Pro svůj sen udělám vše

Nerdská kocovina

Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy, a pocitem že nevím co je horší, jestli vstát a být nevyspalá nebo si lehnout na tu tvrdou zem ze které mě bolí celé tělo. Nevím sice co  mě k tomu vedlo, ale vstala jsem a šla jsem zjistit jak přežívají další. Bylo půl osmé což není tak hrozné. Někteří se probouzeli a někteří očividně nešli spát. Taky bych chtěla umět jet nonstop, bohužel jsem schopná usnout kdekoli, to jak si moje tělo stěžuje je jiná.

Našla jsem si spoj domů  a poptala se s čím bude potřeba pomoct. Spousta lidí se vypařila po snídani, mě ale připadalo správné jim jít pomoct.

Při úklidu si mě všiml jeden kluk z večera a začal se mnou konverzovat na téma kam že jsem se to rozhodla jet, a kteoru akci navštívím jako první. Úklid byl vyčerpávající, ale měla jsem ze sebe lepší pocit i přes to že jsem tam nezůstala úplně do konce.

Cestou na hlavní nádraží mě zachytil Martin a tak jsme jeli vlakem spolu. Dívali jsme se z okna a nemuseli jsme mluvit. Nebo alespoň já jsem nemusela mluvit. Byla jsem vyčerpaná, ale užívala jsem si pohled z okénka. Vypadal, že si to taky užívá. Cítila jsem z té chvilky nějaké nevyřčené usmíření.

Když jsme vystoupili z vlaku, tak bylo jasné že máme každý jiný směr. "Už se těším na pondělní schůzku." Začala jsem a doufala, že se tím ta pěkná chvilka nezkazí. "A kdo by se netěšil, když tam budeš se mnou." Usmál se a já si nebyla jistá jak to myslí. Je to škodolibý úsměv, že jsem začala být milá jako první? V jeho hlase jsem nic takového ale neslyšela. "Tak ahoj." A s těmi slovy jsem se otočila.

...

Doma jsem si uvařila kafe, ale už bylo po dvanácté a venku bylo pěkně vedro. Zatáhla jsem závěsy a nastavila si budík na hodinu. Snad se v posteli prospím a kafe mi pomůže.

Po hodině mi zvonil budík, ale já prostě vstát nemohla. Cítila jsem se totiž ještě hůř než před tím. Posunula jsem budík o hodinu a s pocitem že spánek je nejlepší věc co kdo kdy vynalezl jsem to zase zalomila. Když jsem se probudila, tak jsem zjistila, že je půlhodiny po tom co jsem měla vstávat. Takže jsem spala celé dvě a půl hodiny.  Alespoň že kafe nebylo vařící, no dobře bylo studené víc než teplé. 

Po probuzení jsem se nějakým kouzelným způsobem dokázala dostat z postele a ustlat ji (jinak bych v ní zase skončila). Vybalila jsem si a vyskočil na mě ten papír! PApír na kterém je moje budoucnost. Zapnula jsem počítač a začala si ho pročítat.

Asi milionkrát tam bylo napsáno slovo Tábor. A pak jednou naprosto drobným písmem, pokud se o klučičím písmu ve zmenšené podobě dá mluvit jako o drobném, emailová adresa. Zadala jsem jí a vyjely mi stránky. Pak jsem si všimla i  ostatních pojmů a tak pokud jsem si k nim na něco vzpoměla, tak jsem je do googlu zadala taky. POtíž byla v tom, že jsem si u většiny pojmů na něco vzpoměla a tak jsme měla potřeu to otevřít v nové kartě. Bohužel prohlížeč začal být nepřehledný.  Tak jsem asi v půlce papíru přestala přidávat další položky do nových karet a začala jsem to zpětně prohlížet.

Musela jsem na to jít systematicky! Prvně jsem si prohlídla všechny karty. Ale asi ve dvou třetinách jsem začala být z toho nadšení naprosto vyčerpaná. A tak jsem se vrátila a přihlásila se na tábor a do bullet journalu si hodila datum, i když jenom tužkou. Jak říkali kluci byl tam asi dvouhodinový test, ale ten se dal naštěstí odložit až o týden. Sand se na zířek vyspím a podaří se mi to.

Postupně jsem se proklikala věemi stránkami a poukládala to co vypadalo zajímavě. Nějak cítím daleko větší respekt k těm všem lidem, vždyť oni zvládají školu a bůhví kolik toho navíc. Jo vím co mi říkal Martin, ale i tak. 

Já bohužel nezvládám ani tu školu, tak jak bych chtěla a do toho mám dělat ještě něco navíc? Ty všemožné stránky co mi kluci napsali, byly korespondenční semináře, tábory, soustředění a srazy nerdů. Nic sice nebylo pr budoucí astronauty, ale byl tam jeden astro-tábor vlétě, který se naštěstí nekryl s tím Táborem. A pak spousta kurzů a korespondenčních seminářů. Tenhle pátek jsem vynechala pozorování oblohy, a tak nějak, jsem vlastně nebyla už dlouho běhat. Měla bych znovu nastolit pořádek své rutině. 

Zítra půjdu běhat a podívám se na oblohu, dodělám věci do školy a napíšu test na Tábor, jo a ještě se musím připravit na to setkání na AV. Podívala jsem se do bullet journalu, a zjistila že je to nemožné. Je toho tolik a  každá ta věc zabere alespoň dvě hodiny ... Bohužel nevím co škrtnout. A nevím kde začít. 

Asi bych měla začít tím, že nebudu plánovat věci na zítřek, ale pokusím se něco udělat už dneska. Vzala jsem si boty na běhání, oblékla se do sportovního a utekla od svých problémů s nedostatkem času.