All I ask for is a little bit of pain

62

Ten den bylo nejspíš úplně všechno proti mně. Nepřál jsem si nic jiného, než se vzbudit ve své posteli a zjistit, že tohle celé byl jen zatraceně zlý sen.

Jenže nebyl.

Aaron opravdu po pár minutách naklusal do Tylerovy kuchyně a s tichým broukáním začal vyndávat obsah obrovských papírových tašek. Chtěl jsem si prohnat kulku hlavou. Nebo dvě. Pro jistotu. Počkal jsem, až Tyler odejde nahoru a pomalu došel zpět do kuchyně, opíraje se o futra. Opravdu tam byl. Pitomec.

„Vážně se necítíš ani trošku hloupě?" zamračil jsem se a založil si ruce na prsa. Orientoval se v Tylerově kuchyni až příliš sebevědomě. Tohle se sotva mohl naučit během pár hodin. Jenže předtím se přece neznali. Nerozuměl jsem tomu.

„Tyler neříkal, že dorazíš," otočil na mě na chvíli hlavu a stoupl si na špičky, aby dosáhl do vrchní skříňky. Tyler si na něco takového jistě musel brát stoličku. V duchu jsem se zasmál a pokroutil hlavou.

„Teď už se nezdržím dlouho, nemusíš se bát," pousmál jsem se a protočil oči. Štval mě. Kdybych mohl, tak ho chytnu za vlasy a omlátím mu hlavu o zeď. Bože. Kde se ve mně vůbec tahle všechna zlost brala? „A na otázky se odpovídá," rýpnul jsem si a zhoupnul se trochu na patách. Jo. Troye by ho definitivně nechtěl. Tohle bylo základní pravidlo. A mně přeskočilo. Definitivně.

„Tyler se nabídl sám a tohle je pro mě i Brittu o dost lepší jak ubytovna," pokrčil rameny a složil první vyprázdněnou tašku.

„Vaše rodina má hodně ráda psy, co?" zasmál jsem se hloupě.

„Naši si stáli za tím, že mají odlišný děcka. U jejich dcery se jim to docela povedlo," zamručel otráveně. Tiše jsem zabrblal a narovnal se. Ne jen u ní, očividně. On byl taky případ sám o sobě. „Každopádně, můžeme tu hledat útočiště oba, pokud je to to, proč ti tu překážím. Bri se vejde s námi do postele, můžeš si vzít gauč."

„Počkej, co?" zamrkal jsem zaraženě a jen na něj hloupě zíral. Zaprvé – to už spolu vážně spali v posteli a zadruhé – zatraceně,  dá s tímhle vůbec někdy pokoj?!

„Neptám se na detaily," zvedl ruce do obranného gesta. „Jen nechci, abys sem kvůli mně přestal chodit, okay?"

„Takhle lehko se mě nezbavíš, neboj," zavrčel jsem podrážděně, otočil se k odchodu a pak se zase rychle zastavil. Chtěl jsem mít jistotu, že to není on. Vytáhl jsem telefon z kapsy a rychle vytočil to otravný číslo. Vyzvánělo, ale v kuchyni zůstalo naprosto stejný ticho. Nechal jsem hovor dál vyzvánět a otočil se zpět k panu blbounovi.

„Telefon," vyhrkl jsem rychle a natáhl k němu rychle ruku.

„Prosím?" zamračil se nechápavě. Jo. Dělat hloupého mu šlo až příliš dobře.

„Tvůj mobil, Aarone. Hned," zavrčel jsem netrpělivě a probodnul ho pohledem. Nic už neříkal a jen mi podal jeho mobil.

Nic.

Samozřejmě. Nebyl by přece tolik pitomej. Nepoužil by svoje soukromé číslo. Zanadával jsem sám sobě, vytípnul hovor a rychle zmizel. Možná jsem si to teď celé pěkně zavařil, pokud to byl opravdu on.

Ani jsem se nerozloučil s Tylerem. Prostě jsem jen svižným krokem došel o několik bloků dál, sednul si na obrubník a až po několika minutách si zavolal taxi. Byl jsem naštvaný sám ze sebe. Aaron ze mě teď musel mít srandu a Tyler bude zuřit, pokud se mu o tomhle našem rozhovoru zmíní. A to všechno by nebylo až tolik děsný, kdyby mi nedorazila další zpráva.

Někomu volat a pak nemluvit, to není příliš slušné. Tolik mě podceňuješ, víš? Ale to nevadí. Byla zábava slyšet tě tolik zoufalého. Jsem rád, že jsem ten hovor přijal, i když přiznávám, čekal jsem o trochu hezčí konverzaci. Mimochodem, jak se ti líbil film? Byl přímo pro tebe, nepletu se?

Zoufale jsem zařval a stiskl mobil silně v ruce. Musel jsem přemlouvat sám sebe, abych ho vzteky nezahodil. Chtělo se mi brečet. Svalit se na zem a už se nikdy nezvednout. Nebyl to Aaron. Nemohl. Nebo byl zatraceně zvrácený a jen si se mnou hrál. Obojí bylo k zbláznění. Chtěl jsem se jen mít pěkně s mým Pánem. Copak to bylo příliš?

Když přijelo moje auto, tak už jsem jen hystericky brečel. Ani jsem se za sebe nestyděl. Bylo mi jedno, že jsem bulel uprostřed ulice a bylo mi ještě víc jedno, že bulím v taxíku před úplně cizím chlapem. Jediné, o co jsem se snažil, bylo to, abych se uklidnil dříve, než se dostaneme k Troyeovi domu. Věděl se, že se bude ptát. Jenže já mu nemohl říct pravdu a zároveň jsem mu nechtěl lhát. Cítil jsem se jako v pasti. Objal jsem sám sebe a nevědomky si zarýval nehty do kůže. Nevnímal jsem to. Připadal jsem si mimo. Vypnutý. Jako bych teď vůbec nebyl ve vlastním těle. Všechno tohle s hloupými zprávami mě totálně odrovnalo a já nevěděl, co dělat. Troye by jistě věděl, ale já ho tím nehodlal zatěžovat. Řešil hodně věcí v práci, řešil moje komplexy v herně, napravoval všechno, co pokazil Andy. Nemohl jsem mu přidělávat další starosti.

Nechal jsem se vysadit na začátku lesní cesty, zaplatil za jízdu a pomalu se coural lesem k dřevěnému domku. Potřeboval jsem pořádnou chvíli jen pro sebe. Srovnat se. Ani mě nijak netrápilo, že začalo pršet. Vlastně spíš naopak. Déšť všechno v lese krásně rozvoněl. Nejspíš to bylo dost dětinský, ale právě tahle krásně nostalgická vůně byla tím, co mě nakonec alespoň maličko uklidnilo. Když jsem došel před masivní dveře, tak jsem jen tiše popotahoval. Bylo mi jasné, že i tak si Troye všimne, ale nevěřil jsem tomu, že bych se dokázal dát víc do pohody. Vyzul jsem se, svlékl si mokré oblečení a potichu vešel dovnitř. Můj plán byl následující. Najít v lednici jakýkoliv alkohol, odplížit se nahoru do koupelny a po několik následujících hodin vůbec nevylézt. Geniální.

Bylo by to geniální, kdybych nenarazil na Troye hned ve dveřích. Stál jen kousek ode mě, hlavu lehce nakloněnou a obočí povytažené natolik, že snad ani nemusel pokládat žádnou otázku, aby dostal odpověď. Přál jsem si, aby mě to otravovalo přinejmenším natolik, jako dříve, jenže teď jsem v jeho výraze neviděl nic víc, než starost. Zavřel jsem oči, abych se znovu alespoň maličko uklidnil a pořádně se nadechnul. Nesmím brečet před ním.

„Myslím, že ti zakážu tam chodit," vydechl tiše a letmo se prsty dotknul mého ramena. Nadskočil jsem nad tím dotekem, aniž bych chtěl. Až moc jsem v tu chvílí šílel.

„Tyler za to nemůže," zavrtěl jsem rychle hlavou. „Vlastně může. Teda ne úplně. Je to komplikovaný," zakňoural jsem a odmítal otevřít oči. „Chci se opít."

„Ne, nic takového," prohodil rázně a vzal mi z rukou mokré oblečení. „Teď si půjdeš dát horkou vanu a já mezitím udělám něco k večeři. Pak si o tom promluvíme, dobře?"

„Nechci o tom mluvit," zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Nemůžu. Nejde to."

„Connore," povzdechl a zvedl mi pomalu prsty bradu. Pořád jsem neotevíral oči. Nechtěl jsem.

„Zvládnu to sám," zamumlal jsem tiše a o krok ucouvnul, než jsem se odhodlal konečně zadívat alespoň na podlahu a proplížil se kolem něj.

„O tom nepochybuju," zamručel a sklonil se i pro boty. „Ale Pánovi se neodmlouvá. Chci vědět, co tě přivedlo do takového stavu."

„Říkal jsi, že mimo hernu nejsi můj Pán," vydechl jsem zoufale. Nechtěl jsem o tom mluvit. S nikým.

„Neotáčej to teď proti mně. Jen ti chci pomoct, okay?"

„Okay," zabrblal jsem a začal se courat do schodů. Stejně jsem mu to nehodlal říkat.