Pod hvězdami

8.KAPITOLA

JEREMY

Dnešní odpolední basket mi zlepšil náladu. Každou hrou se zlepšuju a i když se to s hokejem nedá srovnat, i tenhle sport má něco do sebe. Odjakživa si na sportu ujíždím, ať už jde o jakýkoliv druh. I když sport nabíjí pozitivní energií, když jedu domů, padne na mě únava. Stejně jako dneska. Za volantem se musím přemlouvat, abych udržel víčka otevřená. Zaparkuju před domem, vejdu do bytu a svalím se na postel. Usnu prakticky okamžitě.
Probudí mě až o tři hodiny později ségra, která se vkrádá dovnitř. Promnu si oči a už trochu odpočatě se vydám do obýváku.
„Čau," pozdravím ji. V kuchyni si naleju vodu a celou skleničku vypiju. „Kdes byla?"
„S Jade." Posadí se na pohovku a dá si nohu přes nohu.
„Nebyla jsi s ní už včera večer?" vyzvídám. Moc se mi tohle jejich nové kamarádství nelíbí.
„Jo, vadí ti to?"
„Ne," pokrčím rameny.
„Jdu si dát sprchu."
Přikývnu a čekám, než za sebou zavře. Oblíknu si čisté tričko a zamířím k Jade. Zaťukám a ona mi téměř okamžitě otevře. Všimnu si jejího rozzářeného úsměvu, což mě znervózní ještě víc.
„Ahoj, Jeremy," usměje se a pustí mě dál.
„Tys mě čekala?"
„Možná maličko," uzná a posadí se na pohovku. Dá si nohy do tureckého sedu a zastrčí si pramen vlasů za ucho.
„Proč jsi mě čekala?"
„Chris říkala, že když se dozvíš, že jsme byly zase spolu, budeš se mě na to chtít zeptat."
Je vtipný, že mě ségra zná tak dobře. „Asi jsem moc předvídatelnej," pokrčí rameny.
„Proč ti dělá takový starosti, že jsem se s Christine začala vídat?"
„Nedělá," namítnu.
„Myslím, že trochu jo."
„Jen mě to překvapuje, to je celý. Neřekl bych, že by ses kamarádila s někým tak extrovertním."
„Jak můžeš vědět, že já extrovertní nejsem? Známe se jen pár dní a zrovna dvakrát moc času jsme spolu nestrávili."
„To máš sice pravdu, ale něco málo o tobě vím. Sice se neznáme dlouho, ale věci jako jestli je člověk introvertní nebo extrovertní, poznáš hned."
„Nezajdeš dneska na večeři?" navrhne a kompletně tak změní téma.
„Chceš, abych přišel?" Vyděsí mě tón mého hlasu. Zním až moc nadšeně.
„Budu péct kuře a už jsme spolu dlouho nic nesnědli, tak mě to prostě napadlo," pokrčí rameny s roztomilým úsměvem.
„Přijdu moc rád," přivětím.

O tři hodiny později už klepu na její dveře podruhé. Oblékl jsem se do černých džín a tmavě modrého trička, což u mě není zrovna obvyklý outfit. Nevím, prostě jsem měl pocit, že bych se měl obléknout slušněji než jen do tílka a kraťasů.
Jade mi otevře se širokým úsměvem na tváři a v těch nejkrásnějších tmavě zelených šatech, co jsem kdy viděl. „Ahoj," pozdraví mě nenuceně a pustí mě dál.
„Moc ti to sluší," pochválím ji a ona se na mě od sporáku vděčně usměje.
„Nápodobně."
Přinese ke stolu dva čistě bílé talíře. Nandá na ně úžasně vonící večeři a posadí se naproti mně. Při jídle mlčíme, proto máme snědeno relativně rychle.
„Díky za večeři," prohodím.
„Nemáš zač." Naskládá nádobí do myčky a já bez dovolení vklouznu do ložnice. Už když jsem jí tenkrát budil, všiml jsem si stěn plných fotek, ale neměl jsem příležitost si je prohlédnout. Podle množství fotek, co tu má, bych řekl, že je na vzpomínky dost zatížená. Má tu fotky s rodinnou, přáteli, hromadu citátů, fotek z výletů, fotky květin, další citáty a taky pár fotek s kluky.
„Něco, co tě zaujalo?" ozve se najednou od dveří. Pohlédnu na její usměvavou tvář.
„Promiň, neměl jsem sem lézt."
„To je v pohodě," uklidní mě a stoupne si vedle mě. „To je Liam."
Prohlédnu si pečlivě fotku, na které se objímá s tmavovlasým klukem o hlavu vyšším než je ona sama.
„Chodila jsem s ním od osmnácti, ale vydrželo nám to jen rok a pár měsíců. Byli jsme moc mladí, aby nám to vydrželo dýl."
„A ty ho pořád miluješ?" vyzvídám.
Ona jen zavrtí hlavou. „Už dávno ne."
„Ještě jsem nikdy neviděl, že by měla holka na zdi svýho bývalýho jen tak, bezdůvodně."
„Nemám ho tu bezdůvodně," namítne. „Jasně, pár měsíců po rozchodu jsem ho nenáviděla, ale pak jsem si vzpomněla na to všechno hezký, co jsme spolu prožili, a i když už ho nemiluju, byl dlouho součástí mého života. Zaslouží si tu být. Každá fotka, co tu mám, pro mě má určitý význam. Není tu ani jedna, která by pro mě nic neznamenala."
Její výraz mě donutí k úsměvu. „Líbí se mi to."
„Fakt?" rozzáří se.
„Fakt," přikývnu.
„Dáš si víno?" nabídne mi zdvořile.
„Proč ne," pousměju se a následuju ji do obýváku. Jade rozdělá víno a oběma nám nalije. Posadí se vedle mě na gauč a hodí po mně zvídavým pohledem.
„A co ty a vztahy? Máš někoho?"
„Nikoho nemám," zavrtím hlavou. „Naposledy jsem chodil s holkou asi před dvěma lety."
„Před dvěma lety?" vykulí oči.
„Proč se tak divíš?" zasměju se. Její upřímné překvapení v očích mě baví.
„Nemyslela bych, že někdo tvého zevnějšku nebude mít přítelkyni takovou dobu."
„Já nejsem jako ostatní hokejisti, Jade. Holky si vybírám pečlivě, nezačnu si jen tak s každou. Navíc na naší škole není moc holek, co by se mnou chtělo být i kvůli mé osobnosti, ne jen proto že jsem brankář hokejového týmu."
Jade mi věnuje soucitný úsměv a pohladí mě po předloktí. „To mě mrzí."
„Mě ne," zavrtím hlavou. „Holt jsem prostě romantik a radši budu čekat na tu pravou."
„To se mi moc líbí," usměje se a já vím, že to myslí upřímně.