Pod hvězdami

23.KAPITOLA

JADE

I když je dneska sobota, probudím se dost brzo. Jen v pyžamových kraťasech se posadím na studenou podlahu před zrcadlo. Hledím na sebe, jak si češu vlasy, a přemýšlím nad včerejším večerem. Tu písničku jsem si tak užila, jelikož jsem ji zpívala od srdce. Vím, že to Jeremy poznal. Že poznal, že to bylo pro něj. Neměla jsem v plánu zpívat mu písničku, ale těsně před vystoupením jsem si to rozmyslela. Nevěděla jsem, jak s ním mluvit, a tohle byl jediný způsob, který mě napadlo. Hudba přece odjakživa vyjadřuje lidské pocity a nejhlubší myšlenky. Vybrala jsem si záměrně písničku, ve kterém se zpívá o tom, jak je člověk sám, jak mu někdo chybí a jak moc ho potřebuje. Myslím, že v lepší písničce než v té, co jsem zpívala, to vyjádřeno není. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala. Těch pár měsíců, co tu bydlím, mi tak zamotalo hlavu, že už vlastně ani nevím, co chci. Myslela jsem si, že tu vystuduju vysokou, najdu si dobrou práci, možná se zamiluju do toho správného kluka. Tenhle zmatek, co mám teď v hlavě, jsem ale nečekala. Nevím, co vlastně chci. Nevím, jestli chci dál pokračovat ve vztahu, který je sice krásný, ale není v něm láska. Minimálně z mé strany ne. Hrozně jsem se snažila do Tylera zamilovat, ale prostě nemůžu. Nedokážu se do něj zamilovat, když jsem zamilovaná do někoho jiného. Proč prostě nemůžu brát Jeremyho stejně jako před tou dražbou kluků z hokejového týmu? Kdybych tenkrát vydražila Tylera, strávila bych s ním krásný večer a vůbec bych nevěděla, že se Jeremymu líbím. Jeremy by mi nikdy neřekl, že mě chce políbit, a já bych se tak mohla možná zamilovat do Tylera. Kdyby mi to neřekla, asi bych o něm nezačala uvažovat jako o někom, kdo by mohl být víc než kamarád. Od tý doby mě ty představy stíhají, představy nás dvou dohromady. Možná, že by nám to klapalo. Jenže náš vztah by ublížil dvěma lidem, který mám ráda. Ublížil by Grace, které se Jeremy líbí a chtěla by s ním navázat vztah. A ublížil by Tylerovi, který je do mě blázen. Vlastně by z části ublížil i mně, jelikož neumím žít s představou, že někomu ublížím. Já vím, že nemůžu vždycky všem vyjít vstříc, ale jsem ten typ člověka, co nejdřív myslí na štěstí druhých a až pak na svoje. Jenže takhle to nemůže jít donekonečna. Jednou Tyler uvidí, že do něj nejsem zamilovaná. Co hůř, že jsem zamilovaná do jeho spoluhráče. Do svého nejlepšího přítele. Zlomím mu srdce ať už udělám cokoliv. Vím to, ale zatím na to nejsem připravená.
Z přemýšlení mě vytrhne zvonek. Vyskočím na nohy a v domnění, že zvoní Tyler, s úsměvem otevřu. Za dveřmi ale stojí Jeremy.
„Jeremy?"
„Musíme si promluvit." Obejde mě, aby vešel dovnitř. Hledí na mě rozhodným pohledem a mě popadá nervozita z toho, co bude následovat.
„O co jde?" zeptám se nervózně.
„Grace se se mnou rozešla."
„Proč?" nechápu.
„Proč asi, Jade? Ta včerejší písnička."
„Promiň," vzdychnu. „Neplánovala jsem, vůbec jsem nepřemýšlela," nadávám si.
„Nemusíš se mi omlouvat," zavrtí hlavou. „Už chci ale jasnou odpověď."
„Na co?"
„Ty víš, co k tobě cítím. Prakticky jsem ti to řekl už na dražbě, pak jsem to zopakoval na louce. Nemůžu ale pořád čekat, než se rozhodneš ty. Pokud chceš chodit s Tylerem, fajn, ale musíš mi přestat zpívat zamilovaný písničky. Musíš se rozhodnout. Buď budeš se mnou nebo tohle musí přestat."
„Vím, že ti ubližuju, ubližuju i sobě, ale já se teď prostě neumím rozhodnout."
„Budeš muset, Jade. Čekal jsem už dost dlouho."
„Nemůžu, Jeremy. Prostě nemůžu."
„Pak jsme skončili," prohlásí a zabouchne za sebou dveře. Srdce mi buší jako o závod. Nevím, co mám dělat. Paralyzovaně si sednu na gauč a zírám na prásknuté dveře. Co jsem to provedla?

Dva týdny utečou jako voda a dneska už se koná Janina svatba. Kostel je připravený, výzdoba nachystaná, šaty čisté, nevěsta a ženich natěšení. Od rána jsme všechny družičky i nevěsta zalezlí v hotelu a zařizujeme poslední věci. Lidé v kostele už se postupně scházejí, posedávají si a trpělivě vyčkávají na začátek. Jane v posledních minutách popadá nervozita, takže ji uklidňuje, což naštěstí nedá takovou práci. Pak už si jen doupravíme vlasy, seřadíme se a za zvuků hudby kráčíme uličkou. Všichni přítomní nás s úsměvy pozorují, ženich jakbysmet. Postavíme se na nevěstinu stranu a pak už začne hrát ta všem známá svatební hudba. Jane kráčí v tátově náruči přímo k oltáři. Táta ji políbí na tvář, postaví se k mámě a Jane přistoupí k Jordanovi. Oddávající začne povídat a pobídne Jane s Jordanem, aby si řekli svoje sliby.
„Jordane, snažila jsem se vymyslet něco poetického, co by přesně vyjádřilo to, co k tobě cítím, ale došlo mi, že svou lásku neumím popsat slovy. Už od prvního okamžiku, co jsem tě poznala, jsem věděla, že s tebou chci strávit zbytek života. A teď tu stojíme a čeká nás společná budoucnost. Ať už se stane cokoli, vždycky tu pro sebe navzájem budeme a o tom manželství je. Miluju tě."
Všichni ji pozorně poslouchají, ale jen já v tom vidím i něco dalšího. Něco, co mi otevře oči.
„Jane, odjakživa jsem si myslel, že manželství není nic pro mě. Že je to jen něco, co lidi dělají jen proto, že je to od nich společností vyžadováno. Když jsem tě ale poznal, naprosto jsem ti propadl. Uvědomil jsem si, co je to láska a jak je krásné vyjádřit ji tím, že tě dneska pojmu za svou ženu. Vždycky tě budu milovat, Jane."
Oddávající je pobídne, aby si vyměnili prstýnky, políbili se a pak je prohlásí mužem a ženou. Pak za bujarého potlesku projdou společně ruku v ruce uličkou vstříc budoucnosti. My družičky kráčíme za nimi.

Po obřadu, hostině a když čerství novomanželé odjedou na svatební cestu, zavolám Tylerovi.
„Čau, zlato, jaká byla svatba?" zeptá se se zájmem.
„Krásná," odvětím upřímně. „Mohli bychom se někde sejít?"
„Jasně, třeba u Boba?"
„Já bych radši někde v soukromí, pokud ti to nebude vadit."
„Neděje se něco?" zeptá se starostlivě.
„Ne, jen si s tebou musím promluvit."
„Můžu přijet před tvůj dům a můžeme si promluvit tam, co říkáš?"
„Paráda," souhlasím a hovor ukončím. Posadím se do auta a dojedu domů. Tylerovo auto už tam stojí. Vystoupím ze svého ještě v družičkovských šatech.
„Jsi krásná," vydechne obdivně.
„Děkuju," pousměju se. „Můžeme se posadit?"
„Jasně," přikývne zjevně nervózně. Posadíme se do jeho auta. „Tak co se děje, Jade? Jsi nějaká divná."
„Poslední dobou jsem hodně přemýšlela," začnu. „Přemýšlela jsem o tobě, o mně, o nás."
„Ježiš, to nezačíná dobře," zkonstatuje.
„Dneska na tý svatbě, když Jane s Jordanem odříkávali svoje sliby, mi něco došlo. Když si vyznávali lásku a říkali, jak věděli, že jsou si souzení, uvědomila jsem si, že si to taky zasloužím. Že si taky zasloužím tu opravdovou, upřímnou lásku, kdy jsou si dva souzeni."
„Tu ale se mnou nemáš, je to tak?" zeptá se zklamaně.
Zavrtím hlavou. „Promiň."
„Takže se se mnou rozcházíš?"
„Je mi to líto, Tylere, ale zasloužím si být šťastná."
„Tohle ale není jen o tom, že si my dva nejsme souzení, viď? Jde o Jeremyho."
„Cože?"
„Vůbec mě to nenapadlo, když nám to tak klapalo. Pak jste se ale přestali bavit a mně to přišlo divný, ale když jsi řekla, že o nic nejde, věřil jsem ti. Pak jsi zpívala tu písničku a od tý doby jsi jako vyměněná. Bylo to o něm, nemám pravdu?"
„Já... asi jo," svolím. „Něco mezi námi je a i když jsem se dlouhou dobu snažila to nevnímat, je to tam. Je to jiskra, co vznikne jediným pohledem. Přestala jsem se s ním na šest týdnů bavit a doufala jsem, že během toho to přestane, že už k němu nebudu nic cítit, ale spletla jsem se. Musím být v tomhle sobecká, protože když na to nemůžu přestat myslet, stojí to za ten risk. Musím to zkusit, jinak bych si to do konce života vyčítala."
„Chápu," přikývne zarmouceně. „Měl bych jet."
„Nenávidíš mě?" zeptám se těsně před tím, než vystoupím.
„Nemůžu tě nenávidět, Jade," zavrtí hlavou. „Jen jsi mi zlomila srdce."

Dneska je Štědrý den a já bych Vám tím ráda popřála hodně zdraví, štěstí a spokojenosti. Užijte si dnešní den v okruhu svých nejbližších a přeju Vám, ať se Vám splní všechna přání.