Kara mě dovedla do operačního sálu, kde jsem si lehl a zavřel oči. Poslední, co si pamatuju bylo, jak jsem slyšel ostatní doktory a pak jsem usnul. Něco mi píchli.
Doma jsem neměl na nic náladu. Nechtělo se mi jíst, pít, povídat si nebo na cokoliv koukat. Strašně jsem se bál. Sato mi řekl jen to, že mi pomůže se tady o vše postarat.
Byl jsem mimo, ale najednou jsem stál doma v ložnici. Masao seděl na posteli a vedle něj byl můj bráška. ,,T-toshu?" špitl jsem.
Byl jsem sám docela dlouho. Nevěděl jsem, jak bych se měl srovnat s... TOU možností. Pak ale vrzly dveře a vešly děti. Nic neříkaly. Jen si sedly, každý z jedné strany vedle mě a objaly mě. Já je po chvíli taky.
,,Ano Mari. Zůstaneme už navždy spolu ano?" usmál se, vstal a objal mě.
"Děkuju.." Šeptl jsem k dětem a víc je stiskl. Byly mi větší oporou, než bych čekal. "Tati, měl by sis odpočinout.." šeptl Toshu.
,,Moc bych to chtěl," šeptl jsem a tiskl se k němu. ,,Budeme spolu navždy bráško," usmál jsem se a podíval se na Masaa.
Podíval jsem se na něj a zamyslel se nad tím. Je pravda, že jsem se cítil vyčerpaně, ale vím, že bych nebyl teď schopný usnout. "Ne Toshu.. já teď opravdu nemůžu.. ale vy klidně spinkejte." Pohladil jsem ho po hlavě a Kara mě víc stiskla. Zase tiše plakala..
Masao seděl na postel, ale když jsem se podíval pozorněji, Masao se rozplýval. ,,Nee, to nee."
Položil jsem Karu hlavou na svůj klín a jemně ji hladil ve vlasech. Toshu se ke mně opět přitiskl. Tohle bude těžký...
Toshu se na mě nechápavě podíval a pohladil mě po tváři. ,,Ale bráško, teď můžeme být spolu. Navždycky."
"Já.. chci maminku..." Zavzlikala Kara. Zvedl jsem jí, objal a i s ní a s Toshuem si lehl. "Určitě to zvládne.." Šeptl jsem a snažil se tak přesvědčit i sebe.