All I ask for is a little bit of pain

73

Dlouhou dobu jsem se nebyl schopný vůbec pohnout. Přišlo mi, že celé mé tělo je paralyzované. Pán na mě ale nijak nepospíchal. Držel si mě u sebe na klíně a prsty mě hladil ve vlasech a po pažích. Ne vždy mi byl jeho dotek příjemný, ale snažil jsem se soustředit jen na to pěkné. Neměl jsem sílu na to, abych ho upozornil na chvíle, kdy to bylo nepříjemné. Navíc jsem věděl, že to nedělá záměrně. Objevoval moje tělo po malých kouskách, za což jsem mu byl opravdu vděčný. Snažil jsem si zapamatovat co nejvíce nepěkných doteků, abych mu je pak mohl zpětně popsat. Jistě by se těch samých míst už nikdy nedotknul, kdybych mu o nich řekl. Ujížděl jsem na jeho pečlivosti. Bylo mi skoro líto, že dnešní noc nestrávím v posteli s ním, ale byl jsem už naplno rozhodnutý. A čas sám se sebou jsem už opravdu potřeboval. Nemohlo mi to nikterak uškodit.

„Nemáš v té místnosti okna," šeptl jsem unaveně a konečně se k němu víc přitulil. Neměl jsem nikdy strach ze tmy, ale teď mi to dělalo maličko starosti. Měl jsem tam být úplně sám. Bez Pána. Bez mého Pána, který věděl, jak na mě.

„V herně taky ne," zavrněl a letmo mě políbil do vlasů. „Nemusíme to dělat dnes, pokud se na to necítíš. Nechci na tebe tlačit. Je to těžké pro každého."

„Ne," zavrtěl jsem pomalu hlavou a zkusil se narovnat tak, abych na něj zase viděl. „Chci to udělat dnes. Jen ta tma. Je to divný, ale trochu mě to bubákuje," přiznal jsem tiše.

„Je tam kamera, která zvládá tmu a navíc snímá i zvuk. Budu u tebe hned, jak uslyším nebo uvidím, že je něco špatně, okay?"

„Okay," přikývl jsem a navlhčil si jazykem rty. Měl jsem žízeň, i když už jsem od Pána dostal celou sklenici vody. „Zvládnu to. Pro tebe, Pane."

„Nepochybuju o tom. Jsi moje statečný kotě," zabroukal energeticky a zvednul se, zatímco mě držel v náruči. Tiše jsem zamručel a zkusil se ho chytit kolem krku. Bolelo mě celé tělo. Teď, když jsme se pohnuli, jsem zase moc dobře věděl, kam všude se dostala ta zákeřná tekutina. Pořád to pálilo. Usmál jsem se a palcem přejížděl po Pánově kůži. Cítil jsem se parádně. Bolest mě držela při vědomí a přiváděla mě přesně na to místo, které jsem tak miloval. Bál jsem se, že začnu plakat. Bylo to opravdu intenzivní, což se nestávalo moc často. A já to teď rozhodně nechtěl pokazit pláčem. Pána by to vylekalo, což jsem nechtěl. Nebyl důvod k panice. Všechno šlo dobře.

Tiše jsem zamručel, když Pán otevřel dveře do chladné, malé místnosti a automaticky jsem se k němu víc přitisknul. Byla tu už sice připravená deka, ale i tak mi bylo jasné, že tohle bude zatraceně těžká noc.  A taky dlouhá a nepříjemná. Osamocená. V hnusný, ošklivý tmě.

„Nevyspíš se, jestli mě budeš celou noc hlídat," šeptl jsem, když mi přicvaknul pomocí zámečku řetěz k obojku. Byl to zajímavý moment. Moc nový. Věděl jsem, že se pro mě zase vrátí a že se mi rozhodně nemůže nic stát, ale spolu s tím zvukem mým tělem projel pocit, který jsem ještě neznal. Musel jsem se ošít a pořádně se nadechnout. Hloupá nervozita. Pořád jsem netušil, co mě tedy čeká. Tma sama o sobě uměla být pěkným zlounem.

„Ty taky ne, je to fér," prohrábl mi pomalu vlasy a narovnal se. „Barvy, jasný? Chci, abys je dnes používal. Rozumíš?!"

„Rozumím, Pane," vyhrkl jsem automaticky a sám pro sebe se pousmál. Líbila se mi ta přirozenost. Jako bych tohle nedělal poprvé. Najednou jsem věřil sám sobě. Tohle přece dokázat musím. Pán mi věřil. To bylo všechno, co jsem potřeboval.

„Uvidíme se ráno," prohodil ostře a rychle za mnou zavřel dveře. Byl přísný, ale mně bylo jasné, že musel odejít dřív, než vyměkne. Neměl jsem mu to za zlé. Nejspíš vůbec nepředpokládal, že bych to mohl zvládnout. Jenže on teď nemohl vědět, co se mi honí v hlavě. Díky té scéně v herně jsem se cítil až moc sebevědomě. Tma mě sice pořád děsila, ale vůbec jsem si nepřiznával, že tu je. Zavřel jsem oči, přikryl se a soustředil se jen na to, jak se deka otírá o moje dělo. Nebyla vůbec k poňufání. Naopak. Hnusně kousala, což mi teď hrálo do karet. Možná další skvělý nápad mého Pána. Věděl, že bolest miluju. Stejně tak to ale mohla být náhoda.

Zavrtěl jsem maličko hlavou a kousl se do rtu. Měl jsem najednou tolik času na přemýšlení. Ze začátku to bylo pěkný. Myslel jsem jen na to, jak hezky to vyšlo. Jak jsem se zbavil Andyho. Jak Aaron vůbec není hnusný blb. Na to, jak perfektního Pána mám. Jenže pak se moje myšlenky přenesly úplně někam jinam. Na hnusný nápady. Nesnášel jsem to, ale nemohl jsem s tím v tu chvíli nic dělat. Ležel jsem na matraci, uprostřed tmavého pokoje a kolem mě mohlo být tolik příšer. Nejhorší bylo, že nepomáhalo vůbec nic. Lehnout si na záda byl nesmysl. Dříve jsem míval spánkové paralýzy dost často a věděl jsem, že na zádech spát nesmím. Bylo to, jako bych o to přímo prosil. Jenže na boku jsem taky ležet nemohl. Něco mohlo ležet přímo za mnou.

Bláznil jsem.

Byly to nesmysly.

V té místnosti nic být nemohlo a já to věděl až moc dobře.

Postavil jsem se zpomaleně na čtyři a couval tak dlouho, dokud jsem necítil tah řetězu za obojek. Vítězně jsem se pousmál a šel proti tahu řetězu. Tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval. Přivedlo to moje myšlenky zpět k Pánovi. K chlapovi, který teď jistě seděl u svého notebooku a kontroloval každý můj pohyb. Stačilo by jistě hlasitěji zakňourat a byl by u mě.

Udělal jsem ještě malý krok dozadu a sklonil hlavu. Cítil jsem se dokonale. Věděl jsem, že někomu patřím. Nikdy dřív jsem tohle nepoznal, ale teď jsem si byl jistý, že přesně tohle jsem hledal. Paradoxně jsem to našel na zatraceně děsivým místě. Jenže teď, když jsem byl na čtyřech uprostřed místnosti, jsem se vůbec nebál. Vnímal jsem jen obojek na mém krku a to, jak božsky jsem se jen díky tenkému proužku kůže cítil. Rozhodně ale nešlo jen o obojek kolem mého krku. Šlo o víc. O to, že jsem konečně patřil někomu, kdo si mě vážil. Někomu, kdo mi tu udělal domov a hlavně někomu, kdo mě tu chtěl, i když moc dobře věděl, že to se mnou nebude mít ani maličko lehký.