Zatím co Mari v ložnici spinkal, já si v obýváku i s Karou a Satem hrál s dětmi, které se vzbudily. Spát se jim už nechtělo.
Pomaloučku jsem vstal z postele. Bylo mi nějak špatně. Navalilo se mi a ihned jsem utíkal na záchod. Vyzvracel jsem se a zůstal chvíli sedět na zemi.
Všichni jsme slyšeli ten dávivý zvuk ze záchoda. Předal jsem Toshua Kaře a šel za Marim. "Lásko, copak je?" Klekl jsem si k němu, dal mu všechny vlasy na záda a hladil ho jemně po nich, aby se v klidu vydýchal.
,,Mně je š-špatně," špitl jsem. A pokusil se postavit. Ale akorát jsem klesl zpátky. Bylo mi dost zle.
"Tsss.. chvilku lásko." Vzal jsem kýbl, dal mu ho k posteli a pak přišel pro něj. "Zvednu tě." Oznámil jsem mu, vzal ho do náruče a uložil do postele. "Kýbl máš hned tady. Ještě raději dojdu pro Karu." Dal jsem mu pusu na čelo.
,,D-děkuju," šeptl jsem a vydechl všechen vzduch z plic. Bože mně je zle.
Za chvilku jsem ji dovedl k Marimu a ona se o něj ukázkově postarala. "Hezky lež a odpočívej." Byla její poslední rada.
,,J-jo," špitl jsem. Kara mi řekla, že je to jen nevolnost, že jsem asi něco špatnýho snědl. Kdyby mě aspoň nebolelo břicho. . .
Chytil jsem ho za ruku a tiše se mu omluvil... Jediné jídlo, které dostal bylo ode mě..
,,L-lásko . . . n-nemůžeš . . . za to," vysoukal jsem ze sebe a pak to na mě přišlo zas. Rychle jsem se zvedl a vyzvracel se do kýblu.
Pomohl jsem mu kýbl přidržet a pak jsem ho opět uložil. "Mari, zkus usnout. Bude to pro tebe nejlepší." Pohladil jsem ho po tváři a lehl si na druhou stranu postele k němu.
Znovu jsem si lehl a po chvíli jsem usnul. Naštěstí.
Opatrně jsem vstal z postele, když už spal a šel jsem za Karou, abych se mohl postarat o děti.
Probudil jsem se o pár hodin později. O moc líp mi nebylo. Rychle jsem se zvedl, vyzvracel se a pomalu vstal a šel na záchod.
Sato a Kara usnuli v objetí na gauči a děti spaly v mé náruči. Seděl jsem v jednom ze dvou křesel a broukla si tichou melodii, která se postupně tvořila v mé hlavě.
Došel jsem si na záchod a pak se podíval do zrcadla. Byl jsem bílej jako stěna. Pomalu jsem ťapkal do obýváku, abych se podíval na drobečky.
Uslyšel jsem kroky, tak jsem se vyklonil z křesla a usmál se na Mariho. "Lásko, pořád jsi bílý.. furt je ti špatně?" Optal jsem se a pomalu i s dětmi vstal.
Jen jsem přikývl a podíval se na drobečky. Oba dva pokojně spali, tak jsem se pomalu otočil. Rozešel jsem se do ložnice, ale u dveří jsem se zastavil a chytil se pevně futer. ,,M-masao?"
Odložil jsem rychle, ale opatrně drobečky na křeslo tak, aby nespadli a přiskočil k Marimu, kterého jsem podepřel. "Ano lásko? Je to hodně zlý?"
,,N-ne, ale . .. . n-nezvládnu to dojít. M-motá se mi hlava," špitl jsem a plnou vahou se o něj opřel.
Vzal jsem ho do náruče a odnesl do postele. Přikryl jsem ho a dal pusu na čelo. "Za chvilku přijdu i s dětmi. Ale klidně už spi." Pousmál jsem se a šel pro děti. pořád spali.
,,D-děkuju," šeptl jsem a pokusil se usnout. Spánek přišel celkem rychle. Ale byl plný nočních můr. O blázinci, o vrazích . . .
Došel jsem pro děti, odnesl je do postýlky a pak se podíval na Mariho, který sebou cukal a kroutil se. Dýchal rychle a do toho něco mumlal... I když jsem nechtěl, rozhodl jsem se ho vzbudit.
Najednou se všechno začalo třást. Zakřičel jsem a trhl sebou a probudil se.
"Mari, lásko klid. To jsem já." pousmál jsem se a pomalu ho objal. Pak ale začaly plakat děti. Asi je tím vzbudil. "Už je to dobrý. Ju?" Usmál jsem se na něj.
,,J-jo . . . .. . m-miláčci," špitl jsem a zvedl se do sedu.
"Ne Mari, lež. Já se o ně postarám a pak si lehnu k tobě." Ujistil jsem ho a zas položil. Pak jsem se postaral o Karu a Toshua.
,,J-jo," šeptl jsem zase si lehl. Bylo mi pořád špatně. Po chvíli jsem zase vyzvrátil obsah žaludku do kýblu a unaveně si lehl zpátky.
Zas jsem uspal děti a lehl si k němu. Opatrně jsem ho přitiskl k sobě a dal mu pusu do vlasů. "Spinkej zlato.."
,,A-ano," šeptl jsem a přitulil se k němu. Brzo jsem usnul. A naštěstí se mi už žádné noční můry nezdály.
Asi po hodině jsem usnul taky a stále si Mariho držel u sebe.
Probudil jsem se . . . no . . . asi večer. Bylo mi už mnohem lépe. Ani se mi nechtělo zvracet, ale na jídlo jsem chuť neměl.
Stále jsem spal a ze snů mumlal jména dětí i Mariho. Zdálo se mi o nich.
Masao občas šeptl něčí jméno. Buď moje nebo miláčků. Je tak sladký, když spí. Pomaloučku jsem vstal a potichu šel za Karou, aby mě prohlídla.
Trochu jsem se přetočil, když mi zmizelo to úžasné teplíčko, ale nevzbudilo mě to.
Kara už byla vzhůru, ale Sato ještě spal. ,,Tak jak ti je Mari?" usmála se a pohladila mě po tváři. ,,Líp," broukl jsem a ona mě hned prohlédla.
Spal bych ještě teď, kdyby mě neprobudila náhlá, ale docela slabá bolest břicha. Otevřel jsem oči a viděl Jumi, jak si z mého břicha dělá pelíšek. Uchechtl jsem se a začal ji drbat.
,,Běž si ještě lehnout Mari," rozkázala mi Kara a já ji uposlechl. Masao už byl vzhůru, tak jsem si k němu lehl a po chvilce jsem se rozplakal.
Když přišel Mari, usmál jsem se na něj a jednou rukou ho objal, ale pak se mi rozplakal. "Mari, lásko co je?" Přitiskl jsem ho k sobě a hladil ve vlasech.
,,Bolí mě bříško," vzlykl jsem a stulil se do klubíčka a brečel.
"Ohh.. chceš.. prášek na bolest?" Zeptal jsem se ho a hladil po boku.
,,J-jo," vzlykl jsem a brečel. Byl jsem rád, že mi Masao donese prášek.
"Tak vydrž chvíli." Sundal jsem, ze sebe Jumi a odběhl pro lékárničku. Tam jsem našel prášky na bolest. V kuchyni jsem ještě vzal sklenku s vodou a vrátil se. "Tady máš Mari. Hlavně pomalu, ano?"
Pomaloučku jsem se narovnal a sedl si. Vzal jsem si prášek, zapil ho vodou a lehl si. Přitáhl jsem si kolena k tělu a přehodil přes sebe peřinu.
Zas jsem si k němu lehl a jemně ho hladil po hlavě, dokud neusnul a nakonec se neuvolnil.
Zdálo se mi o bráškovi. Bylo to něco jako vzpomínka na dobu, kdy jsem s ním bydlel. Jak mě každé ráno objal a večer mi dal pusu na čelo a broukal mi, dokud jsem neusnul. Tolik se mi po něm stýská.
Když už spal, přišla Kara i rozespalý Sato, oba se posadili na mou stranu postele, aby nevzbudili Mariho. Oni se jen tak objímali a já objímal Mariho. Během hodiny ti dva usnuli položení přes moje nohy, ale to mi bylo jedno, protože jsem už spal taky.
Probudil jsem se a bylo mi už dobře. Ani mě nebolelo bříško a měl jsem i chuť k jídlu. Kara i Sato leželi hned vedle mě a spali. Já pomaloučku potichoučku vstal a šel do kuchyně. Hned jak jsem za sebou zavřel dveře, opřel jsem se o zeď a rozvzlykal se znovu. Ale tentokrát ne z fyzické bolesti, ale ze smutku.
Spal jsem docela tvrdě, ale pod něčí vahou se mi začala odkrvovat noha a tak jsem se pomalu probouzel.
Strašně se mi stýskalo po bráškovi. Vybavil jsem si díky snu všechno, co jsem na něm tak miloval a uvědomil si, že už tu není. Že už mě nikdy neobejme. Že už mě nikdy nepodrbe za oušky. Že už nikdy neuvidím jeho úsměv, když se začnu chovat jako kočka. Uvědomil jsem si, že už ho nikdy neuvidím a propukl v hlasitý pláč.
Nakonec mě vzbudil hlasitý... pláč? A nebyl jsem sám. Vzbudil se i Sato a Kara. Dokonce i děti. Vylezl jsem z postele a vzal děti do náruče dřív, než se stihly rozplakat. Pak jsme šli všichni ke dveřím, které Sato pomalu otevřel a já u zdi spatřil Mariho. Brečel opravdu hodně a nevypadalo to, že by si snad ublížil. Něco ho trápí.. přišel jsem k němu, dal mu pusu na čelo a i s dětmi se na něj natiskl, Kara i Toshu se Mariho trička chytili jako klíšťata a pak nás všechny k tomu objala i Kara a nakonec Sato. "Lásko, co tě trápí..?" Šeptl jsem mu.
,,U-už ho . . .. n-nikdy neuvidím," vzlykal jsem a snažil se chovat drobečky.
Držel jsem děti s ním a nahnul se mu k uchu. "To asi ne... Ale třeba na tebe dává pořád pozor.. třeba se stále usmívá, když na tebe odněkud kouká. A určitě je za tebe moc rád a nechce aby jsi takhle plakal.. navíc je pořád ve tvém srdíčku." Dal jsem mu na ouško pusu.
,,T-tolik se. . . . . se mi p-po něm . . . stýská," brečel jsem a snažil se od nich odvrátit.
Lehce jsem se sehnul a opřel si čelo o jeho hruď. "Ach Mari..." Šeptl jsem ztrápeně.
Brečel jsem a nemohl jsem přestat. Asi bud nejlepší, když mě nechají o samotě. ,,J-já půjdu . .. p-půjdu se projít," vzlykl jsem, podal Masaovi drobečky a vstal. Prošel jsem do pokoje pro pár věcí a pak do chodby, vzal jsem si bundu a boty a šel jsem ven. Šel jsem na jedno jediné místo. Tam domů.
"Ale Mari..." Šeptl jsem spíš už pro sebe když odcházel.. bojím se, že se mu venku něco stane.. navíc když je v tomhle stavu..
Šel jsem asi hodinu. Po cestě jsem skoro nikoho nepotkal, ale i tak jsem měl na hlavě kapuci. Došel jsem až k bráškovu bytu a vytáhl z kapsy klíče.
Bylo opravdu dost pozdě... Děti spali a Sato s Karou už taky.. jen já seděl na kraji postele a očekával jeho příchod...
Odemkl jsem a pomalu vstoupil dovnitř. Za celou dobu se to tam nijak nezměnilo. Prošel jsem byt celý a prohlížel si ho. Pak jsem si uvědomil, že jsem jen tak utekl, vzal jsem mobil, co jsem si půjčil od Masaa a zavolal Kaře.
Zaslechl jsem z pokoje pro hosty tiché zvonění... To Bude Kary. Povzdechl jsem si, opřel lokty o stehna a rukou si podepřel hlavu.
Nikdo to nezvedal, ale po chvíli jsem uslyšel rozespalý hlas. ,,S-so se děje? Tady Iwai." Byla to Kara. ,,Karo, to jsem já, Mari. Potřebuju mluvit s Masaem."
Koukal jsem na drobečky a tiše klepal nohou. Strašně jsem se o něj bál. Pak ale přišla Kara. Měla vlasy do všech stran a měla mobil u ucha. "Předávám..." Zívla a podala mi mobil.
,,Děkuju," broukl jsem a pak jsem už uslyšel Masaa. ,,Lásko?"
Kara mi dala najevo, ať ten mobil pak prostě nechám tady, že jde spát. "Mari? Bože můj, kde jsi? Jsi v pořádku?!" Vychrlil jsem a prostě se mi spustily slzy úlevou. Byl jsem tak rád, že ho slyším.
,,Omlouvám se, že jsem tak utekl. Jsem teď v bráškově bytě. Nemusíš mít strach, kdyby něco, ozvu se a zítra bys sem mohl přijít. Něco bych ti chtěl ukázat.
"Z-zítra?" Vykoktal jsem překvapeně i zmateně. "To tam.. budeš spát?"
,,Jistě lásko. Vadí to snad?" broukl jsem a rozhlédl se.
"No... to bych přímo neřekl jen... uhh.. hned zkontroluj, jestli topí topení. Má se v noci hodně ochladit... Jestli to netopí, prosím, vrat se domů." Broukl jsem a počkal, co mi řekne.. jestli zůstává nebo ne.
,,Dobře lásko," broukl jsem a přešel k topení. Netopilo. ,,Neboj lásko, topení krásně hřeje," zalhal jsem. Vím, že bude zima, ale vím jak se tady zateplit a Masao by chtěl, abych šel radši domů.
Moc se mi nelíbilo, že bude pryč ale.. asi se teda nic nestane.. "Tak dobře Mari... já.. budu na tebe myslet." Pousmál jsem se a utřel si tváře od slz.
,,Já na tebe taky lásko. Ráno ti zavolám," broukl jsem a zavěsil. Hned jsem šel do ložnice. V ložnici byly ještě jedny dveře a za nimi byla malá šatna. Zavřel jsem dveře do ložnice. Do oken jsem nastrkal polštáře a peřinami vystlal maličkou šatnu. Z ramínek jsem na sebe stahal oblečení a tak jsem na sobě vytvořil velkou vrstrvu oblečení, pod kterou mi zima určitě nebude.
"Jo..." Broukl jsem pro sebe a položil mobil na stolek. Ještě docela dlouho jsem seděl na kraji postele a koukal z okna. Už byla hodně velká tma...
Docela rychle jsem usnul. A spal jsem až skoro do poledne.
Usnul jsem hodně pozdě a navíc v sedě takže ráno jsem se probudil na zádech a na zemi. "Ah.. au.."
Ani mi moc zima nebyla, ale když jsem vylezl, musel jsem si vzít bráškovu mikinu, abych nezmrzl.
Posadil jsem se a pak se pořádně protáhl. Záda dost zabolela.. "Ts.. sakra už." Zabručel jsem a postaral se o nyní plačící děti. Ale nemohl jsem je utišit... mají hlad..
Jak jsem slíbil, zavolal jsem zas Masaovi na Kařin mobil. ,,Haló? Zlato?"
Zazvonil mobil. Rychle jsem to zvedl,přiložil k uchu a vzal děti do rukou, aby se trošku uklidnily. "Halo? Mari?" Špatně jsem ho přes děti slyšel. Aaah... Jak je mám uklidnit? Pak mě napadlo něco... fakt šíleného.
,,Jedině je přivézt ke mně," navrhl jsem. To bylo jediné, co mě napadlo.
"Ahh.. dobře. Kde že je ten dům?" Položil jsem děti na postel a povzdechl si.
Nadiktoval jsem Masaovi adresu a pak zavěsil a celou dobu netrpělivě přešlapoval u okna.
Nechal jsem Karu i Sata spát. Vzal jsem děti, dal je v autě do sedaček,pořádně je připnul a pak už jsem jel, jak mě Mari navedl. Začala mě docela bolet hlava z toho, jak děti brečely. "Tak rád bych vám dal hned najíst..."
Brzo jsem uviděl Masaovo auto. Rychle jsem otevřel a čekal, až mi Masao drobečky přinese.
Zaparkoval jsem co nejblíž u domu a vytáhl děti ze sedaček. V náruči jsem je nesl Marimu a lehce ale unaveně se pousmál.
,,Ahoj lásko. Ahoj miláčci," usmál jsem se a vzal je dovnitř. Nejtepleji bylo právě v ložnici, tak jsem je vzal tam. A hned jsem je nakojil. Takže oba po chvilce přestali plakat.
"Ahojky." Broukl jsem a šel za ním. Hned jak jsme vešli, nelíbilo se mi to. Byla tu snad stejná zima jako venku. "Mari, topení netopí, že ne?" zlehka jsem se zamračil.
,,Ne," šeptl jsem a sklopil oči k zemi. Drobečci brzo usnuli. Naštěstí bylo v ložnici natolik tepleji, že se o ně nemusím bát.
Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy. "Proč jsi tak tvrdohlavý? Mohl jsi klidně promrznout. Víš co by to znamenalo? Mari, máš tady se mnou děti. Nemůžeš už být tak nezodpovědný.."
,,Nebyl jsem nezodpovědný. Ale ty bys mě tady nikdy nenechal, i kdybych ti vysvětlil, jak jsem to udělal," řek jsem trošku naštvaně a ukázal mu svůj pelíšek.
Koukl jsem se na tu hromadu věcí... "Mari.. já oceňuji, že jsi se zvládl zahřát, ale to bohužel nemění to, o co tady jde." Výdech jsem a pak si zamumlal, "Nejde ani tak o nějaké blbé přespání a topení.."
,,Tak o co?" zavrčel jsem vztekle. ,,Já vím moc dobře, jakou mám zodpovědnost, ale copak tys nikdy nic takového neudělal?"
"Prostě jsem se bál!" Otočil jsem se k němu zády a zadržoval slzy. Bože co to se mnou je? Takový já normálně nejsem...
,,Zlato, co se děje?" broukl jsem starostlivě a položil mu ruku na záda.
Trhaně jsem vydechl a slzy mi začaly téct po tváři. "J-Já prostě... prostě se bál.. brečel jsi jako nikdy a já nic nezvládl.. nemohl jsem ti pomoct.. pak jsi prostě odešel.." dal jsem si ruku na oči a zatřásla se mi ramena.
Včera jsem neměl náladu, tak vydávám až dneska :/ A moc se omlouvám všem, kteří napjatě čekali.