All I ask for is a little bit of pain

46

Troye mě poslal do vany hned, co jsem se pořádně uklidnil. Nějakou dobu jsme jen oba seděli v tichosti v herně a užívali si té napjatosti mezi námi. Pro oba to byla nová zkušenost a ani jeden z nás nejspíš nečekal, že to vyjde tolik dobře. Nepochyboval jsem sice už o jeho plánování dole v herně, ale tohle byl přece jen pořádný risk. A on se toho nebál. Začínal jsem vážně přicházet na to, že by pro mě mohl být dobrý.

On.

Pro mě. Směšný.

Natáhl jsem si ve vaně nohy a nadšeně sledoval každičkou novou modřinu, která se objevila na mém těle. V herně to celé uteklo tolik rychle a mě ani nenapadlo, že by se vůbec nějaká mohla ukázat. Nejkrásnější zatím byla ta přímo pod kolenem, ale to možná jen proto, že to zatím byla jediná, na kterou jsem pořádně viděl. Zavřel jsem po chvíli oči a zaklonil hlavu. Tenhle pocit jsem zbožňoval a dal bych cokoliv za to, kdyby mohl trvat věky. Někde uvnitř se pořád pralo moje paličatý já, jelikož připustit si, kdo mě do takového stavu vlastně dostal bylo stále poměrně těžký. Bylo by to všechno o tolik jednodušší, kdybychom se zkrátka potkali někde jinde, než v práci. On by nebyl ten debilní šéf, já bych nebyl drzej podřízenej. Tím pádem bychom o sebe možná ani nezavadili pohledem. Bylo to celý postavený na hlavu.

Nepamatoval jsem si, kdy jsem usnul. Troyeovo neústupné klepání na dveře a lomcování za kliku mě ale probralo dost rychle na to, abych stihl vylézt z vany, omotat kolem sebe ručník a otevřít dveře dřív, než je stihl vyrazit. Byl jsem si jistý, že by toho byl v tu chvíli schopný.

„Síla zvyku," nakrčil jsem nos a uskočil rychle od dveří. „Vím o tom. Nechtěl jsem. Nerozčiluj se, dobře?" zamrkal jsem a tiskl si ručník hloupě k tělu. Když jsem ještě bydlel s Andym, tak jsem se zamykal vždycky, jelikož mi až moc rád lezl do koupelny. A proč toho nevyužít, když už jsme oba byli tak krásně nazí. Otřásl jsem se jen nad tou vzpomínkou. Hnusný. Moc hnusný.

„Večeře je hotová," oznámil tak chladně, jak jen dokázal a naklonil se dovnitř koupelny, aby vytáhl z dveří klíč. To bylo všechno. Pak beze slova zmizel.

Úzkostně jsem zakňoural a několikrát se pořádně nadechl, než jsem se vůbec odhodlal k tomu vypustit vanu, osušit se, naházet na sebe oblečení a jít dolů. Bylo by snesitelnější, kdyby začal křičet nebo mi v afektu vrazil pár facek. Pak by to bylo za námi a bylo by to zase dobrý. Takhle se jistě bude zlobit po zbytek večera a to pro mě zrovna ten den byla ta nejhorší můra.

„Neuvědomil jsem si to. Opravdu," pípl jsem tiše a postával hloupě mezi dveřmi do kuchyně. „Bylo to automatický," zamrkal jsem a snažil se vyhodnotit, jak moc zlý to je.

„Pojď se najíst," zavrtěl hlavou a posunul můj talíř blíž k židli, na kterou jsem si sedával. Tohle bylo přinejmenším v prdeli. Podělal jsem celej skvělej večer. Výborně, Connore.

„Nejdříve mě potrestej," prohodil jsem odhodlaně a docoural se k němu, abych si před něj mohl kleknout. Trest to vyřeší a bude to zase dobrý. Určitě ano.

„Nebudu tě trestat za to, že ses zamknul v koupelně," zasmál se hloupě, aniž by mi věnoval jediný pohled. „Pojď se najíst. Budeš to mít akorát tak studený."

Znovu jsem tiše zakňoural a kleknul si. Hodlal jsem si stát za svým. Tohle jsem pokazil. Navíc mě ničilo to, jak se mnou teď jednal. Jako bych byl k ničemu. Jenže já přeci takový nebyl. Udělal jsem mu radost, ještě před chvíli tam dole v herně. Udělal jsem tam radost nám oběma a teď tu zase bylo to neskutečně děsný ticho. Tlačil mě z toho žaludek a neměl jsem nejmenší pomyšlení na jídlo. Chtěl jsem to urovnat. Hned teď. Vlastně jsem ani nechápal proč. Možná jsem pořád zůstat uzamčený na tom pěkném místě v mé hlavě, protože jinak bych si jistě uvědomil, jak hloupě se v tu chvíli chovám.