Pod hvězdami

14.KAPITOLA

JEREMY

Tři týdny od odjezdu do mého rodného městečka konečně stojím na letišti. Nasednu do svého milovaného autíčka, které tu na mě čekalo, a rozjedu se domů. Nemůžu se dočkat. Hrozně mi to tu chybělo. Úplně všechno. Zaparkuju před domem a zamířím rovnou k Jade. Zazvoním na její dveře a ona mi otevře. Zírá na mě překvapeně a zároveň nadšeně.
„Jeremy!" zajásá a vrhne se mi kolem krku.
„Taky jsi mi chyběla," zasměju se a když mě konečně pustí, vejdu dovnitř. Unaveně se rozplácnu na pohovku a usměju se na ni.
„Proč jsi mi nezavolal, že přijedeš už dneska? Mohla jsem tě vyzvednout na letišti."
„Měl jsem tam auto, takže by to bylo zbytečný," pokrčím rameny. „Navíc jsem tě chtěl překvapit."
„To se ti povedlo," zazubí se. „Nemáš hlad? Mám tu něco od večeře."
„Ani ne, měl jsem jídlo v letadle. První třída zaplacená rodiči má přece jen něco do sebe."
„Jak sis to tam užil?" vyzvídá.
„Dalo se to," řeknu jen. Ona se naštěstí dál nevyptává. Nemám úplně náladu povídat o hádkách s našima a o chuti uříznout si obě uši, abych už je nemusel poslouchat. „Co ty? Nějaký novinky?"
„Seznámila jsem se s jednou holkou, jmenuje se Grace. Seznámily jsme se za dost zvláštních okolností, ale je moc fajn. Seznámila jsem jí s Tylerem a s ostatníma klukama a docela si s nima rozumí. Jsem ráda, že jsem jí pomohla zapadnout."
„Je hezký, že jsi tak dobrosrdečná," pousměju se. „No nic, jdu si dát sprchu a hodlám dospat celý tři týdny v domě hrůzy," vzdychnu a ještě jednou ji obejmu. „Moc jsi mi chyběla, Jade."
„Ty mně taky, Jeremy."
Zamířím ke dveřím, když na mě ještě křikne: „Stavíš se večer?"
„No jasně," usměju se.

Nakonec prosím asi čtyři hodiny. Asi jsem vážně potřeboval odpočinek. Dám si rychlou sprchu, upravím si vlasy a hodím na sebe tepláky a tričko. Pak už rovnou zamířím k Jade. Už na chodbě cítím překrásnou vůni jídla, které se v Jadině kuchyni připravuje. Zaklepu na dveře a ona mi otevře s úsměvem od ucha k uchu. Na tváři má mouku, vlasy má rozcuchané, a přesto snad nikdy nebyla krásnější.
„Posaď se, za chvíli to bude," instruuje mě a já ji poslechnu. Sednu si na pohovku a pozoruju její kuchařské dovednosti. Netrvá to dlouho a už finišuje. Nandává masovou směs na talíř, jako příloha jsou hranolky. Položí jídlo na stůl a vběhne do koupelny. Vrátí se o chvíli později s upraveným culíkem a čistým obličejem. Sundá si zástěru, nalije nám džus a přisedne si.
„Promiň, trošku jsem nestíhala," omluví se.
„V pohodě."
Pustíme se do jídla, které zhltnu asi za pět minut.
„Pane jo, tys teda měl hlad," zasměje se.
„Jedl jsem naposledy v letadle no," pokrčím rameny a zvednu se, abych odnesl špinavé nádobí.
„To nemusíš, já to uklidím," namítne, ale neúspěšně. Když nádobí umyju, vděčně mi poděkuje. Z trouby vyndá jablečný koláč, jenž provoní celý byt.
„Pane jo, tys i pekla?" vykulím oči.
„Jablečný koláč je jediný, co umím upéct," zazubí se a nandá nám každému jeden kousek.
„Je to výborný," pochválím ji, když ho ochutnám.
„Vážně? Byla jsem z toho trochu nervózní," přizná.
„Vážně. Líp bych to nesvedl."
„Tak děkuju," pousměje se a dá si nohy do tureckého sedu. „Povíš mi, jak ses měl ty tři týdny, co jsme se neviděli?"
„Musím?"
„Musíš," zazubí se. „Zajímá mě to."
„Byl jsem tři týdny s rodičema, už to nevěstí nic dobrýho. Samý hádky, roztržky, světlých chvilek bylo málo. Každý večer jsem trávil na pláži pozorováním západu slunce, což bylo dobrý."
„Nikdy jsme si o tvojí rodině nepovídali," zkonstatuje.
„Není moc co probírat. Žil jsem s nima do osmnácti. Bydleli jsme v obrovský vile se zahradou a bazénem. Táta je obchodník, máma je doma. Táta mámu pravidelně podvádí, ona dělá, že to nevidí. Hrají si na šťastnou rodinku, i když všichni víme, že to je jen přetvářka. Utéct od nich bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem za celý život udělal."
„Fakt to bylo až tak špatný, jo?"
„Ještě horší," pokrčím rameny. Dojím skvělý koláč a položím talířek na stůl. „Cos dělala ty?"
„Nic moc."
„Co je nic moc?" vyzvídám.
„Chodila jsem do školy, vídala jsem se s Grace, občas jsem zašla K Bobovi."
„To zní fajn," pousměju se.
„Hele, Jeremy, já jsem to původně nechtěla vytahovat, ale možná bychom si měli..."
„Neříkej promluvit," přeruším ji. „Tři týdny jsem o tom přemýšlel a jsem toho názoru, že bychom to vůbec řešit neměli. Stalo se, už to nezměníme. Buď to budeme složitě řešit a stejně se nedobere k nějakému řešení, nebo to prostě řešit nebudeme a život půjde dál."
Dívá se mi do tváře a přísahal bych, že vidím obří kámen, co jí padá ze srdce. „Souhlasím."

Vrátit se po třech týdnech do školy je zvláštní pocit. Bylo fajn z ní na chvíli vypadnout, ale zároveň už mi to tu chybělo. Před školou je hromada studentů, aut a profesorů, ale mě upoutá jen jediný člověk. Spatřím Jade, jak se baví s nějakou dívkou. Hádám, že to bude ta Grace. S úsměvem na tváři za nimi zamířím a už už je pozdravím, když se zleva přiřítí Tyler. Chytne Jade kolem pasu, otočí ji čelem k sobě a před celou školou ji políbí. Dívka vedle nich se usmívá, já mám naopak pocit, že mi vyletí oči z důlků. Když se Tyler od Jade konečně odtrhne, Jade jen září. Úsměv z tváře jí ale zmizí okamžitě, když zahlédne mou tvář. Hledíme jeden druhému do očí, ale ani jeden neuděláme první krok. Tak prostě radši zmizím v davu ostatních studentů.

Tak dneska ještě jedna bonusová kapitola. Doufám, že jste měli krásný den a že se vám nový příběh líbí. Budu moc ráda za každý hlas nebo komentář :) Dobrou noc!