Pro svůj sen udělám vše

7. den odpoledne

Vysvětlili nám pravidla nastávající hry. Měli jsme být ve dvojicích, ale mě se vůbec nic nechtělo. Chtěla jsem přemýšlet o životě Vesmíru a tak vůbec, rozhodně jsem se nechtěla hrát nějakou hloupou hru s někým ve dvojici. Byla jsem ve dvojici s Adamem. Asi to orgům připadalo vtipný, na druhou stranu o dost lepší než být s Martinem. 

Hra spočívala v tom že jme měli vytyčený okruh a měli jsme ho co nejrychleji proběhnout a při každém projití startem jsme dostali novou kartičku. Na kartičce byl nějaký handicap takže nás to zpomalilo. Co nás mohlo zachránit bylo to že jsme si vytáhli kartičku uzdravení nebo smrt. S tím že orgové při každém okruhu přidali kartičku oživení nebo smrti do krabice s handicapam. 

Byla jsem naštvaná, tohle nebyla hra kterou jsem chtěla hrát a rozhodně ne s klukem, který byl hnusnej na Martina a rozhodně jsem se o tom s ním nechtěla bavit. První kolo jsme měli přivázené nohy k sobě a tak jsme se museli při cházi synchronizovat. Tak v půlce kolečka jsme si už nic nemuseli říkat a mohli jsm ese bavit o čem koli. Já jsem se ale bavit nechtěla, za to Adam jo. Bylo trošku trapné, že jsem se nehctěla bavit o vůbec ničem, což ho dovádělo k šílenství. A tak mlel blbosti. 

Jako další handicap jsme si vytáhli slepotu. Adam si s chutí zavázal oči a já jsem nás musela navigovat a on si mohl mlít svou. Takhle to pokračovalo dalších pár kol. Zbyly na okruhu už asi tři dvojice. Měli jsme svázané už skoro všechno a tak se Adam rozhodl že si mě vezme na záda a orgové nám svážou končetiny a já ho budu navigovat. Po tomhle náročném kole jsme si načtěstí vytáhli smrt, což prakticky znamenalo prohru, ale i tak mohla jsem být propuštěna i když skoro jako poslední. 

Šla jsem si pro sluchátka a mobil ale v tu chvíli co jsem byla se svým BuJo na cestě dolů že se půjdu někam zašít, tak začala znít znělka na večeři. Chtěla jsem jenom chvíli pro sebe a rozhodně ne být na večeři. Problém s jídlem mezi lidmi se kterými se má člověk "kamarádit a užívat si čas" je ten, že když chcete být osamotě, tak to ostatní nechápou a myslí si že jste smutní a i kdyby jste smutní byli, tak vám vážně nepomůžou divné pohledy nebo milion otázek jako "A ty jsi smutná? A co se stalo? A vážně ti nic není?" Protože ať bych byla smutná nebo ne, tak je to jedno, protože ty odpovědi budou zákonitě stejné. Na druhou stranu když se neobjevím na večeři tak si toho někdo může všimnout. A co hůř tak půl hodinu po večeři bych měla hlad. 

Vystála jsem si frontu na jídlo a sedla si mezi náhodné lidi a doufala, že se se mnou nebudou chtít bavit. Naštěstí si mě nidko moc nevšímal a bavili se o něčem spolu. Pak jsem se odebrala nahoru, bohužel se tam začali trousit i ostatní. Každopádně fungovalo dát si sluchátka a psát. 

Vážně to jde? Mít všechno? Jsem až moc neefektivní? Na todo list jsem si napsala hodinu se věnovat timemanagementu. Musím se víc snažit, musím do toho dát opravdu všechno, vždyť jsem zatím neodpadla, zatím mám minimálně šest hodin spánku. Kdo jsem? Šípková růženka? Je tu spousta lidí co mají koníčky a dostali se sem a vypadají jako borci, podle Náboje.té vědomostní hry. Navíc bych měla pozorovat hvězdy a to je noční aktivita, každý den půjdu v 1 hodinu ráno sledovat hvězdy, ať to stojí co to stojí. Do školy budu dělat všechno a řekněme že jednou týdně bych tam mohl zbýt i čas na Martina. 

V tom přišli orgové s tím že musíme jít spát. Já jsem spát nechtěla, ale dali nám 15 minut na vyčištění zubů a tak dál a pak nám zhasli. Mohla jsem sice psát s čelovkou, ale to není ono, navíc Martin vypadal hodně unaveně, i když já jsem ta co spala na stole! Bála jsem se že neusnu, ale ve chvíli kdy jsem si lehla tak jsem usnula. 

Hned na to, nebo mně to tak alespoň připadalo, zazněla znělka, kteoru jsem moc neznala. Vzbudila jsem se, ale vstávat se mi nechtělo. Pak jsem si uvědomila, že tuhle nechuť ke vstávání musím porazit! A tak jsem se oblékla a šli jsme do společenské místnosti. 

Tam byli orgové, ale bylo stále zhasnuto, každý měl ale v ruce baterku a každý si svítil na bradu, takže to mělo vyvolávat "děsivý dojem", vyvolávalo to spíš nechutný dojem. Lidi jsou z podhledu vážně oškliví. 

Jejich světla bylo jediné osvětlení v místnosti. Měli jsme za úkol rozdělit se do dvou skupin. Nebyla jsem s Martinem, ale ani jsem se to nesnažila nějak ovlivnit! Polepili nás takovými floreskujícími proužky, které mívají lidi na diskotékách. Měli jsme je na nohou a rukou a těle. Každý jsme dostali do ruky tři koule z papíru, které také měly floreskující barvu na sobě a jeden tým šel nahoru a druhý zůstal dole. 

Hra byla vlastně imitací koulovačky s papírem. Kdo byl zasažen už nehrál. Hráli jsme spoustu variant té hry. Dva týmy proti sobě, chránění jednoho člena týmu, všichni proti všem ....

Při hře jsem úplně zapomněla na všechny starosti, na mě a Martina, na školu, na stres ohledně mého snu, prostě jsem se jen soustředila na to abych přežila. 

Když jsme skončili tak jsem byla spocená, ale zároveň i vyčerpaná. Venku začalo svítat a my jsme si mohli jít lehnout. Cítila jsem sice jak ze mě sálá teplo, ale bylo mi to jedno, jakmile jsem se dostala do spacáku tak jsem usnula. 

Well sice kapitola docela o ničem, ale dostáváme se na konec soustředění! Díky moc xxx