Pod hvězdami

12.KAPITOLA

JEREMY

Odjíždět z města, které tak miluju, do města, z kterého jsem utekl, není zrovna splněný sen. Po tom fiasku na rande s Jade jsem ale neviděl jinou možnost. Už když jsem s ní včera mluvil jsem se cítil hrozně trapně. Dát se takhle všanc a být odmítnut je noční můra. Když mi Christine řekl, že se musí škole vrátit zpátky domů, viděl jsem v tom příležitost vypadnout z města. Vidět se s rodiči po takové době bylo zvláštní, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal. První noc ve svém starém pokoji mě přiměla zavzpomínat na všechno, co jsem tady až do svých osmnácti prožil, a musím uznat, že to všechno nebylo jen špatné. Zažil jsem tu i pár dobrých věcí.
„Jeremy! Oběd!" zakřičí na mě mamka z kuchyně. Seběhnu schody a posadím se ke stolu. Chris už tu je a dělá něco na počítači.
„Dělala jsem kachnu na zázvoru, vyhovuje?" usměje se mamka zářivě, protože ví, že je to moje oblíbené jídlo.
„Bezva."
Naservíruje oběd na stůl a přisedne si k nám.
„Kde je táta?" zeptá se Christine, když odloží počítač.
„Má obchodní hovor," objasní mamka a Chris přikývne. Táta je velká ryba v obchodní branži, takže časté a dlouhé telefonáty nejsou žádným překvapením.
„Tak, Jeremy, co škola?" začne mamka.
„Stojí," pokrčím rameny a Christine vyprskne smíchy.
„Velmi vtipné," ušklíbne se mamka. „Předpokládám, že ti to jde dobře, když jsi po tom tak toužil."
„Ano, mami, jde mi dobře," odsouhlasím a nacpu si pusu kachnou.
„A co jinak? Máš nějakou přítelkyni?"
Otráveně zvednu hlavu. „Ne, nemám přítelkyni."
„Proč?"
„Ježiš mami, nemohli bychom se najíst bez těhle otázek?"
„Nemluvili jsme spolu hodně dlouhou dobu, Jeremy. Zajímá mě, co se v tvém životě odehrávalo."
„Škola mi jde dobře, přítelkyni nemám, ponožky si peru, stačí?"
Christine se opět rozesměje a matka se jen ušklíbne. Naštěstí už se mě ale na nic neptá. Oběd dojíme v tichosti a pak už se přesunu k sobě do pokoje. Udělám si něco do školy a k večeru se rozhodnu jít se projít. Nasadím si sluchátka a jen se tak loudám po ulicích. Slunce pořád svítí, ale už tolik nehřeje. Lidé opouštějí pláže, děti dovádějí v písku a zamilované páry se drží za ruce na sluncem ozářené lavičce. I když se všemožně snažím cítit se tu jako doma, nejde mi to. V mysli pořád utíkám do školy, za kamarády, na hokej a taky k Jade. K jejímu smíchu, očím, nadšení z mého vaření a k večerům, které jsme spolu strávili. Viděl jsem ji včera a už teď mi chybí. Chybí mi víc, než bych si kdy myslel.
Dojdu po rozpáleném písku až ke břehu. Posadím se a hledím k obzoru. Sedával jsem tady takhle téměř každý večer. Sledoval jsem západ slunce nebo prostě jen ruch kolem mě. Jsem rád mezi lidmi. I když je neznám, dávají mi pocit, že nejsem na světě sám.

„Jeremy?" ozve se někde zprava. Otočím se tím směrem a spatřím člověka, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuvidím.
„Nazdar, Rose," usměju se. Rose si ke mně přisedne a hledí na moře stejně jako já.
„Co tu děláš?" zeptá se překvapeně. „Neviděla jsem tě už aspoň dva roky."
„Tři," opravím ji. „Přijel jsem na pár dní. Pročistit hlavu a tak, chápeš."
„Ráda tě vidím, Jeremy," řekne upřímně.
„Nápodobně," pousměju se.
Rose je moje první a jediná láska. Chodili jsme spolu hodně dlouho a když bych měl říct jedinou věc, kterou jsem tu miloval, byla by to ona.
„Nechceš zajít na kafe? Trochu zavzpomínat a tak," navrhne přátelsky a já mile rád přikývnu. Uvítám chvíli se známou tváří.
Posadíme se ke stolu v kavárně nedaleko od pláže. Chodívali jsme sem spolu hodně často. Objednáme si dvě kafe a Rose ještě kousek dortu. Hledím na ní, když ho jí, a zaplavují mě vlny vzpomínek. Vždycky milovala dorty, ale měla to štěstí, že po nich nepřibírala. Je pořád stejně drobná. Stejně jako když jsem ji viděl naposledy. Od posledně se ale přece trochu změnila. Má kratší vlasy, dospělejší tvář a snubní prsten.
„Kdy ses vdávala?" zeptám se jí. Zatváří se překvapeně, ale dojde jí, že jsem velký prsten s diamantem nemohl přehlédnout.
„Loni," přizná. „Jmenuje se Matt a seznámili jsme se pár měsíců po našem rozchodu. Hodně mi pomohl se přes tebe přenést. Zamilovala jsem se do něj a když mě požádal o ruku, neváhala jsem. Je to ten pravý," usměje se upřímně a já jí ten úsměv opětuju. Před pár lety bych neřekl, že tuhle zprávu přijmu tak dobře, ale teď v sobě necítím naprosto žádné negativní pocity. Žádnou zášť ani žárlivost. Jen čiré štěstí.
„Moc ti to přeju, Rose. Zasloužíš si to jako nikdo jiný."
„Děkuju," uculí se. „A co ty? Je u tebe něco novýho?"
„Škola mi jde, hokej taky, celkem se zlepšuju v basketu," vychrlím a pak si vzpomenu na Jade. Ona ale žádná novinka není. Je to jen kamarádka.
„Jak se jmenuje?" zeptá se.
„Cože?" nechápu.
„Ta holka," zasměje se. „Znám tě líp než kdokoli, Jeremy. Poznám, když je v tvým životě holka."
„Jmenuje se Jade," přiznám.
„Chodíte spolu?" vyzvídá.
„Já bych chtěl," pokrčím rameny. „Ale ona ne."
„Proč to nechce?"
„Jednou jsem jí málem políbil, ale ona to nechtěla. Utekla ode mě, proto jsem teď tady."
„Můžu hádat?"
„Asi?" svolím nervózně.
„Byli jste jen přátelé a ty jsi jí najednou chtěl políbit. Ona to nečekala a utekla. Je to tak?"
Rose se usmívá, jako by mi viděla do hlavy. Smutné je, že mi do ní očividně asi vážně vidí.
„Zhruba, asi."
„Ach jo, Jeremy. Nemůžeš holku, se kterou se přátelíš, najednou chtít políbit. Dívčímu srdci neporozumíš a proto máš štěstí, že jsi mě potkal. Vždycky jsem ti dobře poradila a udělám to i teď. Pokud ji máš rád a podle toho, jak se tváříš, bych řekla, že jo, netlač na ni. Dál buď jejím přítelem a pokud není praštěná nebo na holky, zamiluje se do tebe tak rychle, že to ani nezaregistruje. Jsi skvělej kluk, Jeremy, a každá holka by tě chtěla. Musíš na to jen jít pomalu, ne zbrkle."
„Díky, Rose," usměju se a pohladím jí po dlani, kterou má položenou na stole. „Moc jsem tě miloval, víš to viď?"
„A já milovala tebe, Jeremy Scotte."