All I ask for is a little bit of pain

47

          

Jako první vstal od stolu Troye a vydal se k nim v poměrně svižném tempu. Já chtěl utíkat přesně na druhou stranu nebo ještě lépe skákat z okna. Dělal s nimi pohovor, takže věděl, kterého z nich jsem tu měl dnes mít na starost. Udělal to schválně? Věděl, že bych žárlil? Nebo by bylo moje žárlení oprávněný? Protože tohle štěně rozhodně bylo důvodem k žárlení. Nespokojeně jsem se ošil a šel se představit. Stáli tam jako dva největší joudové, menší schovaný za tím usměvavým Krasoněm. Vlastně jsem moc nechápal, jak to udělali, aby přišli oba ve stejný čas, ale nehodlal jsem se tím trápit. Mým úkolem teď bylo držet štěně od Troye, a jestli tu spolu někdy zůstanou sami, tak si definitivně balím a vracím se zpět k Harrymu. Bože, co jsem to dělal se svým životem. Byl to nesmysl. Troye o tohle štěně nejspíš nestál a bylo velice nepravděpodobný, že by si ho vůbec mohl vzít do herny. I tak mě ale ten kluk znepokojoval. A ten úsměv byl na pár facek. Možná měl nějakou vrozenou vadu, protože to vypadalo, že se nikdy usmívat nepřestane.

„Connor," vydechl jsem co nejsebevědoměji a potřásl si s nimi rukou hned po tom, co je Troye přivítal. Chtěl jsem vrátit klíč od koupelny. Udělám si tam pelech a budu psát odtamtud. Geniální. Vlastně naopak. Můj Pán tu s nimi rozhodně nemůže být sám. Nemůže tu být sám s ním. „Ukážu ti, kde co je," zamrkal jsem směrem ke kudrnáčovi a zmizel s ním rychle z kanceláře. Potřeboval jsem ze sebe tohle nějak dostat. Stiskl jsem si prsty modřinu na zápěstí a pomalu vydechl. Jestli mi Troye večer nenařeže, tak se zhroutím. Definitivně.

„Jdeš mi ukazovat práci mimo kancelář?" zasmál se energeticky a neustále na mě zíral. Byl jsem z něj nervózní. Mohl sotva vyjít ze školy, neměl mě znervózňovat. Pěkně blbá konkurence.

„Kávovar. Bez kávy se tu pracovat nedá," zamumlal jsem a zahnul do kuchyňky. Budu teď ještě vůbec nosit kávu Troyeovi já? Povzdechl jsem si a jen nad sebou pokroutil hlavou. „Je fajn si koupit nějakou cestou, aby se člověk ráno nezdržoval a pak sem jen chodit doplňovat další dávky kofeinu," zasmál jsem se nejistě a ukazoval mu, kde jsou hrnečky a jak s tím kávovarem vůbec zacházet.

„Tím se nezatěžuj, já stejně kávu nepiju," mávnul rukou a rozhlížel se kolem.

„Tahle práce tě naučí. Troye umí být ohledně článků dost přísný," zabroukal jsem tiše a radši rovnou udělal kávu pro mě i mého Pána.

„Říkáme mu jménem?" povytáhl zvědavě obočí a zhoupnul se na patách. Měl tolik energie, aniž by si dal kávu? Frčel na něčem tvrdším? Možná jo. Tenhle kluk byl pochybná existence sám o sobě.

„Jo, všichni si tu říkáme jménem, jen mu prostě vykej," pokrčil jsem rameny a vzal oba hrnečky. „Otevři mi pak dveře," prohodil jsem tiše a vracel se pomalu zpátky.

„Nojo, tak vrátnýho jsem ale klidně mohl dělat na zajímavějším místě," zasmál se hlasitě a několika dlouhými kroky došel ke dveřím. Troye z něj vyroste. Jestli měl problém se mnou, tak tohle pako sršící energii ho bude vytáčet úplně.

„Vtipný," protočil jsem nad ním otráveně oči a otevřel si nakonec loktem. Co kdybych ho shodil ze schodů a řekl, že to byla nehoda? Bylo by to moc okatý? Pro Pána bych to udělal, protože tohle jeho psychický zdraví nemůže ustát.

„Počkej," vyhrkl rychle a odstrčil mě od dveří, div jsem díky němu nerozlil kafe z hrnečků. „Můžu pomoct," šeptl a zatvářil se důležitě. Takže se uměl neusmívat. Dobré vědět.

„Stačí, když otevřeš ty dveře, vážně," prohodil jsem rezignovaně. Otravný.

„To nemyslím," zavrtěl rychle hlavou a pevně chytl kliku, aniž by ji stiskl. „Já vím, že jsme se potkali asi tak před deseti minutama, ale jsou lidi, co ti zajistí bydlení, než se to vyřeší," prohodil tiše, aniž by se vůbec pohnul.