Pod hvězdami

1.KAPITOLA

JADE

Asi každá holka měla někdy pocit, že nemá co na sebe. Já tohle zažívám každé ráno. Jako obvykle stojím deset minut před skříní a přemýšlím, co bych si mohla obléct. Nakonec vždycky stejně skončím u černých kalhot a bílého tílka, ale tentokrát chci něco lepšího. Dneska se totiž stěhuju do nového města. Nastupuju do druhého ročníku na vysokou, jelikož ta, na kterou jsem docházela doteď, mi nějak nesedla. Vždycky jsem snila o bydlení ve větším městě a když jsem našla byt za dobrou cenu v Los Angeles, neváhala jsem ani minutu. Je to asi deset minut od školy, což je naprosto ideální. Jediné, o čem nic nevím, jsou sousedi. S majitelem bytu jsem se sešla jen na pár minut, jelikož už když jsem tam jela, věděla jsem, že ho chci. Rychle jsme podepsali smlouvu a já nikoho ze sousedů neviděla. V mém momentálním bytě mě vždycky sousedi štvali, jelikož poslouchat každou druhou noc vrzání postele nade mnou a štěkot psů pode mnou není zrovna rajská hudba. Další důvod, proč jsem z toho stěhování tak nadšená.
Dneska je venku krásně a tak se po dlouhém rozmýšlení rozhodnu pro docela letní outfit. Obléknu si černé tílko a bílé kraťasy s černými podélnými pruhy. Nazuju si své nejoblíbenější tenisky a naposledy pohlédnu do téměř prázdného bytu. Strávila jsem tu něco málo přes rok a i když jsem to tu nijak zvlášť nemilovala, byl to můj domov. Najednou se mi vybaví všechny ty momenty, co jsem tu prožila. Všechny večery s kamarádkami, drbání nad skleničkou vína, noci s mými prvními láskami i sezení u okna se slzami v očích. Ne všechny momenty tady byly veselé, ale za všechny jsem vděčná. Ten rok tady mě naučil jak žít sama, bez rodičů. Jak se osamostatnit a jak si zařídit život podle sebe. Ne vždycky jsem dělala nejlepší rozhodnutí, ale vždycky jsem to nakonec zvládla. Proto jsem tam, kde jsem teď. Proto se teď stěhuju do nového bytu, do nového města. Protože jsem si to vybojovala a vytoužila. Šla jsem za svými sny a teď se stěhuju do města, o kterém se mi nikdy ani nesnilo.
Popadnu svůj obří kufr za držadlo a odtáhnu ho ze schodů k autu, které jsem včera naplnila asi milionem krabic. Balení mě bavilo, ale chodit s každou krabicí do auta tam a zpátky byla otrava. Trvalo mi to dohromady asi hodinu. Jak říkám, otrava. Klíče nechám ve schránce, přesně jak jsem se se správcem dohodla, a nasednu za volant do mého milovaného autíčka. Pohlédnu ven, naposledy se usměju a mlčky se tu s tím rozloučím. Pak už šlápnu na plyn a rozjedu se vstříc novému životu.