Pro svůj sen udělám vše

6. den - rozhovor

Takhle jsem nechtěla aby to dopadlo. Chtěla jsem být sama. Ale aspoň můžu být daleko od všech ostatních, od něj. Vzala jsem do rukou šusťáky a bundu. Ještě jsem zahlédla mikinu a ještě jedno triko a s plnýma rukama se šla obout. Pár lidí si mě všimlo, ale nikdo to nekomentoval.

Když jsme stáli obutí venku tak jsme popošli k lesu a tam jsem se teprv oblékla. Když jsem si nandavala kalhoty, tak jsem propadla v hrozný pláč. Cítila jsem se příšerně, protože to co mi řekl Martin hodně bolelo, ale asi to byla z části pravda. A pak brečet před někým nemám úplně v povaze. Šusťáky jsem měla pod zadkem, ale neměla jsem sílu je nandat výš. Tomáš mě objal a začal hladit po vlasech. A u toho mi šeptal do ucha ať klidně brečím, že je to v pořádku.

Slzy vyschly. Já jsem si nandala šusťáky a odtáhla se od Tomáše. "Projdeme se?" Zeptal se. A já jenom přikývla. Byla to docela teplá noc. Takže jsem se při chůzi zahřála. Chvilku jsme šli mlčky. Pak Tomáš prolomil ticho: "Nemusíš mluvit o tom mluvit jestli nechceš, ale já tu jsem a jsou věci které s ostatníma nesdílím." Párkrát jsem se nadechla a skoro jsem něco řekla. "Nevím co říct. Nevím kde začít."

Po chvilce mlčení jsem začala mlít páté přes deváté. "Mám šílený sny, sny co mají malý děti. Ráda dělám na věcech. Ráda soupeřím s lidma. Chci být nejlepší. Chci se tam dostat. Chci se posouvat a to se nestane pokud nebudu vážně makat. A pak mi ten idiot řekl, že tryhardi si neudělají kamarády." Pak se mi znova zlomil hlas. Tomáš vypadal trochu zmateně, ale zároveň zůčastněně. 

"Není hloupý pracovat na tom co máš ráda. Dělat co máš ráda a plnit si svý sny je krásný." Usmál se a pokračoval " Akorát většina lidí nemá sny, nebo se bojí na nich makat, protože ve chvíli kdyby se to nepodařilo, tak by celej svět  věděl že se snažili a posrali to a to je něco co lidi zažít nechtějí. Lidi nechtějí padat na hubu a zas se zvedat. A Martin je hrozně nejistý sám sebou a tebou." V tom se mi začali koulet slzy, ale protože byla tma tak to nebylo poznat, nebo jsem v to minimálně doufala. Tomáš ale pokračoval, "Lidi taky radši říkají, že je to nestálo energii. Taky to dělám. A je krásný že ty ne. Obdivuje tě víc lidí než si myslíš. Pro hodně lidí jsi vzorem." V tu chvíli jsem se začala hystericky smát. " Já a vzorem? Vždyť jsem nic nedokázala. Nic neumím. A hlavně k čemu mi to je být vzorem??" 

Na to už Tomáš nevěděl co říct a tak jsme další kousek šli mlčky. Pak zastavil a otočil mě čelem k němu. "Promluv si s ním o tom a hlavně se neměň. Jsi skvělá taková jaká jsi. " Řekl velmi vážným hlasem a u toho se na mě upřeně díval. Chvilku jsem na něj jenom tupě hleděla. "Ale já nemumím s lidma mluvit o těhle věcech." A radši jsem se dala zase do pohybu.  "Teď jsi mluvila se mnou." Řekl. Pak jsme šli chvilku v tichosti a nějakým způsobem jsme se dostali k objektu. Tomáš se mě zeptal jestli chci jít dovnitř. "Ne, ale půjdeme." odpověděla jsem. 

Když jsem se zula, tak jsem šla nahoru a potkala jsem ho. Stáli jsme proti sobě na schodech. On stál nademnou. Dívali jsme se do očí a oba jsme mlčeli. Chtěla jsem aby začal mluvit. Ale to se nějak nestalo. A já jsem nevěděla co říct. Začalo to být nepříjemné a tak jsem se otočila a šla dolů. "Počkej." Ozvalo se nade mnou a Martin mě podběhnul. Takže jsem stála výš než on, ale oči jsme měli ve stejné výšce." Hleděli jsme si do očí ale mě to bolelo. Bolelo mě u srdce. A tak jsem sklonila hlavu. 

"Pokazil jsem to. Neměl jsem říkat co jsem říkal." Řekl a rukou mi zvedl bradu. "Ne neměl, ale myslel sis to a je blbost abys mi říkal jenom co chci slyšet." U posledních slov se mi zase začal lámat hlas. Protože je to pravda, myslí si že jsem magor co se táhne za něčím co je asi pro včechny okolo blbost. 

"Pro mě mý sny znamenají všechno a jsem ochotná při jejich plnění umřít. A všechno ostatní bude vždycky na druhý koleji." Řekla jsem zas plným hlasem. A pak jsem se na něj podívala. Stál tam. A díval se na mě jako na hrdinku. Bylo to trošku divný. "A proto tě mám tak rád. Protože jsi svá, protože si jdeš za svýma cílema." Mě ale v tu chvíli něco došlo. "Já tu teď nemůžu ztrácet čas. Čínský děti nemají ... to co máme my mezi sebou.... já se musím učit. Znovu jsem se otočila šla jsem si pro sešity a šla si pročítat poznámky. 

Byla jsem v jídelně a moc lidí tam nebylo, takže jsem měla prostor. Cítila jsem na obličeji slzy. Otevřela jsem sešit a snažila se číst si zápisky, ale nějak to nešlo. V hlavě jsem měla milion myšlenek. Mám ho ráda? Co to pro mě znamená? Vážně budu jenom hloupá holka co bude ztrácet čas s klukem? Vážně mě lidi nemají rádi? Je důležité aby mě lidi měli rádi? Potřebuju lidi? Vždyť nejsem dobrá ani ve věcech do školy, jak můžu chtít být někde jinde? Dělat něco jiného. Chtít být astronautkou. 

A tak jsem předposlední noc strávila spánkem u stolu.

XD Existenční krize v tak malém věku? A kdo to nepoznal? 

Smějte se