Pro svůj sen udělám vše

Pochyby

Poslední dny mi nějak splývaly. Už nevím co je za den. Nemám čas na cokoli. Nemám čas na běh, na to bavit se s rodinou, nebo s kýmkoli ve škole. Každou volnou chvíli jsem se snažila dělat něco do školy. 

Je neděle ráno a nevím jak, ale vzbudil mě budík, takovým tím způsobem, že jste probuzení, ale nechce se vám zase spát, což mám poslední dobou i když není pět minut po probuzení. 

Ještě jednou jsem zkontrolovala čas a nezaspala jsem, vážně bylo sedm hodin. Z postele se mi ale za žádnou cenu nechtělo. Ležela jsem tedy dál a přemýšlela. Včera jsem se snažila si číst ty všechny materíály co nám dal Vítek. Bylo tam spoustu odvozování, matematického, nebo ... no byly to fyzikální vzorečky, ale jako vážně? Jak může logaritmus přejít v lomenou funkci? Asi ty funkce neovládám dostatečně. 

Jinak test z matematiky se mi záhadným způsobem povedl, alespoň mám ten pocit, ale takhle to nesmím nechávat na poslední chvíli! To že teď bylo to zadání lehké neznamená, že bude vždy, byla to spíš náhoda, někteří by řekli štěstí. 

Mobil se mi rozezvonil podruhé, a ukazoval 7:15. Převalila jsem se na druhý bok. Nejsem, ale člověk co se normálně válí v posteli a tak jsem vstala. Po raní hygieně jsem se přesunula dolů do kuchyně. Už na schodech mi bylo jasné, že mamka taky nemohla dospat, protože vařila. Vždycky když nemůže dospat nebo usnout tak vaří. Po celém spodním patře byly cítit vajíčka. Když jsem sešla do kuchyně tak jsem se musela smát, byly uvařeny asi na milion způsobů. "Čekáme britskou královnu?" zeptala jsem se pobaveně. "Ne ale před tímhle dokumentem, tam byl pořad o vaření vajíček, tak to zkouším, cvik je víc než teorie." Řekla mamka a poukázala na televizi. Pak ke mě přistrčila další talíř.

Sedla jsem si v kuchyni a pozorovala ten pořad. Byl to dokument o dětech v Číně. Sice jsem přišla až na konec pořadu, ale za těch pár minut mi došlo, že v Číně nestačí být dobrý, abyste se uchytili v průměrném zaměstnání, musíte být vynikající. Dětem jejich rodiče prakticky vyberou obor ve kterém něco budou dělat a jsou k tomu vychováváni prakticky od chvíle co se naučí mluvit a chodit. Jeden krok vedle a člověk může být na ulici. Pak jsem si vzpoměla na půlku svojí třídy a uvědomila jsem si že by v Číně nevydrželi ani minutu. Dál se moje myšlenky stočily kolem mě a mého posledního týdne  a kolem chemie. Taky bych v Číně nevydržela. 

Ztratila jsem chuť k jídlu. Mamka si asi všimla, že moje ranní optimistická nálada nějak povadla a tak se zeptala jestli se něco děje. Jestli se něco děje? Nezvládám to, nezvládám školu, život, projekt, nemám čas se alespoň malinkato bavit s lidma. Nemám čas na pořádnou stravu. Ani na pohyb. Prostě všechno v mým životě je špatně! Podívala jsem se na mamku, pokusila se o úsměv, který se mi kupodivu povedl, a zavrtěla nesouhlasně hlavou. V tom naštěstí přišel táta do kuchyně a začal se bavit s mamkou. 

Pod tlakem jsem do sebe natlačila vajíčka a zmizela. Bylo mi špatně, protože už tak jsem neměla chuť k jídlu, no to je možná až zbytečně moc jemný výraz. Bylo mi špatně z pomyšlení na jídlo, ale když žijete se dvěma sportovci, tak jídlo je na prvním místě. 

Musí se to zlepšit. Všechno od základů. Musím víc spát, alespoň pět  hodin denně, teda nočně. Napsala jsem si pár bodů ve kterých se chci zlepšit. 

Ani jsem nad ničím nepřemýšlela a vzala do ruky ty zápisky co nám dal Vítek. Stále mi to připadalo jako špnělská vesnice, trošku známá, ale stále španělská. No dobře tak tý matice nerozumím, ale jak mám vědět co znamenají thle písmenka? 

Po chvilce jsem to vzdala a vzala si jiný výtisk. První dvě strany byly docela stravitelné, ale pak přišla matika v podobě odvozování.

Hodila jsem to na zem a vzala si vyčerpaně další papír. Všechno to říkalo ty samé věci, ale nic z toho mi bohužel nedávalo smysl, jako jak tam z jednoho fotonu vzniknou dva?

Už to nechci ani vidět! Odhodila jsem to na hromadu valející se na zemi a šla jsem si pro čokoládu na tajné místo u nás doma. Když jsem byla malá tak rodiče pochopitelně nechtěli abych se ladovala sladkým a tak vytvořili "tajné" místo.

Cestou jsem si ještě udelala kafe. Sedla jsem si na postel a otevřela čokoládu. Potrebovala jsem chviličku pro sebe. Potřebovala jsem se zastavit. Pak jsem si ale vzpomněla na ten raní dokument. "V Číně bych neprežila." zněla mi má raní slova v hlavě. Neprežila bych tam ani den. Ne že bych nebyla jedna z nejlepších ze třídy, jak je tomu u nás, já bych tam nebyla ani průměrná. Vždyť tam i prodavačka v Lidlu musí rozumět článkům jako je ten nad kterým sedím už druhým dnem. Co jsem to za člověka? V Číně by si určitě nekdo nedával kafíčko s čokoládou jen proto aby si na chvilku odpočinul.

Jsem hrozný člověk. Mám všechno co bych si mohla přát. Mám rodinu, máme peníze, mám teplý domov, jídla kolik se mi zachce, mám internet takže si všechny informace můžu dohledat,... Mám všechno a já nedělám dost abych si to zasloužila. Jak k tomu prijdou lidi, kteří strádají, jak to ze jsou lepší než já i když musi dojíždět dvě hodiny do školy a ze školy?

Musím se přestat flákat! Takhle by to nešlo vždyť skoro každý je lepší než já. Musím je dohnat. Vsechny. Nebo alespoň ty průměrné děti z Číny.