral oči. Chtěl jsem, aby ta chvilka ještě trvala.

„Ta tvá netrpělivost," mlasknul a dlaní pomalu přejel po celém mém hrudníku. Nadšeně jsem zavrněl a plnou vahou se natiskl na jeho tělo. Bylo mi krásně. Neměl jsem ponětí, kde se v mých očích vzaly slzy, ale Pána to nerozhodilo. Dál hladil přes provazy můj hrudník a jen tiše mručel. Neexistovalo pro mě v tu chvíli nic nádhernějšího. Slzy tekly dolů po mé tváři, ale naštěstí nijak nenarušily tu atmosféru mezi mnou a Pánem. Nerozuměl jsem tomu, proč jsem brečel. Připadal jsem si šťastný, trochu jako v úplně jiném světě, ve kterém vládl naprostý klid. Byl jsem natolik ztracený v tak nádherném místě, že jsem si ani neuvědomil, jak hlasitě jsem zaječel, když se mi něco otřelo o nohu. Probralo mě to tak rychle a nečekaně, až jsem se hystericky a hlasitě rozplakal.
Pán bez zaváhání přeřízl všechny provazy a posadil se spolu se mnou na podlahu. Oběma nám trvalo dlouho, než jsme si dokázali spojit všechno, co se právě stalo.

„Harry, ty zatracená potvoro," protlačil jsem mezi vzlyky úsměv a sledoval to pitomý kotě, jak si hraje s delším kusem provazu. Nedokázal jsem se na to zvíře zlobit i přesto, že rozbilo během jedný vteřiny něco tak dokonalýho.

„Con, jsi v pořádku?" ujistil se Pán hned, co mě slyšel promluvit. Líbilo se mi, že mi i teď dával čas. Taky se musel leknout.

„Promiň," zamrkal jsem a uvelebil se mu na klíně. Nedokázal jsem se přestat třást, byl to vážně šok a to se vlastně nic nestalo. Nečekal jsem, že by se tu ta číča mohla objevit.

„Budeme se muset naučit zavírat dveře," prohodil tiše a odhrnul mi upocené vlasy z čela. Teď už si dával pozor na to, aby se mě nedotýkal zbytečně moc. Potřeboval jsem se srovnat a musel jsem to udělat já sám. Jeho doteky byly teď jak rány proudem, všechno bylo hodně intenzivní.

„Měl jsi mi koupit radši plyšovou," zabroukal jsem tiše a pousmál se, když Harry došel až k nám. Líně jsem zvedl ruce a vytáhl si ho na klín. Byl až příliš rozkošný na to, abych se opravdu zlobil, i když mě štvalo, že tohle pokazil.

„Příště už tě poslechnu."

„Jo. To bys sakra měl."