,,Je mi to moc l-líto. V-vzbudil j-jsem s-se pozdě," vzlykal jsem a tulil s k miláčkovi.
Cítil jsem úlevu, ale zároveň i to, že je ve mě něco hodně špatně. Něco uvnitř... Ale pak, když jsem chtěl promluvil, nemohl jsem. Jen mě silně bodlo v krku a vyšel ze mě divný zvuk. Jako bych v krku něco měl, ale to nebyla pravda.
,,Zlato, v pořádku?" šeptl jsem a pohladil ho ustaraně po tváři.
Podíval jsem se na něj a opět se pokusil říct svou otázku ale.. nic. Nešlo to. Proč nemůžu mluvit když ho opět mám u sebe..?? Chytil jsem se pomalu za krk.
,,Zlato, Kara tě prohlídne," usmál jsem se. ,,Pojď."
Kara? Tohle je opravdu realita? Pořád jsem byl silně zmatený, ale nechtěl jsem od něj. Chytil jsem se ho za ruku a nechal sebou manipulovat.
Dotáhl jsem Masaa do obýváku, kde seděla plačící Kara v Satově náruči a na křesle doktor, co nás přivezl. ,,Potřebuji, abyste se podívali na Masaův krk. Nemůže mluvit."
Všichni se na mě podívali a já z toho byl nervózní. Pak se mi ale na chvilku zatmělo a na místě, kde oni seděli se na mě mračily bílé oči, které v zápětí zmizely. Zmateně jsem zamrkal. Zase bylo vše v pořádku..
Kara pomalu vstala a prohmatala Masaovi krk. ,,Jen se zadřely hlasivky, za pár dní to povolí. Teď si ale běżte lehnout," rozkázala.
Byl jsem opravdu zmatený, ale nijak jsem neprotestoval a nechal se odvést do postele. Když jsem se na ně ale na chvilku otočil, opět se mi tam nachvilku ukázaly ty oči.. nelíbilo se mi to..
,,Zlato. Jsem tu s tebou. Všechno je v pořádku. Jsem naživu," broukl jsem a lehl si k miláčkovi.
Nešlo se neusmát. Ta slova byla úžasná... Tak moc. Opatrně jsem ho pohladil po tváři a pak se k němu nahnul, abych ho políbil.
Políbil jsem miláčka a usmál se. ,,Všechno je v pořádku. Bude. A teď bysme se měli prospat."
Jen jsem lehce přikývl a přitiskl se k němu. Opatrně ale naléhavě.
Natiskl jsem se na miláčka, přikryl nás a zavřel oči.
Poslouchal jsem jeho srdce... Opravdu je tady. Nebo je i tohle iluze? Nevěděl jsem.. ale nakonec jsem zavřel oči a později i usnul.
Usnul jsem. A probudil se až ráno. U mého miláčka.
Asi jsem spal hodně dlouho. Nic se mi nezdálo a nebo jsem o tom nevěděl.
Spokojeně jsem Masaa sledoval a hladil po tváři.
Pomalu jsem otevřel oči a pousmál se, když to první, co jsem viděl, byl on. Opatrně jsem chytil jeho ruku na své tváři a stiskl jí.
,,Dobré ráno zlato," usmál jsem se a hladil ho palcem po tváři.
Přivřel jsem spokojeně oči, ale moje spokojenost skončila, když jsem mu taky chtěl popřát dobré ráno.
Všiml jsem si změny jeho výrazu a tak jsem se usmál. ,,Nesmutni zlato. Budeš v pořádku."
Jen jsem přikývl a... opatrně ho pohladil po hlavě. Nebolí ho to po té operaci? Pokud jsem opravdu v realitě.
Trošku jsem usykl, hlava mě pořád pobolívala, ale teď je hlavní Masao.
Ucukl jsem rukou a omluvně ho pohladil po tváři. Moje láska...
,,Půjdeme za dětmi? Měly by taky vidět maminku," usmál jsem se.
Přikývl jsem a jemně ho políbil. Pak jsem si pomalu sedl na okraj postele.
Pomalu jsem vstal a pak pomohl i Masaovi.
Lehce jsem se na něj zamračil. To já bych měl pomáhat jemu. A tak jsem taky hned na to udělal a odvedl ho pomalu za dětmi.
Spokojeně jsem šel po Masaově boku a držel ho za ruku. Když jsme vešli do pokoje, oba naši miláčkové se k nám s pláčem přihnali a objali nás.
V tenhle moment jsem si už byl naprosto jistý, že se mi to nezdá. Že tohle je skutečné. Usmál jsem se a rozbrečel štěstím. Zároveň jsem je všechny najednou objal.
,,Mamii," křičeli oba štastně, plakali a objímali mě a Masao nás objal všechny.
Odmítal jsem je pustit, nemohl jsem. Jen jsem se jemně usmíval a nechal slzy štěstí téct po mé tváři.
,,Miluju vás. Všechny," usmál jsem se a šťastně je tiskl. ,,Už bude všechno dobrý."
Najednou mi Toshu utřel tvář a Kara se ke mně nahla a dala mi na tu tvář pusu. Tolik je miluju.. a tak moc jim to chci říct..
,,Děti moje. . . .taťka má teď problémy s hlasem, ale to se brzy spraví a všechno bude v pořádku."
Vděčně jsem se na něj usmál a políbil ho. Pak přišel Sato i s Karou a usmívali se na nás. "Moc vám to spolu sluší kluci." Broukla Kara.
,,Však vám dvěma taky. Jen nějaké děťátko tomu chybí," uculil jsem se.
Kara zrudla a s lehkým úsměvem uhnula pohledem. Sato jí pohladil po tváři a políbil. "Ještě je čas." Broukl tiše.
,,Jistě," usmál jsem se a objímal mé tři miláčky.
Naše malá Kara pak na chvilku odběhla a vrátila se až s papírem v ruce a dala ho Marimu. Bylo tam něco nakresleného.
Kara mi donesla obrázek. Byla to jen dětská malůvka, ale i přes to jsem poznal, že jsme to my. Naše rodina. ,,Oh zlatíčko, to je nádherné," usmál jsem se a objal ji.
Všichni jsme se objímali docela dlouho. Ani jsem si nevšiml, že Kara a Sato zase někam utekli. No, ale když nás zavolali na jídlo, bylo to jasný.
,,Tak pojďte. Najíme se a pak strávíme zbytek dne jako jedna velká rodina," zazubil jsem se a pomaličku se narovnal.
Já přikývl a vzal děti do rukou. K Marimu jsem se nahnul a i s dětmi mu dal pusu. Pak jsme šli do kuchyně.
Spokojeně jsem se usmál a všichni jsme zasedli ke stolu. Ještě že je tak velký.
Kara nás všechny mile překvapila. Připravila nám chutnou, voňavou rybku. Po chvíli přišli i bratři a doslova jim jiskřilo v očích.
,,Mmmm, rybička," zavrněl jsem. ,,Dobrou chuť," popřáli jsme si všichni navzájem a pustili se do jídla.
Opět mi bylo líto, že nemůžu mluvit, ale pousmál jsem se, když mi Kara podala mojí porci.
,,A Masao vám samozřejmě také přeje dobrou chuť," usmál jsem se a pohladil ho po rameně.
Uculil jsem se na něj a políbil ho na ouško. Tak moc ho miluju. Pak jsem ale i s ostatními začal jíst.
Jedl jsem a přitom si všiml, že mám dost dlouhé drápky. Tak jsem hned po jídle vstal a utíkal do koupelny.
V klidu jsem dojedl a pak po všech uklidil nádobí do myčky. "Masao, pojď sem, ještě se ti na to podívám." Usmála se na mě Kara. Přikývl jsem a nechal si zkontrolovat krk. "Mhh.. ale není to namožený. To je divný."
Ostříhal jsem si drápky a v zrcadle jsem si všiml, že mám na hlavě krev. Ale jen zaschlou. Tak jsem si rovnou hlavu umyl.
Lehce jsem polkl, jak po mě Kara chtěla. Zamyslela se, ale pak už mě nechala. "Zatím si můžeš jít odpočinout."
Spokojeně jsem se prohlédl v zrcadle a pak jsem šel do kuchyně.
Jen jsem na to kývl a pak se usmál na svého miláčka. Přišel jsem k němu a opatrně ho objal. Tak strašně moc mu chci říct, jak ho miluju...
,,Já vím zlato," usmál jsem se, když mě objal. ,,Taky tě miluju," zašeptal jsem a políbil ho. Naprosto ho chápu a vím, co by mi chtěl říct.
Musel jsem se do polibku uculit. Je tak úžasný. Ještě jsem náš polibek prohloubil.
Líbal jsem Masaa a zajel mu rukama do vlasů. Ale vyrušili nás bratři. ,,Pane Masao, pane Marite . . .. . myslíme si, že už můžeme jít domů," broukl Tomi.
Spokojeně jsem zamručel a pak se podíval na kluky. Už? No jo, ale já jim chtěl ještě něco říct... Naznačil jsem jim, ať chvíli počkají a já si odběhl pro papír a tužku.
,,Chvilku počkejte kluci, Masao by vám chtěl něco říct," usmál jsem se a čekal na něj.
Přiběhl jsem zpět a rychle začal psát: Kluci, mám ještě podezření na to, že se na Neko změní i Yumi. Dávejte na to pozor a kdyby byl problém, víte za kým jít. Usmál jsem se a zprávu jim ukázal.
Kluci si zprávu přečetli a Yumi se trošku zarazil, ale Tomi ho hned objal. ,,Neboj se Bráško. Jsme bráškové a zvládneme spolu všechno."
Dal jsem Yumimu ruku na rameno a povzbudivě se pousmál. Pak, k mému překvapení, mě i Mariho objali.
,,Ach kluci, budete i chybět," broukl jsem a opětoval jim objetí. ,,My se určitě někdy přijdeme podívat na návštěvu," broukl Tomi.
Usmíval jsem se, ale pak nás všechny překvapil Kami, který byl normálně potichý. "Mám vás rád! Děkuji!" Jiskřilo mu v očích štěstí a s berličkama se opatrně přitiskl k Tomimu.
,,Jste úžasní kluci. Rádi vás tady v našem domečku uvidíme," usmál jsem se a každému dal pusu na čelo.
Já je všechny objal a pak už jim jen zamával, když odcházeli. Děti se s nimi taky stihli rozloučit a to samé i Kara a Sato. Šťastně jsem chytil Mariho za ruku a propletl si s ním prsty.
,,Miluju tě," zavrněl jsem a dlouze miláčka políbil.
Pootevřel jsem pusu abych odpověděl, protože mi to prostě nedocházelo, že ještě nemůžu... Ale díky němu jsem ani nemusel. Je tak úžasný. Zavřel jsem oči, chytil ho za tváře a zapojil se do polibku.
,,Kluci . .. . běžte si odpočinout," řekla Kara. ,,Měli jste toho hodně a ty Mari musíš pořád odpočívat."
Podíval jsem se na Karu a přikývl. Jako správný a zodpovědný manžel jsem ho odvedl do ložnice a uložil ho do peřin v posteli. Pak jsem si k němu lehl.
,,Vyspinkáme se a zítra třeba už bude líp a zeptáme se Kary, jak to vypadá," usmál jsem se a zavřel oči.
Kývl jsem, dal mu pusu na nos a opatrně se k němu přitulil. Pak už jsem zavřel oči, abych spal nebo aspoň odpočíval.
Po chvilce jsem usnul a spokojeně se k miláčkovi tulil.