Pro svůj sen udělám vše

den 2. odpoledne

Odpoledne jsme hráli běhací hru, akorát trvalo asi třičtvtě hodiny, než všichni vysvětlili pravidla, jenom že mě to asi po deseti minutách přetalo bavit a tak jsem moc nedávala pozor. Seděli jsme na židlích a když chtěl někdo usnout, tak ho Tomáš pěkně seřval, čímž se celé vysvětlování ještě protáhlo. 

Po vysvětlení, u kterého mám pocit, že jsem zanechala mládí, jsme se měli rozdělit na tři skupinky, takže nás bylo v jedné skupince docela hodně. Já jsem byla ve skupince s Jáchymem a Martinem. Martin se ještě s jedním klukem ujali "vedení". Vždy je u takových "strategicko-pohybových" her někdo kdo se ujme vedení a rozkazuje. Moc jsem nevěděla co dělám a poprvé za toto soustředění jsem se cítila, jako voják, jako svaly bez mozku. Jen jsem plnila rozkazy bez myšlenek. Už se mi nelíbí myšlenka, být vojákem a jen bezhlavě poslouchat něčí rozkazy. Aspoň že astronauti jsou svaly z mozkem.  A navíc Martin mi nepřipadá jako někdo, kdo by měl za každé okolnosti všech pět pohromadě. Takže při bitvě by své vojáky klidně poslal do předních linií. "Toho bohdá nebude aby český král z boje utíkal." Musím se smát nad tou až moc živou představou. To řekl nějaký český panovník. Myslím Jan Lucemburský to byl.

"Ještě deset minut a bude pauza na svačinu!" zakřičela nějaká dívka z kuchyně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě z toho běhání docela bolí nohy. Na druhou stranu běhám, takže bych si to večer mohla odškrtnout ze svého TODO listu. Kéž bych ho jen měla připravený. Když jsem doběhla za Martinem, tak jsem si všimla, že jsem jediná kdo z našeho týmu běhá, všichni ostatní to už vzdali. "Proč se snažím?" Zeptala jsem se toho druhého kluka, co s Martinem "šéfoval" našemu týmu. "Jde ti to skvěle, ne jsi skvělá, díky tobě vedeme." Když řekl, že jsem skvělá tak jsem lehce zčervenala, ale už tak jsem byla rudá od běhu, takže to vlastně nevadilo. Moc nechápu co se to děje, ani neznám jeho jméno ale hned rudnu. Babička by řekla, že je to karmou místa, no nevím nic o karmě, ale na tomhle soustředku se o mě zajímá nějak moc lidí. Je to prostě divný.

Moje myšlenky přerušila svačina. Byl nějaký dort, protože někdo měl narozeniny. Děkuju svým rodičům že já nemám narozeniny na soustředění, protože bych asi nesnesla aby se na mě všichmi dívali. Dostali jsme lžíce a všichni jsme jedli ze dvou pekáčů. Připadá mi skvělé, že tu nikdo neřeší hygienu, a asi ani mastné vlasy. Prostě všichni jsou tu naprosto free. Je to naprostý opak od toho jak se lidi chovají ve škole. Jsem ráda že jsem mohla na chvilku změnit prostředí. I když mám ráda umyté vlasy a vlastní talíř.

Po spořádání onoho dortu jsme měli chvilku na oddechnutí, někdo dokonce vytáhl kytaru a začali zpívat písničky. Jako malá jsem byla na soustředěních s mými rodiči a občas někdo vytáhl kytaru a zpívali jsme takové ty klasiky jako "U stánků", "hlídač krav" ,... Ale tady se hrály písničky které jsem neznala, ale z rádia vím že jsou docela moderní, dokonce zpívali i anglické písničky. 

Žádný sen ale netrvá věčně a orgové nás znovu poslali hrát tu hru, kterou si užívali všecho všudy tak čtyři lidi. Byla jsem nově najedená a po pauze mi stuhly svaly. Nemohla jsem se hýbat. Bolely mě stehení svaly. Ale jsem voják ne? Teď mám šanci se pořádně vytrénovat. A tak jsem lehkým poklusem pokračovala. 

Martin mě začal posílat na jiné stanoviště, kde byla nějaká tabule, ale já jsem moc nechápala co ty věci na ní znamenají. Ke konci hry, chtěl po mě Martin chtěl abych sprintovala, ale já neumím zrychlit na konci, umím nasadit tempo a jet v něm celou dobu, ale neumím zrychlit na konci a tak jsem ho poslala někam. 

Když jsem se vracela na stanovště kde byl Martin, tak hra skončila a z daného místa bylo vidět spousta emocí. Někdo vyhrál a někdo prohrál, ale mě to bylo naprosto jedno. Byla jsem vyčerpaná a tak jsem si jenom sedla do trávy a začala se protahovat, svaly mě budou bolet tak jako tak. Vedle mě si sedl Jáchym a začal nadávat na to jak ta hra nebyla týmová, byli jsme poskoci ... Byla to hra pro čtyři hráče a dvacet figurek.