Pro svůj sen udělám vše

Doučování

V tom mi zazvonil telefon. Když se chci učit, tak si vypínám data, ale nenastavuji režim letadlo, protože kromě rodičů a prarodičů mi nikdo, nikdy nevolá. Podívám se se zdvyženým obočím na dispaly. Je to Martin. Zvednu telefon a nejistě řeknu "ano?"

"Ano? většinou se má člověk představit, to jsi nedávala pozor na poslední hodině češtiny? když jsme se učili odpovídat na telefon?" Zeptal se naoko naštvaně Martin. 

"Jo a taky jsme si říkali, že volající se má otázat zda-li neruší." Řeknu s úsměvem. Neb jedna nula pro mě. 

"Dobře, to bylo dobrý. Ale teď k věci, neb není čas ztrácet čas! Jak jsi na to ms těma článkama? Já tomu vůbec nerozumím a ty sis aspoň dělala zápisky, a pak jsi tu ta inteligentnější zamozřejmně, ehm ehm ...." falešně zakašlal do telefonu. Usmála jsem se a dělala, že jsem to ironické zakašlání neslyšela. 

"Tak když jsme si to vyjasnili, kdo je tu lepší, tak jsem na tom dost podobně. Ale jak to chceš udělat?"

"Jak ? No sejdeme se? za půl hodiny v kavárně u tří koček. Zvu tě na kafe. Vem s sebou všechno potřebný!" Řekl rezolutně. 

"Za čtyřicet minut." opravím ho, neb nejsem zbalená, a potřebuju se oblíknout a další věci. 

"Těším se. Tak za chvilku." Řekl a zavěsil. 

Rychle jsem z batohu do školy vysypala věšchno a naházela tam, články, papíry, penál, BJ, nootebook, nabíječku. A jala jsem se oblíkat. Normálně moc neřeším co si na sebe vezmu. Ale najednou jsem z nějakého důvodu vůbec nevěděla. Nevím proč, ale dostala jsem chuť vzít si sukni, normálně sukně nenosím protože si člověk musí hlídat aby se neohnul moc a aby měl nohy u sebe a další blbosti, ale teď jsem na ní měla prostě chuť. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a musela jsem uznat že mi to sluší, ale pak jsem se zarazila. Já nejsem ten typ holky co řeší jestli jí to sluší nebo ne. Přešla jsem to a oblékla si svršek a šla dolů. Mamce jsem řekla, že jdu ven se spolužákem se učit. A ona jenom ať zavolám jestli se zdržíme přes večeři a tak ať zavolám, ať na mě nečekají. A pak se zatváří šalamounsky "A jak že se ten chlapec jmenuje?" zeptá se. "Martin." Odpovím. "A je hezký?" ptá se dál. "Mami! já jdu!" řeknu pohoršeným hlasem. "No já jen, že ti to sluší sluníčko, máš kdyžtak dost peněz na tu večeři?" vrazí mi dvě stovky do ruky a já na ní jenom hledím jako na mimozemšťana. 

Cestou přemýšlím o jejích slovech. "Sluší ti to."  Prostě jsem měla chuť vzít si sukni, příště si jí vezmu za sto let, to třeba lidi nebudou mít keci. "A je hezký?" No je to Martin, je to arogantní idiot, díky kterému mám někoho na projekt, což není výhoda a pak mám někoho kvůli komu se musím snažit víc abych vynikla, neb bez něj by to na fyzice  a  matice nebyla challange. 

Vejdu do kavárny a Martin už sedí. "Objednal jsem ti Cappuccino, neb sis ho dávala naposled." Mrkl na mě. Jako vážně? On na mě mrkl? Co se dneska s tím světem dějě? "Jo a mimochodem ti to sluší." Řekl a trochu zčervenal. Vážně? On? "Ne! prosím nezačínej taky!" hlasitě jsem spadla do křesla naproti němu a vyndala materiály. "Jak taky? To už ti dneska někdo pochválil tvuj outfit?" Zeptal se naoko zklamaně. "Jo, nechci se o tom bavit, a můžeme začít?" Pronesla jsem možná až moc rychle a až moc sklíčeně. 

Po dvou hodinách jsme přišli na to, že se tam používají nějaké derivace a integrály, k pochopení toho potřebujeme prý limity a navíc zrovna začínáme funkce. Kromě toho nám začalo kručet v břiše a tak jsme se vydali najít něco k snědku. Uklidili jsme si věci a šly zaplatit. CHtěla jsem zaplatit za sebe, ale on mě předběhl. "Hm.... a co mám čekat ve škole? vyhlásíš mi válku? Poliješ mě nějakou nesmytelnou barvou? Nebo já nevím co je opakem toho jak se chováš dneska." Rýpnu si do něj. "To náhodou bolelo." řekl uraženě. "Já vím že jsem dokonalý, ale to neznamená že nemám srdce. Navíc jsem se zlepšil, ne?" Na to jsem neměla co říct, je pravda, že ve škole je snesitelnější. 

Našli jsme pizzerii a usadili se. Vyndala jsem notebook a přihlásila se k wifi. "Co děláš?" zeptal se. "No snažím se najít něco o laserech, co by pro nás mohlo být alespoň trochu snesitelný." Řekla jsem dívajíc se do monitoru. Zaklapl mi notebook a prohlásil, že je potřeba i pauza, což je prý dle definice věc kdy nic neděláš. Musela jsem se usmát a tak jsem notebook zas schovala. "Pokud bys nic nedělal tak bys ani nedýchal a nejedl a pak bys teda neexistoval." Shrnula jsem to a v tu chvíli nám přinesli naše pizzy. "Tak si užij nic nedělání, doboru chuť ti asi nemá smysl přát a já jdu jíst." 

Usmál se a chytil mě za ruce a zahleděl se mi do očí. Já jsem se snažila ucuknout, ale jeho stisk byl pevný. Pak si uvědomil co dělá a omluvil se, že to dělají doma. Všichni se chytí za ruce a popřejou si doboru chuť. Já jsem ze sebe vykoktala že je to hezký zvyk a pustila se do jídla. 

Nastalo mezi námi ticho. Jeden by to ničem unepřikládal, rodiče přece neustále říkají, že u jídla se nemluví, i když z historického hlediska bylo jídlo činnost u které se domlouvaly důležité věci, takže se překvapivě muselo mluvit. Jenomže to bylo trapné ticho. Bedlivě jsem přemýšlela jak to ticho rozbít. "Nad čím přemýšlíš? Vždycky když přemýšlíš tak máš tenhle výraz, a tohle je výraz usilovného přemýšlení." Podotkl. Najednu stranu bylo ticho zachráněno, na druhou stranu nebudu mu říkat,že jsem přemýšlela nad rozbitímticha, to by byl oještě horší než to ticho. "Nooooo ... jak moje výrazy? To je máš jako pojmenovené?" Zeptám se a doufám že tam není vidět moje nejistota ve všem. 

Po obědě jsme šli znovu do kavárny a pouštěli si populárně naučná videa o laserech, ale pak to zkonvergovalo k videím o koťátkách hrajících na kytaru a opilých lidech honících ježky. Moc na tyhle věci nejsem, ale nemohla jsem se ubránit smíchu. 

Pak Martinovi zazvonil telefon a jeho običej nevypadal že by to rád zvedal. Omluvil se telefonoval. Někomu se omlouval. Že prý je to důležitý a že tu musí zůstat, že je to kvůli škole. Nevěděla jsem moc co dělat, tka jsem sledovala pěnu v mém Cappuccinu. "Promiň." omluvil se. "Nemáš za co." Usmála jsem se. Proč se doháje usmívám? "Musíš jít?" zeptala jsem se. Proč je slyšet zklmání v mém hlase? "Ne dneska už to nestíhám." Odmlčí se. "Máme teď hodně trénigů." Řekne. "Co trénuješ?" Zeptám se. "Hraju basket." A v tu chvíli bylo jasné, že se k laserům nevrátíme. 

Strávili jsme příjemné odpoledne. A cestou domů mě zas doprovodil. Před brankou jsme mu poděkovala za dvě kafe, pomoc a pěkný odpoledne. On se rozloučil a pak mě jeětě zadržel. "Promiň za ty ruce při obědě, teda ne že by to bylo špatný, ale asi to bylo nevhodný a ne úplně na místě." Chvilku jsem na něj hleděla s otevřenou pusou.

"No jestli nechceš tak to už nemusíme vytahovat, a fakt se nic nestalo." Usmála jsem se. Jenže jeho obličej úplně zvadnul. "Řekla jsem něco špatně?" Zeptám se. "Ne", řekne s úsměvem, ale v jeho hlase není slyšet úsměv. Nevěděla jsem co dělat. tak jsem jen řekla: "Kdybys něco chtěl, tak večer nebo kdykoli jidny napiš." Usmál se přišlo mi to jako upřímný úsměv a odešel. 

Asi jsem se vrátila, nechci nic slibovat. Ale pokusím se vydat alespoň kapitolu týdně. (Tohle bude teď můj hlavní a asi i jediný psací "projekt") Omlouvám se za neaktivitu. Doufám že se kapitola líbila :). Budu moc ráda za jaký koli komentář ;) Směj te se