Pod hvězdami

5.KAPITOLA

JADE

„Jade?" osloví mě někdo. Rozhlédnu se kolem sebe a spatřím Jeremyho s úsměvem na tváři.
„Ahoj," pozdravím ho s úsměvem.
„Co tu děláš?" diví se. „Hledal jsem tě doma, chtěl jsem ti vysvětlit to odpoledne."
„Promiň, šla jsem sem. Měla jsem chuť se trochu pobavit."
„Nechceš zajít na chvíli ven? Chtěl bych s tebou mluvit," požádá mě. V tom se ke mně ale zezadu přimkne Tyler.
„Jeremy," pozdraví ho.
„Promiň, kdyžtak později," omluvím se a věnuju se Tylerovi. Mám špatný pocit, že jsem ho tak odpálkovala, ale teď se bavím s Tylerem, který je překvapivě milejší než jsem čekala. Oslovil mě jen tak, z ničeho nic, a jelikož jsem tu byla sama a už jsem začínala uvažovat nad tím, že chodit do baru bez společnosti nebyl dobrej nápad, začala jsem si s ním povídat. Je sympatickej, přátelskej a zdá se hodnej. O jeho vizuální stránce ani nemluvě.
„Takže ty taky hraješ hokej?" zeptám se po jednom vypitém drinku. Barman mi pozorně nalije další, věnuje mi úsměv a dál se věnuje obsluhování ostatních.
„Jsem kapitán týmu," přikývne. Z jeho hlasu je znát, že je na to pyšný.
„Takže odtud se znáš Jeremym, že?"
Tyler opět přikývne. „Spíš by mě zajímalo, odkud ho znáš ty."
„No, vlastně jsme tak nějak sousedi," pokrčím rameny a napiju se. Cítím, že už se mi alkohol dostává do hlavy.
„Jak jako sousedi?" nechápe.
„Jeremy bydlí naproti mně," objasním a dopiju dneska už druhý drink. „Přistěhovala jsem se do města teprve před dvěma dny, nešla mi sprcha a Jeremy mi ji opravil. Tak jsem se seznámili."
Místností se rozehraje typicky španělská písnička. Sice ji vůbec neznám, ale španělské písničky si prostě člověk s ničím nesplete. Tyler se zmiňoval, že tu má být dneska Španělský večer, proto je tu tolik lidí.
„Chceš tancovat?" navrhnu mu spontánně.
Tyler vykulí oči a pak se rozesměje. „Já netancuju," zavrtí hlavou.
„Škoda," pokrčím rameny. Porozhlédnu se po místnosti a závidím všem, co tančí. Chápu, že můj společník neumí tancovat, ale popravdě mi to trochu vadí. Tanec miluju a je škoda nevyužít takové skvělé příležitosti. Já bych od něj přece nečekala nějaké excelentní výkony, ale mohl to aspoň zkusit. No nic, mám holt smůlu.
„Víš co, já už asi půjdu domů," oznámím mu. „Jsem už dost unavená."
„Tak brzo?" diví se.
„Měj se," rozloučím se. Nechce se mi koukat na tančící páry, když já sama nemám s kým tancovat. Pěšky dojdu do bytu a natáhnu se na pohovku. Zírám do stropu a zrekapitulovávám si dnešní den. První den školy, večerní příjemná konverzace a nevydařený konec.
Bytem se rozezní zvonek. Namáhavě vstanu z gauče, otevřu dveře a spatřím Jeremyho.
Nebo že by ten konec nemusel být tak špatnej?
„Čau, Jade," pousměje se. Ustoupím, aby mohl projít dál. Posadí se na pohovku, já zaujmu místo vedle něj.
„Viděl jsem tě odcházet a přišlo mi, že jsi smutná. Měl jsem pocit, že potřebuješ společnost," pokrčí rameny. V jeho očích spatřím čirou upřímnost. Najednou na mě všechno dopadne a já se rozbrečím. Jeremy mě obejme a asi dvacet minut mě drží v náruči. Pak už nevidím nic než tmu.