Já se tady zabývám lasery. Lasery se skládají většinou ze tří částí rezonátoru, aktivního prostředí a zdroje energie. Zdroj energie vybudí atomy v místě 1 na vyšší energetickou hladinu, tomuhle jevu se říká excitace. Postupně jsou tímhle způsobem vybuzeny skoro všechny elektrony. Pak v jednu chvíli všechny elektrony spadnou na nižší hladinu a vyzáří se kvanta energie ve formě elektromagnetického záření.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Psala jsem si jako o život, ale moje poznámky byly zmatené, a hlavně jsem to vůbec nestíhala. Vítek neustále jen máchal rukama a vypadal jako dítě na Matějské. Psaní na stehnech je vážně nanic, někdo by to měl zakázat Navíc mám pocit že tu všechno se vším souvisí ale nějak mám pocit že to nechápu. Ale ... jak se naučit tohle všechno?
Když jsem očkem koukla na Marka(jméno?), tak ten jen dával pozor. Vypadal zamyšleně. To to jako chápe? To to jako vážně všechno chápe? To jsem tu zas za slabý článek? Bylo mi z toho na nic. Ale to mě motivovalo psát o to víc. On ať si má kamarády já ho dohoním. Halt to někdo musí dohánět jiank.
V tom se Vítek se na chvilku zarazil. "Chápete to, žejo?" Optal se. Oba jsme nejdřív kývli jako že jo a pak jsme začali kývat hlavama jakože ne. Na Vítkovi bylo vidět zklamání, jo super mám supervisora a zklamu ho v první půlhodině.
Pak se zvedl a řekl nám, že nám dá nějaké materiály. A ať si z toho nic neděláme. Všechno to vytiskl, samozřemě že dvakrát a (DEMO VERSION!)pak to sešil sešívačkou. Celkem jsme dostali asi pět článků sevřených sponkami. Marek se na to díval dost znechuceně, ha mám tě, budeš muset něco dělat i doma. Hodila jsem to do batohu, a připadalo mi že je toho nekonečně moc. Navíc mi na mysl připadly všechny ty věci co doma ještě mmusím udělat a t už bylo šest.
Domluvili jsme se že se uvidíme další pondělí. V rychlosti jsme nakoukli do laborky a pak už nás jen vyprovodil ven.
"Tak tohle bude úplně jiná sranda." řekl vyčerpaně Marek. Já jsem jen pokývala halvou. "Jak si ten magor jako myslí, že zvládneme naučit tolik věcí a pochopit i to co jsme totálně nebrali?" Stěžoval si dál, ale to už jsem ho neposlouchala v hlavě se mi rodil plán na to jak další týden zvládnout.
"Ty mě neposloucháš!" Řekl rozhořčeně Marek. "Promiň" pípla jsem. "Nemá smysl si stěžovat, ale zatnout ruce a něco dělat. Ačkoliv chápu, že na to tvoje opečovávané pracičky nejsou zvyklé." Nevím proč jsem na něj byla nepříjemná. Měla jsem hlad, byla jsem vyčerpaná a dneska si už ani nepůjdu zaběhat. Měla jsem pocit, že to totálně nezvládám. Když jsme čeklai na nádraží tak přesto že bylo pondělí, tak tam bylo docela dost lidí.
"Promiň za to odpoledne, choval jsem se jako idiot, samozřejmě je tvoje věc kam budeš a nebudeš jezdit." řekl a dál zarytě mlčel a očima propaloval zem. "Jede nám to ze druhého nástupiště" řekla jsem a když už jsem promluvila, tak jsem pokračovala "To že se chováš totálně náhodně, nevím jestli si na začátku každé hodiny hodíš kostkou, nebo máš u sebe generátor náhodných slov, tak na to jsem si zvykla, to ale neznamená že ti to budu tolerovat." Bylo by milé kdyby ses rozhodl jak se ke mě budeš chovat a pak yl konzistentní, nehledě na prostředí." Byla jsem unavená a tak jsem si nasadila sluchátka do uší.
Někdo se mnou zatřásl. Otevřela jsem oči, hrozně mě bolelo za krkem. Vpíjely se do mě zelené oči. Vstávej šípková růženko, příští zastávku vystupujeme. Vyndala jsem si sluchátka z uší a cítila jsem se trapně. To mě jako viděl spát? Jak se znám tak jsem určitě vypadala naprosto příšerně.
Když jsme vystoupili z vlaku, tak jsem byla stále omámená z toho spánku. Došli jsme na ulici, kde se vždycky, no zatím jenom jednou žejo, rozdělujeme. Už jsem se s ním chtěla rozloučit, ale on mi řekl, že mě musí doprovodit, a ještě použil tón jako by to byla samozřejmost a že se cítí uraženě, když očekávám, že by mě v tuto chvíli opustil.
Šli jsme, ale šli jsme mlčky, já za to teda byla ráda, protože soustředit se na cestu, bylo pro mě něco nadlidského. V tom mě chytil za loket a zatáhl mě dozadu. "Co děláš?" Vyjela jsem na něj podrážděně. Jeho výraz nabyl nejistoty "Zachraňuju tě před tím než potkáš sloup." Jo málem jsem narazila do sloupu. Už jsem vážně nepoužitelná. Až k mému domu trval na tom, že mi nabídne rámě a já s ním půjdu zaklesnutá.
Když jsme vešli do ulice, tak jsem se probrala, jako na zavolanou. "Takže zítra mám čekat výsměch a nadávky?" Zeptala jsem se. "Nech se překvapit." Řekl tajemě a pak mi taky řekl, že si mám jít lehnout. Odvětila jsem něco jako, že píšeme zemák a ať si užije cestu domů. Pak jsme se opravdu rozloučili.
