Pod hvězdami

2.KAPITOLA

JEREMY

Další zápas, další výhra. Náš hokejovej tým tuhle sezónu prostě válí. Kluci šli oslavovat do baru, já už ale kráčím domů. Nejsem zrovna moc na tyhle pozápasový akce, celkově nejsem nijak extra společenskej typ. Moji spoluhráči si do sytosti užívají přízeň holek, každou noc tráví v baru s panákem v ruce a ráno se budí v posteli s cizí holkou a s kocovinou, která je otupí na celý další den. A takhle to dělají dennodenně. Já jsem spíš samotářský typ. Rád si přečtu nějakou knížku, vařím a na hokeji miluju tu atmosféru, kterou nám fanoušci předávají. Nedělám to kvůli holkám nebo slávě. Dělám to, protože tím žiju. I když nestojím o nějakou oblíbenost, lidi ve škole mě znají. A holky po mně šílí. Asi je přitahuje fakt, že nejsem stejnej jako ostatní kluci v týmu. Já jsem ale opatrnej, co se týče holek. Většina z nich mě chce dostat do postele jen proto, aby mohly říct, že spaly s Jeremym Scottem. Mým spoluhráčům by to nevadilo, ale já nejsem jako oni. Za svůj život jsem chodil s jedinou holkou a to už je hodně dávno. A když říkám dávno, myslím opravdu dávno.
Domů dorazím něco málo okolo osmé večer. Na parkovišti si všimnu neznámého auta, což tu není zrovna obvyklé. Tady bydlí akorát studenti, jejichž auta poznám. Nikdo jiný tu neparkuje. Nikdy. Pokrčím nad tím rameny a otočím se čelem k domu. Odemknu a vyjdu do třetího patra, kde mám byt. V téhle budově není výtah, takže musím pokaždé vycházet pěšky. Vejdu do svého útulného bytečku a rozplácnu se na gauči. Po dvou hodinách v bráně se trocha odpočinku šikne. V tom se bytem rozezní zvonek.
„Co je kurva?!" vyjedu, když otevřu dveře. Myslel jsem, že bude přede dveřma stát nějakej opilej spoluhráč a bude chtít přespat. Stejně jako už se to stalo milionkrát. Přede dveřma ale stojí drobná tmavovláska v ručníku. Sjedu ji od hlavy až k patě a pohlédnu jí do očí.
„Promiň, nechtěla jsem otravovat," zamumlá a otočí se, aby utekla.
„Počkej!" Chytnu ji za rameno a ona se otočí. „Nechtěl jsem tak vyjet, myslel jsem, že jsi někdo jinej."
V očích se jí mihne úleva. „Já, no, potřebovala bych s něčím pomoct. Přestala mi téct voda a správce není doma. Nikoho tu neznám a tak jsem prostě zaťukala na protější dveře."
„Jasně, já ti pomůžu," kývnu a lehce se pousměju. Sleduju tu maličkou holku, jak kráčí jen v osušce do protějšího bytu. Vejdu hned v závěsu a zavřu za sebou dveře. Tmavovláska mě zavede do koupelny. Zkusím zapnout vodu a přesně jak řekla, nefunguje to. Pohlédnu jí do očí a sleduju její nervózní výraz.
„Jsi tu nová?" zeptám se jí na odlehčení atmosféry. Přitom se dám do hledání problému.
„Dneska jsem se přistěhovala," přikývne.
„Takže ten černej džíp venku je tvůj?"
„Jak to víš?" nechápe.
„Mám přehled," mrknu. „Tak hotovo."
Ona vykulí oči a nevěřícně zapne sprchu. „Pane jo, voda," rozzáří se. „Děkuju moc," usměje se vděčně.
„Rádo se stalo. Jsem Jeremy."
„Jade."
S úsměvem přikývnu a zamířím k odchodu. „Počkej!" zarazí mě.
Otočím se. „Nechceš zůstat na večeři? Jako revanš za tu sprchu."
Její nervózní úsměv mě jakýmsi způsobem donutí přikývnout. V očích se jí zračí něco, čemu nejde říct ne.
„Já se jen osprchuju a připravím to."
„Dobře," přikývnu a posadím se na pohovku. Jade zaleze do koupelny a já se porozhlédnu po jejím bytě. Všude je plno krabic, ale to je pochopitelné, když se dneska přistěhovala. Na lince stojí plná papírová taška s jídlem, takže předpokládám, že stihla nakoupit. V kapse mi zavibruje telefon se zprávou od Chrise.
Chris: Zajdeš na pivko?
Jeremy: Nemůžu, jiný plány.
Telefon uklidím a pohlédnu na Jade v černých legínách a velké mikině. Vypadá tak nějak domácky. Líbí se mi to.
„Proč jsi mě pozvala na večeři, Jade? Lidi obvykle nezvou cizí lidi k sobě domů."
Pohlédne na mě svýma oříškovýma očima a pokrčí rameny. „Jsem tu první den, nikoho tu neznám a nerada jím sama. Navíc kdybys mě chtěl zabít, už bys to udělal."
To mě rozesměje a atmosféra se uvolní. Jade se postaví za linku a za půl hoďky má uvařeno. Předloží přede mě talíř s kuřecím řízkem a zeleninovou oblohou.
„Doufám, že jíš maso, ale nic jinýho tu nemám. Dneska jsem stihla jen základní nákup."
„Maso miluju," pousměju se a dám se do jídla. „Tak, Jade, řekneš mi něco o sobě, když už spolu večeříme?"
„A co bys chtěl slyšet?"
„Co tě přivádí do tohohle zapadákova?"
„Změnila jsem školu. Nastupuju tu na vysokou do druhýho ročníku," vysvětlí.
Spolknu kousek výborně udělaného masa a pokračuju s vyptáváním. „Proč jsi změnila školu?"
„Nevyhovovala mi," řekne odměřeně. Poznám, že se jí o tom asi nechce moc mluvit.
„Aspoň už chápu, že bydlíš tady. Tady bydlí jen studenti a všichni chodíme na tu samou vysokou."
„No jo, je to tu nejlevnější a je to blízko," pokrčí rameny.
„Jinak se ti tu nelíbí?" vyzvídám.
„Ale líbí," přikývne. „Vždycky jsem toužila žít v LA. Těším se, že si to tu prohlédnu během víkendu než začne škola. A co ty?"
„Já tu žiju tři roky. Hraju na vysoký hokej, jsem brankář a i když je to zvláštní, jsem docela samotářský typ."
„Proč by to bylo zvláštní?" nechápe.
„Většina mých spoluhráčů je dost společenská. Ale to poznáš sama."