All I ask for is a little bit of pain

18

Zvedl jsem rychle hlavu za hlasem svého šéfa a ošil se. Nedokázal jsem se rozhodnout, kterého z nich jsem v tu chvíli proklínal víc. Andy stál jen malinký kousek ode mě a v obličeji byl teď úplně rudý, pravděpodobně vytočený tím, že na mě vůbec někdo mluvil. Troye, na druhou stranu měl jen zvědavě povytažené obočí a pohledem těkal po celém mém těle. Možná by si mě vůbec nevšímal, kdyby se celé mé tělo hloupě netřáslo.

„Konečně jednou včas. Pojďte rovnou se mnou, prosím," pokračoval Troye svým typickým, nadřazeným tónem, prohlížeje si Andyho záda. Nechtěl jsem nikam chodit ani s jedním z nich. Ale u Troye byla alespoň nějaká šance, že šlo o něco pracovního. Vlastně nebyl důvod s ním teď nejít. Troye nevěděl o mně a klubu. Nemohlo v tom být nic jiného. V tichosti jsem přikývl a nevědomky přikrčený se proplížil kolem Andyho. Pořád jsem tak nějak čekal na to, že mě zarazí nebo se alespoň začne dohadovat. Kupodivu si ale jen odfrkl, pokroutil hlavou a pokračoval dál poloprázdnou ulicí, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Trvalo to jen pár vteřin, než se rozvibroval mobil v mé kapse. Dvě zavibrování a konec. Tedy, vlastně jen na chvíli. Pak se to celé několikrát opakovalo. Dělalo se mi špatně jen z pomyšlení na to, co v těch zprávách bude. Rychle jsem zavrtěl hlavou a proklouzl kolem Troye, vcházeje svižným krokem do dveří. Zešílím, jestli bude mít nějaké připomínky.

Proběhl jsem kolem recepce a zapadl do výtahu, naivně doufaje, že mě Troye nechá o samotě. Potřeboval jsem to celé tak nějak vydýchat. Uklidnit své tělo. Všechno by to šlo o moc lépe, kdyby mi přestal alespoň na malou chvíli vibrovat telefon. A taky, kdyby Troye nenastoupil na poslední chvíli za mnou. Za celou dobu, co jsme tady společně pracovali, jsme spolu nikdy nejeli sami jedním výtahem. Proč zatraceně dnes? Nechtěl jsem u něj být tak blízko. Bylo to nepříjemné. Tak nějak.

„Ten člověk byl Váš přítel?" zeptal se zvědavě hned, jak se zavřely dveře výtahu. Zmetek. Tohle nebylo fér. Andy si mě alespoň odchytl někde, kde jsem před ním mohl utéct.

„Bývalý přítel," opravil jsem ho tiše a opřel si hlavu o stěnu výtahu. Možná bych se vážně měl naučit chodit po schodech. Už jen z principu. Tam bych před ním utekl. Nebo bych mohl hlasitě funět a dělat, že ho neslyším.

„Moc nevypadal na to, že by si takový fakt uvědomoval," prohodil neutrálně. Nedíval jsem se na něj, zíral jsem tupě do stropu, ale i tak jsem věděl, že si mě celého prohlížel. Nepříjemné.

„To není Vaše věc," zamračil jsem se a natiskl se více na stěnu. Troye byl ten poslední, komu jsem se chtěl s tímhle svěřovat.

„Myslím, že je, pokud Vás tolik rozhodil," zaprotestoval s dlouhým povzdechem. „Dělá Vám takové scény často?"

„Není. To. Vaše. Věc," zavrčel jsem podrážděně a probodl ho pohledem. „Nechci se o tom bavit."

„Prima, tak já budu příště to oslovení ignorovat," zabroukal a mírně naklonil hlavou. „Protože pokud to nevadí Vám, tak na tom není co řešit. A Vám to očividně nevadí," prohodil s mírným nezájmem. Nechápal jsem, proč ho to tolik zajímalo. Tak mi řekl lásko. Nebylo na tom přeci nic zase tak divného.

„Díky," přikývl jsem a úlevně vydechl, když se konečně ozvalo slabé cinknutí a otevřely se dveře výtahu. Jo. Definitivně už budu chodit jen po schodech.

„K tomu není důvod. Jen zkuste příště tu kávu udržet v rukou. Nemuselo by to pro Vás být nic těžkého," zamručel podrážděně a pomalu vystoupil z výtahu. Sevřel jsem ruce v pěst a zavřel oči, ve snaze se alespoň trochu uklidnit. Proč si tyhle jeho hloupé poznámky nemohl odpustit? Bylo to tak moc zbytečné. A nejhorší na tom bylo, že nějaká část mého já toho tak nějak litovala. Měl mě za neschopného?