All I ask for is a little bit of pain

5

          

Byl jsem zabalený u Tylera na gauči a asi do milionu dek a popíjel naprosto božský grog z obrovského hrnečku s kočičkami, zatímco Tyler na stole připravoval jeho zázračný lék. Byl hloupý, jestli si myslel, že mi pomůže pár tahů z malé ruličky plné zeleného štěstí, jak tomu s oblibou říkal. To už byla větší pravděpodobnost, že dostanu otravu alkoholem, než že zkusím trávu. Fuj. Už jen ten smrad. Ne. Nikdy. Jako by nestačilo, že Andy byl věčně načichlý cigaretami.

„To musí být ale moc velké trable v ráji, Con. Normálně ti bohatě stačí jedno nealkoholické pivo a celý večer nezmlkneš," zasmál se nejistě a soustředěně se kousal do rtu, když se snažil všechno poskládat na malinký papírek.

„V ráji?" vyjekl jsem a hystericky se zasmál, načež jsem se znovu poradně napil z hrnečku.

„Do dnes si o něm neřekl jediné špatné slovo, Connore," prohodil a na jeho rtech si pohrával zvláštní úšklebek. „Proč mi prostě neřekneš, co se stalo, hm? Já bych tě odsuzoval vážně jako ten poslední," pousmál se a přejel jazykem po papírku, aby ho mohl následně přilepit ke zbytku ruličky. Prudce jsem vydechl, pokroutil hlavou a pro jistotu se znovu napil. Nechtěl jsem o tom mluvit. Jen jsem se chtěl uklidnit. Opít a usnout. Jestli Troye zítra nebude mít sluníčkovou náladu, tak zhebnu.

„Tak ze sebe alespoň sundej tu mikinu. Musí ti být hrozné horko," pokračoval, pořád nahozený ten hloupý úsměv. Nejspíš se prostě nikdy netvářil jinak. Otravné.

„Ne," zaprotestoval jsem a víc si přitáhl vrchní deku ke krku. „Je mi skvěle. Teplo. Skoro. Prostě fajn," zabrblal jsem.

„Mhm a zítra do práce půjdeš taky takhle? V tomhle oblečení?" nakrčil zvědavě čelo a pohrával si v ruce se zapalovačem.

„Musíš mi to připomínat, huh?" odložil jsem naštvaně hrneček na stolek a schoulil se na gauči do klubíčka. Možná to stačilo jen přespat. Dělat, že se nic nestalo. Že nebyl žádný Andy, který mi pomotal hlavu. Bože. Nemohl jsem to Tylerovi říct. Akorát by se smál a říkal, jak měl pravdu. Bylo by to pro něj typické.

„Tak mi prostě pověz o tom, co se stalo. Nikomu to nepovím, slibuju," šeptl a zapálil si ubaleného špeka, pohled zalomený neznámo kam. Pozitivní ale bylo, že nekoukal na mě. Tak nějak mě to uklidňovalo, aniž bych dokázal vysvětlit proč.

„Vzpomínáš, když jsi mi říkal, že mě nikdo nebude dejtit bez toho, aby se mnou chtěl spát?" špitl jsem a více objal křiklavě růžovou deku.

„Nepřekrucuj to, Con. Říkal jsem, že ti nikdo nebude malovat zadek, aniž by neměl potřebu si s tebou užívat," natáhl další kouř do plic. „Ale ano. Tak nějak matně pamatuju," pokýval jemně hlavou. Líbilo se mi, že si ode mě pořád držel odstup. Neobjímal mě. Nechlácholil. Přitom musel vědět, že je to v háji. Nikdy bych se mu jinak neohlášený neobjevil přede dveřmi. Rozhodně ne v takovém stavu. Proklatá zima. Vážně jsem si myslel, že se z toho moje tělo vzpamatuje o dost rychleji. Vlastně se ani nic nestalo. Zvládl jsem už o moc šílenější věci. Nešlo o tu bolest. Ta byla v pořádku. Jenže ten pocit, že nehodlal přestat, byl až příliš nechutný. Zvláštní, že to muselo dojít až tolik daleko, aby mi vážně došlo, že Andy nejspíš úplně nebude přítel pro mě. Nebo já pro něj. Jako by na tom záleželo.

„Tak jsi měl pravdu," pokrčil jsem rychle rameny a zavřel oči, abych se před ním hloupě nerozbrečel. Nechtěl jsem bulet. Ne kvůli Andymu. Nestál za to. To už bylo možná lepší brečet kvůli vlastní hlouposti.

„Byla to jen otázka času, blázínku. Jsi moc krásný na to, aby se tě nikdo nedotýkal," mrkl na mě a podal mi tu malinkou věcičku. „Uleví se ti, uvidíš."