Pro svůj sen udělám vše

Příjezd

Ráno jsem se probudila a venku bylo světlo. První co mě napadlo bylo, že jsem zaspala a začala jsem panikařit, v tom mi ale začal zvonit budík a já jsem si oddychla.

Po ranním rituálu jsem si uklidila poslední věci do batohu, který už tak pukal ve švech. K tomu jsem s sebou měla "malý" batoh, ve kterem jsem měla peněženku, BJ, papíry penál a svačinu, prostě ty důležité věci. No vlastně to byla moje taška do školy, takže nevím jak moc se dá mluvit o "malém" batohu.

K snídani jsem si dala chleba se sýrem a kafe. V tom mi došlo, že tam kafe asi nebudou dávat a pokud jo tak ne v takový míře co bych potřebovala. Našla jsem tedy malou pixlu na kafe a hodila ji do malého batohu.  

Měla jsem sbaleno, byla jsem si jistá, že jsem si nic nezapomněla a taky jsem měla ještě půl hodiny do odchodu na vlak, na který jsem si samozřejmně nechala spoustu času, abych náhodou nepřišla pozdě. 

Nesnáším tohle. Tohle čekání, jediné co mi to přináší je spousta myšlenek o tom jak se to může pokazit. Třeba se dozvím že jsem hrozně hloupá. Bojím se že mě ostatní "děti" nepřijmou, a že skončím s knížkou v ruce a bude to jako tábor když mi bylo osm. 

Nastavila jsem si budík a začetla jsem se, přestože jsem se nebyla schopná moc soustředit na to co čtu, tak mi alespoň ta půlhodina uběhla. 

Třikrát jsem si zkontrolovala jestli mám všechno. Byla jsem extrémně nervózní. Ale proč vlastně? napadaly mě samé myšlenky, nad kterýma když jsem se zamyslela tak každý poznal že je to blbost. Jako třeba, stane se mi tam nějaký trapas s oblečením. Nebudu mít dostatečnou fyzičku a budu prostě jako trapně tlustá holka, protože díky mému několika denímu necvičení se tak teď cítím. Nebo se zeptám na nějakou banálnost. Nebo prostě jenom něco nepochopím protože tam budu nová. Prostě věci, které by jednoho nenapadly a sama vím že jsou to blbosti. 

Jízda ve vlaku byla snad ještě horší. Zapnula jsem mobil. Byl plně nabitý, a tak jsem si řekla že pár procent na poslouchání hudby mě nezabije. Zapnula jsem FB a začala skrolovat, nic zajímavého jsem tam nenašla, ale alespoň to zahnalo moje myšlenky. Dostala jsem se tak hluboko, že jsem narazila na starý příspěvek od Martina. Postovala nějaké křečky co hráli v kapele. Blobost u které se člověk pousměje. Pak mi ale přišlo líto, že mě ten kluk zase ignoruje.

Ještě dvě zastávky a budu na hlaváku. Zase jsem šla na FB stránku ohledně příjezdu a znovu si pročetla to co už vím. Sraz před Billou v 9:45 na hlaváku, mělo by nás tam být osm. Nervozita stoupala a já z toho začínala šílet. Jako vážně teď mám být nejvíc šťastný člověk a ne vyklepaná jako křeček.  Vždyť se potkám s lidmi co na sobě pracují, tak jako já a ne jako zbytek mojí třídy co si tu střední chodí odsedět. Znovu jsem se podívala na skupinu na FB, jako bych ten příspěvek neznala nazpaměť. Pro to abych nemusela neustále zapínat FB jsem si udělala screenschot. 

Když jsem vystoupila z vlaku tak jsem měla ještě půl hodiny. Bude to trapný, když tam budu jako první, ale zase se líp seznámím. Přišla jsem před Billu a bylo tam pár lidí, asi je to význačný bod na setkávání se. Zaslechla jsem dva lidi asi mýho věku co se baví o matice a táboru. Zpozorněla jsem. To si k nim mám jako stoupnout? Jak se chovat v takový situaci. .... A proč tu není Martin? No asi přijede autem, ale stejně .... Můj mozek jel na plné obrátky, až úplně vypnul a já v hlavě měla úplně prázdno. 

Došla jsem za těma lidma a vysoukala ze sebe něco jako pozdrav a otázku jestli jedou na Tábor. Byla to holka a kluk. Kluk se vzpamatoval jako první, usmál se a napřáhl ruku přes batoh. "Ahoj, já jsem Dan a tadyto je Šárka a ty jsi?" Řekl černovlasý kluk s brýlemi. "Já jsem Elisabeth." Hlavou mi proběhlo. Tak a teď začne trapné ticho pkteré budeprolomené ještě trapnější konverzací o počasí. Zavrtala jsem svůj pohled do batohu který jsem si sundala, protože se mi v něm potila záda a už takhle jsem doufala, že to není vidět. "A jak jsi se o Táboře dozvěděla?" Zeptala se mě zvídavě Šárka. 

A tak jsme asi dvacet minut mluvili o všem možným. Oni mi nastínili jak to bude vypadat a celkově mě hodně uklidnili. Pak začali přicházet další lidi. Bylo nás osm, ale Martin mezi náma nebyl. Dan zchecknul jestli jsme všichni a  šli jsme si koupit společný lístek na vlak. Ano jsme studenti, ale i tak se dá ušetřit ne? pět lidí mělo in-karty a tak to krásně vyšlo na skupinovku. Bylo nás sice "jenom" osm, ale už teď jsem si nepamatovala nikoho kromě Dana a Šárky. Ještě tam byla nějaká malá blondýnka a pak další čtyři kluci. Když jsme šli ve skupince na vlak zeptala jsem se Dana, a doufala jsem že na mě nebude vidět jak moc mě to zajímá, na Martina. Dan si mě musel samozřejmně prohlídnout. Pak se plácnul do čela a řekl: "Jo tak ty jsi "TA" Elisabeth." Usmál se a řekl, že vše se v čas dozvím. Jo tohle fakt miluju. 

Cesta proběhla v klidu. Bavili jsme se  a dost mě překvapilo jak moc dobře, nejvíc mě překvapilo kolik si toho můžu říct s úplně neznámýma lidma. 

Přijeli jsme na zastávku a vzali nám velké batohy a naskládali je do aut a mě zůstal jenom "malý" batoh s "důležitýma" věcma jako nedojedená svačina, pití a zbytek... 

Protože jsme přijeli jako poslední tak jsme ihned začali se seznamovacíma hrama. Bylo to dost těžký, protože jsem nikoho neznala a z vlaku jsem si zapamatovala asi jenom další dvě jména. 

Pak jsme se rozešli na objekt. 

Uffff.... tak jo tahle kapitola mi dala zabrat. A to od teď mělo být snadný ... Snad se líbí.