Pod hvězdami

31.KAPITOLA

JADE

Tyler se nakloní k mému uchu a zašeptá: „Můžeme na chvíli ven?"
Pohlédnu mu do očí a přikývnu. Bok po boku zamíříme před bar a posadíme se na studený beton.
„O co jde?" zeptám se.
„Já už takhle dál nemůžu, Jade," vzdychne.
„Jak takhle?" nechápu.
Tyler si schová obličej do dlaní. „Proč ses na mě tak podívala, když ti Naomi řekla, že mě pozvala na ten ples? Proč ses tvářila tak smutně?"
„Netvářila jsem se smutně," zalžu.
„Ale tvářila a víš to moc dobře."
„Fajn, možná jsem se tak tvářila," svolím.
„Ale proč, Jade? Proč by ses tak tvářila, když už ti na mně nezáleží?" tápe.
„Kde jsi vzal, že mi na tobě nezáleží?"
„Rozešla ses se mnou, co jinýho si mám asi tak myslet."
„Záleží mi na tobě, Tylere," vyvedu ho z omylu. „Hrozně moc mi na tobě záleží."
„Tak proč ses se mnou rozešla, Jade? Proč ses na mě tak sprostě vykašlala?" vzdychne.
„Víš proč."
„Jasně, kvůli němu," ušklíbne se.
„Já tě hrozně moc chci, Jade. Tak strašně moc bych tě chtěl znovu políbit. Znovu tě obejmout, znovu cítit tvoje bušící srdce. Ničí mě to, chápeš? Nikdy jsem se takhle kvůli holce necítil a sám v sobě se nevyznám, ale vím, že tě miluju. Tak moc tě miluju, že mě to sžírá zaživa. Když si představím, že se muchluješ s ním... dělá se mi z toho špatně."
„Já..."
„Nevíš, co říct," pousměje se zklamaně. „Proč mě nemůžeš milovat, Jade? Proč sis vybrala jeho?"
Hledím do jeho zničených očí a cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Já jsem to takhle nechtěla. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit."
„Ale ublížilas mi," povzdychne si.
„Já vím a mrzí mě to."
„To mi ale nestačí," zavrtí hlavou a zvedne se.
„Co mám udělat, Tylere? Já nevím, jak ti pomoct."
„Víš co bych si přál?"
„Co?" zeptám se s nadějí.
„Aby ses sem nikdy nepřistěhovala. Abych tě nikdy nepotkal."
Sleduju jeho záda, jak mi mizí z dohledu. Slzy mi stékají po tvářích a já nemůžu ani popadnout dech. Jeho poslední slova ve mně něco probudila. Mám pocit, že se mi srdce láme a láme. Vidět jeho zoufalé oči, jak neví, co si počít, byl snad nejhorší zážitek v mém životě. Jeho vyznání lásky, vlastně úplně první přímé vyznání lásky, mi zlomilo srdce. Konečně jsem se do něj opravdu vcítila a nezbylo mi nic než bolest. Bolest z těch posledních slov. Možná, že by byli všichni šťastnější, kdybych sem nikdy nepřijela. Kdybych bývala zůstala doma, nezničila bych život tolika lidem. Jenže zároveň bych nikdy nepotkala Jeremyho. Nikdy bych nepocítila lásku. Jenže díky lásce k němu jsem zlomila srdce dalším lidem, kterým bych to nikdy nepřála. Proč musí být láska tak složitá? Proč to prostě nemůže být jako ve filmech, kdy se kluk zamiluje do holky, jdou spolu na rande, políbí se, za pár let se vezmou, mají děti a žijí šťastně až do smrti? Proč to takhle nefunguje i ve skutečnosti? Proč musí být realita tak krutá?

Druhý den odpoledne vejdu do salónu, kde prý podle Jeremyho prodávají nejkrásnější šaty. Od doby, co tu bydlím, jsem si tu ještě nic nekupovala, takže o nejlepších obchodech prakticky nic nevím. I když nemám po včerejšku kdovíjak dobrou náladu, ale jelikož je příští týden zimní bál, nějaké šaty si pořídit musím. V obchodě je jen pár dívek, za což jsem ráda, jelikož přeplněné obchody nesnáším. Mám pocit, že se v nich nemůžu ani nadechnout. Procházím jednotlivé uličky a pokouším se najít nějaké vhodné zimně vypadající šaty. Šaty mají být prý laděné do studených barev, takže bych chtěla buď nějaké světlemodré nebo stříbrné. Místo šatů ale narazím na Grace s plnýma rukama.
„Vybíráš šaty na ples?" zeptám se jí. Ona na mě pohlédne, přeměří si mě a přikývne. Bez známky jakékoli emoce.
„Nevěděla jsem, že tam jdeš," dodám.
„Neměla jsem to v plánu, ale rozmyslela jsem si to."
„Proč?"
„Proč se staráš, Jade? Radši si vyber šaty a užij si to tam s Jeremym."
„Tebe tohle baví? Tyhle pře?"
Grace se rozesměje. „Ne, hádky mě opravdu nebaví, jenže nějak nemám náladu na tebe být milá."
„Takže na tebe mám prostě přestat mluvit? Mám předstírat, že se neznáme?"
„Ocenila bych to," přikývne a dál se přehrabuje v regálech.
„To já ale neudělám," zavrtím hlavou. „Tak moc ti to neusnadním."
„Copak nechápeš, že já se s tebou prostě nechci bavit? Nejsem schopná ti to odpustit a hádat se mě nebaví. Chtěla jsem si jen v klidu vybrat šaty a užít si to tam s Lucasem."
„S Lucasem?" zeptám se zvědavě.
Grace se nevědomky rozzáří. „Chodíme spolu na angličtinu a včera mě pozval."
„To ti moc přeju, Grace," usměju se upřímně.
„To ale nic nemění na tom, že se s tebou nechci bavit," ušklíbne se.
„Uvidíme se na plese," rozloučím se s ní a zmizím.
Nakonec si šaty přece jen vyberu.